Ve čtvrtek 25.ledna 2007 jsem potkal dva muže, kteří se vyjadřovali k manželství, rozvodům a k jejich vlivu na děti. Jednoho v novinách, druhého osobně.
Jiří Karas, bývalý poslanec KDU-ČSL, na straně A9 deníku Dnes hřímal, že manželství upadá a tlak na jeho udržení klesá. Sám nabídl řešení: "Možná by pro začátek stačilo obnovit v rozvodových řízeních výrok o vině. Je to motivující prvek - děti se jednoho dne budou moci dočíst, kdo z rodičů za rozvod, který jim třeba zničil dětství, mohl."
Pan XY mluvil tiše a zároveň přesvědčeně o tom, že manželství se přežilo. Zpochybňoval je a navrhoval je zrušit. Neboť se stalo úředním a přestalo být osobním. Rozvodové pře o děti bychom si ušetřili, kdybychom se vůbec neženili a nevdávaly.
Rozvod je traumatická záležitost. Pro dva dospělé a hlavně pro jejich děti. Zjišťovat, kdo za to může, podle mne trauma jen prohlubuje. Už jen proto, že vina je v podstatě iracionální; děti ji, jak známo, i v útlém věku snímají z rodičů a berou na sebe. Mohli by tedy lidé rozvodovému traumatu předejít, kdyby nevystupovali do manželství? Sotva, rozvod by se sice přejmenoval na rozchod, ale jeho důsledky pro děti by nastaly stejně.
Pokud se dva rodiče rozcházejí, vinu nebo, já bych spíš řekl zodpovědnost, nesou oba. Proto by jim oběma měla zůstat. Nezávisle na tom, nakolik se od sebe subjektivně, ale i objektivně vzdálili.
Jak víme, o děti a jejich výchovu se lze přít i na vzdálenost mezi kontinenty či mezi evropskými zeměmi. A lze se na dálku také dohodnout? Těžko říct, ale děti mají na své rodiče, ne-li dokonce na dohodu mezi nimi jistě právo. Kdo tato práva vlastně garantuje? Pomineme-li státní instituce (a také pochybu, zda jsou v této věci funkční), vracíme se obloukem... zase k rodičům.
Mezinárodní aféry zviditelňují křehkost manželství i rozvodů. Kromě toho ukazují, jaké to je, když rodiče mluví - doslova i metaforicky - různými jazyky.
Jenže dítě se může (ba někdy i musí) dvěma jazykům zároveň! Bilingvismus je inspirací pro rozvodové kauzy: pokud jsou rodiče otevřeni dohodě (například o střídavé péči), dítě jim ji asi kazit nebude, spíš na ní bude rádo spolupracovat.
Setkání se dvěma muži, kteří analyzovali manželství a rozvod, bych vyměnil za návštěvu rodinné "jazykové" školy s dvěma pobočkami. Receptů a úvah dospělých na téma rozvod a děti ještě uslyším hodně, ale konkrétní pro-dětská řešení mi scházejí.
autor je redaktorem gitY
www.ta-gita.cz
Jiří Karas, bývalý poslanec KDU-ČSL, na straně A9 deníku Dnes hřímal, že manželství upadá a tlak na jeho udržení klesá. Sám nabídl řešení: "Možná by pro začátek stačilo obnovit v rozvodových řízeních výrok o vině. Je to motivující prvek - děti se jednoho dne budou moci dočíst, kdo z rodičů za rozvod, který jim třeba zničil dětství, mohl."
Pan XY mluvil tiše a zároveň přesvědčeně o tom, že manželství se přežilo. Zpochybňoval je a navrhoval je zrušit. Neboť se stalo úředním a přestalo být osobním. Rozvodové pře o děti bychom si ušetřili, kdybychom se vůbec neženili a nevdávaly.
Rozvod je traumatická záležitost. Pro dva dospělé a hlavně pro jejich děti. Zjišťovat, kdo za to může, podle mne trauma jen prohlubuje. Už jen proto, že vina je v podstatě iracionální; děti ji, jak známo, i v útlém věku snímají z rodičů a berou na sebe. Mohli by tedy lidé rozvodovému traumatu předejít, kdyby nevystupovali do manželství? Sotva, rozvod by se sice přejmenoval na rozchod, ale jeho důsledky pro děti by nastaly stejně.
Pokud se dva rodiče rozcházejí, vinu nebo, já bych spíš řekl zodpovědnost, nesou oba. Proto by jim oběma měla zůstat. Nezávisle na tom, nakolik se od sebe subjektivně, ale i objektivně vzdálili.
Jak víme, o děti a jejich výchovu se lze přít i na vzdálenost mezi kontinenty či mezi evropskými zeměmi. A lze se na dálku také dohodnout? Těžko říct, ale děti mají na své rodiče, ne-li dokonce na dohodu mezi nimi jistě právo. Kdo tato práva vlastně garantuje? Pomineme-li státní instituce (a také pochybu, zda jsou v této věci funkční), vracíme se obloukem... zase k rodičům.
Mezinárodní aféry zviditelňují křehkost manželství i rozvodů. Kromě toho ukazují, jaké to je, když rodiče mluví - doslova i metaforicky - různými jazyky.
Jenže dítě se může (ba někdy i musí) dvěma jazykům zároveň! Bilingvismus je inspirací pro rozvodové kauzy: pokud jsou rodiče otevřeni dohodě (například o střídavé péči), dítě jim ji asi kazit nebude, spíš na ní bude rádo spolupracovat.
Setkání se dvěma muži, kteří analyzovali manželství a rozvod, bych vyměnil za návštěvu rodinné "jazykové" školy s dvěma pobočkami. Receptů a úvah dospělých na téma rozvod a děti ještě uslyším hodně, ale konkrétní pro-dětská řešení mi scházejí.
autor je redaktorem gitY
www.ta-gita.cz
