Petr Fischer: Forman má příběh, ale ne film

Forman má příběh, ale ne film

Z recenzí filmu Miloše Formana Goyovy přízraky je cítit zklamání. Z toho, že nejslavnější český režisér tentokrát nepředvedl vrchol svého umění, že ve filmovém výrazu zůstal někde v osmdesátých letech minulého století, ale i zklamání z toho, že vlastně ani o film nejde, protože divák se nemůže zbavit pocitu, že tak rozsekaný kaleidoskop několika povedených a mnoha nepovedených obrazů nedrží pohromadě.

Příčinou není přílišné soustředění režiséra na filmové obrazy, nýbrž přesně naopak v podcenění síly obrazu a možností filmu. Miloš Forman se ztratil v zoufalé snaze dodat obrazům přesvědčivost tím, že je pospojoval příběhem a na něj vrhl veškerou pozornost. Pak už jen dodal vyzkoušený mustr historické kulisy a bylo. "Základem filmu je příběh," řekl na tiskové konferenci režisér, opakující to nejbanálnější klišé. Přitom nic není vzdálenější pravdě.

Příběh může být součástí filmu, ale nelze na něm film postavit. Sám o sobě nic nezmůže. Ani Formanovy filmy nejsou slavné kvůli příběhům Muže na měsíci nebo rebela McMurphyho, nýbrž kvůli tomu, co přes tyto příběhy vyběhlo na plátno: rebelující energie, psychické dusno, jiskřící svobodné oči Jacka Nicholsona, masky Velké sestry, téměř hmatatelná křehkost hranice mezi skutečností a fikcí. Formana si svět cení právě za to, že udělal dobrý film a ne že natočil dobrý příběh, což je zřejmě nejpřesnější vyjádření příčiny jeho současného nezdaru.

Úplně opačný případem je poslední film jiného světového tvůrce, o deset let mladšího Martina Scorseseho. Jeho film Skrytá identita je vlastně předělávkou jiného filmu, která co do příběhu nenabízí nic překvapivě nového, jenom se trochu změní kulisy, nic víc. V obyčejné akční gangsterce se vlastně nestane nic, co by divák už neviděl jinde, co by už na něj nějaký jiný režisér nepoužil. Až na maličkost, na komplikaci vzájemné pozice a vztahu soupeřů, která najednou úplně jinak pokládá otázku cti a věrnosti přesvědčení, která nakonec rozhoduje o tom, kdo je a kdo není padouch.

Díváme se na film, kde se z dvojí identity postupně stává definiční lidský znak. Ale Scorsese točí film, a tak kromě zápletek, bitek a úvah o životě zůstane divákům v hlavě především závěrečný ironický pohled na panoráma města, které už všichni viděli na začátku. S malou drobnou odchylkou, takovou, která právě rozhoduje o tom, kdo bude vzít v očistci na milost a kdo naopak zmizí v pekle. Na příběh mafiána a poldy se dá klidně zapomenout, na hru s obrazy nikoli.

Formanův poslední opus žádný tak silný moment neobsahuje, jakkoliv pěkných záběrů je tu docela dost. Zato všichni můžou vyprávět o tom, co všechno bratr Lorenzo, Goya a pološílená oběť Ines prožili a jak je těžký život, stržený do víru dějin. A tak se Miloš Forman, mistr zvláštního jazyka obrazu, dočkal pozoruhodného paradoxu. Scénář ke Goyovým přízrakům, který se svým kolegou Jean-Claudem Carrierem vydali jako knihu, je přesvědčivější než film, který podle něj vznikl, jakkoli všichni viní z nepříliš povedeného filmu právě špatný scénář. Je to proto, že příběh či přesněji literární vyprávění, nemá s filmem nic společného. Do kina se chodíme dívat a slyšet, ne číst.

petr.fischer@economia.cz