Kateřina Kaňková: Vědci nejsou podivíni

Mohla byste - pro laiky - vysvětlit, čím se vlastně zabýváte?

Základním oborem, kterému se věnuji experimentálně a rovněž jej vyučuji na univerzitě, je patologická fyziologie. Je to medicínský obor, který studuje příčiny vzniku a mechanizmy rozvoje nemocí. Tedy zjednodušeně řečeno: zatímco fyziologie popisuje, jak to funguje ve zdravém těle, patofyziologie vysvětluje, jak to funguje v těle nemocném. Z nepřeberného množství nemocí se detailněji věnuji problematice metabolických poruch a ještě konkrétněji hlavně diabetes mellitus (cukrovce). Studujeme její genetické pozadí, tedy proč jsou někteří lidé náchylnější k rozvoji diabetu než jiní.
Geny máme jako příslušníci druhu Homo sapiens všichni stejné, jejich konkrétní sekvence ale ne. Molekulární biologie a genetika nám dnes poskytuje širokou škálu metod, jak studovat jednotlivé geny. S informací, že má člověk zvýšeno riziko určité choroby, se dá naložit různě, existuje i určité riziko jejího zneužití (o tom se dnes často mluví), domnívám se však, že pozitiva převažují.


Jak vnímáte ocenění, které jste obdržela (Stipendium L'Oréal pro ženy ve vědě)?

Vnímám jej jako dodatečné, společenské a v dobrém slova smyslu mediální ocenění své práce.
Upozornění na kvalitu vědecké práce, kterou zhodnotí odborníci formou ceny (jakou je např. toto stipendium) je myslím záslužným popularizačním činem, který činí vědu přístupnější veřejnosti, fyzicky ukazuje, že se výzkumu věnují naprosto normální lidé (a ne nějací tak často karikovaní podivíni), kteří v reálném čase dosahují výsledků a transparentně je prezentují a že je to velmi dobré, zajímavé a smysluplné zaměstnání, kterému stojí za to se věnovat.


Co vlastně považujete za svůj největší úspěch?

Profesionálního hodnocení sebe sama bych se zdržela, na to je lepší nezávislý pohled. Taky moje profesionální dráha netrvá ještě dostatečně dlouho, aby se již ukázalo, co z toho, co jsme zjistili, dojde významnějšího uplatnění. Takže obecně za svůj největší úspěch jednoznačně považuji fakt, že jsem se dokázala zorientovat v tom, co mě baví a podle toho si buduji kariéru.


Na slavnostním večeru jste se vyjadřovala k postavení žen ve vědě. Myslíte si, že jsou diskriminovány, nebo je problém jinde?

Nikdy jsem se s tím nesetkala a proto si myslím, že ženy ve vědě ani v akademickém prostředí diskriminovány nejsou. Možná snad nějaká občasná nepřímá narážka, ale objektivně mají ženy dveře otevřené.
Jinou otázkou je jejich vlastní motivace. Určitě existují rozdíly v tom, co muži a ženy shledávají atraktivním (myslím v povolání) a co je naopak nudí nebo odrazuje. Ta obrovská svoboda zkoumat, co chci (samozřejmě za předpokladu, že někoho přesvědčím o smysluplnosti a on mi na to dá prostředky) a být za to zodpovědná, může být pro leckterou ženu neúnosná.
Jsou i jiná povolání, kde je menší zastoupení žen a naopak a i když se mezi jednotlivými zeměmi konkrétní procenta liší, trend zůstává stejný. Já se domnívám, že je za tím fundamentální rozdíl v motivaci.


Pociťujete vy sama, jako žena ve vědě, nějaké nevýhody oproti opačnému pohlaví?

Přílišnou zodpovědnost, pečlivost, nedostatek agresivity, ...


Co Vás tedy vedlo k výběru této profese? A berete ji jako profesi, nebo jako poslání?

Po absolvování vysoké školy jsem začala jako sekundární lékař v okresní nemocnici, poté jsem v rámci postgraduálního studia experimentálně pracovala na konkrétním tématu a obhájila doktorát, následně jsem strávila několik let v zahraničí, kde jsem působila již jako samostatný výzkumný asistent, po návratu jsem vloni habilitovala a od té doby působím jako docent, tedy stejným dílem přednáším a vyučuji a věnuji se vědecké práci.
A jestli je mi profese posláním? Pokud se člověk věnuje něčemu, co ho baví a uspokojuje, čas strávený prací nehraje roli a nedovede si dost dobře představit, že by dělal něco jiného, tak pak je to možná i poslání. Ale jistá si tím nejsem. Termíny jako "poslání" možná zbytečně mytizují vědu, kde nejde pouze o jedno konkrétní nadání či puzení, ale o celý soubor vlastností, schopností, intelektu, vnějších podmínek a taky jistou dávku štěstí.