Záskok: Kam se hrabe Bittner

V zimě nás může zahřát grog, horký čaj s medem, nebo také pořádná dávka humoru. Divadlo Járy Cimrmana baví své diváky bezmála čtyřicet let. A hra Záskok určitě patří k tomu lepšímu, co autorská dvojice Svěrák Smoljak napsala.


Všeuměl Jára da Cimrman totiž do svých aktivit zahrnul i činnost kočovné společnosti, s níž nás "doktorské osazenstvo" současného souboru Cimrmanů seznamuje nejprve v úvodním semináři, v němž se odehraje i vtipná scénka Tma jako v pytli. Ta v podstatě přivádí na jeviště záletného vynálezce Františka Křižíka. Čímž do hlediště vznáší otázku, jaký tedy byl Křižík ve skutečnosti.
Po zmíněném semináři už přichází drama samotné, tedy Záskok. Zde v roli Karla Irmfelta Prácheňského (ten má ve hře Vlasta ztvárnit statkáře Vavrocha), herecké hvězdě z Plzně, vyniká Zdeněk Svěrák. Jeho herectví poznamenává stará romantická škola, a tak si v podstatě můžeme docela názorně představit podobu hereckého projevu z konce 19. století. Tímto uměním disponovaly známé a skutečné osobnosti jako Otýlie Sklenářová-Malá, Eduard Vojan, Hana Kvapilová a jiní. Ale i v Záskoku samotném se objevují dva výrazní představitelé české scény - manželé Bittnerovi, kteří ovšem v tomto případě zradili a utekli před premiérou, tudíž z úst principála (Jan Kašpar) zazní pouze jejich jména.
Zlidovělý výrok: "Kam se hrabe Bittner. To se nedá srovnat" pochází právě z tohoto představení.
Ale nejedná se rozhodně o nějakou seriózní výpravu do velkého umění. Ba naopak, přináší banální příběh selské dcerky Vlasty (Petr Brukner), ve skutečnosti mladého muže, jemuž se dvoří šikovatel Vogeltanz (Miloň Čepelka). Jenomže situaci komplikuje Vlastina matka nacházející se na smrtelném loži. Její muž Vavroch (Zdeněk Svěrák) se toulá po šantánech a brousí si zuby na dědictví. A ještě se tu vyskytuje poddruh Bárta, oddaně milující Vlastu, jehož ona trvale odmítá. Bohužel Karel Irmfelt Prácheňský nezná dramatický kus dokonale a svou úlohu Vavrocha prakticky vůbec a proto neustále plete a deklamuje pasáže z mnohem oblíbenějších dramat jako Lucerna aj., čímž vznikají velmi veselé chvilky.
A humorem je samozřejmě celé představení doslova nabito. Právě na ploše takové aktovky, o jejíž myšlenkové hloubce lze pochybovat, dokáží Cimrmani předvést naprosté absurdnosti úspěšně zdolávající bránice diváků.
A v tom tkví také klíč k úspěchu divadla. Přinést a oživit zaprášené dialogy z prací fiktivního Cimrmana, a tím přesvědčit všechny o jeho geniálnosti. Skutečný dramatik by totiž s podobnými hrami typu Záskok na žádné scéně neuspěl, protože popírají mnohdy zákony dramatu. Nelze je nikam zařadit a tím zůstávají jedinečnými. K tomu se přidává specifikum neherců, kteří se stali alespoň v rámci možností herci. Jejich schopnosti mají přesné hranice. A ty většinou nepřesáhnou domácí půdu.


Přesto se Záskok liší tím, že připomíná starou školu plnou přepjatých a nepřirozených gest s důrazem na výraznou modulaci hlasu. Což klade nároky právě na ústředního protagonistu Zdeňka Svěráka, a zvládá to určitě na výbornou.
Odchodem do temných ulic Žižkova se obecenstvo vrací do úlevného 21. století. Dnešní herci totiž používají odlišnou hereckou techniku. Naštěstí.
Přesto je hezké si někdy oživit tu dávno zapomenutou a zvláště v případě, když vzpomínky zprostředkuje nestor české divadelní scény, jakým soubor Divadla Járy Cimrmana bezesporu je.