Ester Janečková: Mám prostě zjihlé židovské oči

Jaké to je moderovat Poštu pro tebe? Není to zátěž na psychiku?

Natáčíme vždy o víkendu, čtyři díly za dva dny, to znamená dvanáct příběhů plus dva rezervní. Po těch dvou dnech jsem úplně neschopná a hlavně po psychické stránce cítím absolutní vyčerpanost. Každý příběh musím znát, musím o jeho protagonistech všechno vědět, pomáhám jim procházet jejich osudy, a proto je s nimi také prožívám. Někdy je to hodně vyčerpávající.


Vystudovala jste herectví, musí ve Vás tedy být určitá dávka exhibicionismu. To se však s Poštou pro tebe vylučuje, tam musíte být v pozadí.

Myslím si, že asi nejsem exhibicionista v pravém slova smyslu. V herectví jsem se necítila úplně pevná v kramflecích. Potřeba hrát u mě nebyla úplně přirozená a mám dojem, že jsem byla docela afektovaná herečka. Ani nemám tolik hereckých zkušeností, abych si mohla být sama sebou jistá. Poštu si oproti tomu užívám, tam můžu být sama za sebe.


Jan Kraus Vás v Uvolněte se prosím nařkl, že jste v Poště moc zjihlá, dojemná, že to není vtipné...

No jo, ten se do mě pouštěl. (smích) No asi jsem moc zjihlá, když se někdy zpětně vidím, říkám si: "Ty jo, já jsem tak zjihlá..."
Honza Kraus si ze mě prostě dělal legraci a já jsem to tak brala a tu show jsem si s ním užívala. Roztomilé ale bylo, že po odvysílání Uvolněte se prosím mi přišla spousta dopisů od starších lidí, kteří byli hrozně naštvaní, že Kraus očernil jejich milovanou moderátorku.
Sama bych byla ráda, kdyby se v Poště dělalo víc legrace, jen málo příběhů je ale veselých, většinou převládají ta smutná témata.
Určitě si myslím, že smysl pro humor mám. Ale jinak asi jsem taková, jak působím v televizi, protože v Poště nejde cokoli hrát. Vždycky říkám, že mám prostě ty zjihlé židovské oči, že se nedá nic dělat.


Ovlivnila Vaši kariéru rodina? Jaké máte vzpomínky na tatínka (Ota Ornest)?

S tatínkem jsem bohužel v kontaktu moc nebyla. Rodiče ukončili vztah, ještě než jsem se narodila. Když jsem byla malá, hodně nás navštěvoval. Pamatuji se například na páté narozeniny, když jsem od něj dostala loutkové divadlo... Krátce po těch narozeninách ho však zavřeli, protože se podílel na převážení literatury. Tím se naše kontakty hodně přerušily a nepodařilo se je tak úplně obnovit.
Maminka (Marie Rút Křížková) byla navíc hodně aktivní v disentu a on měl asi po tom, co si prožil, strach.


Jak jste dobu disentu vnímala Vy?

Pravda je, že přestože jsem v tom vyrůstala a přestože jsme měli estébáky za dveřmi velmi často - máma to vnímala s nadhledem a s humorem. Takže já jsem to tak brala taky.
Zvláštní ale je, že jsem jako malé dítě chápala, že o tom nemám mluvit. Takže třeba mí spolužáci ze základky se dozvěděli, že maminka byla mluvčí Charty, až ze současných rozhovorů se mnou.


A jaký máte vztah k Jiřímu Ortenovi (strýc)?

Jako dítěti mi otec strašně scházel - měla jsem dvě sestry a maminku, kolem mě prostě byly jen samé ženy, a tak jsem mamince pořád hledala nějaké ženichy - ale ona nějak nechtěla (smích). Říkala mi: "Nemáš tatínka, ale máš Ortena. Ten nás nikdy neopustí." Mě to vždycky hrozně naštvalo, jako dítě mi byl nějaký imaginární básník na nic, chtěla jsem vzít do náručí, což Orten rozhodně udělat nemohl.
Samozřejmě že jeho poezii jsem si ale oblíbila. Děti mají úžasnou obranu, že tomu smutnému nerozumí a tak už jsem od deseti let Ortena vesele recitovala na různých soutěžích. V šestnácti jsem potom tajně četla deníky.


Chtěla jste se stát herečkou, ale vystudovala jste střední zdravotnickou školu. Nebyl to tak trochu krok mimo?

Já to tak úplně jako krok mimo neberu. Jedna moje sestra je psychiatr, druhá je zdravotní sestra, takže mě zdravotnictví od dětství přitahovalo. Navíc jsem měla strach z gymnázia kvůli matematice, na konzervatoř jsem se nedostala, částečně také z politických důvodů, a jako druhou jsem měla zdrávku, tak jsem ji vystudovala. Nemyslím si, že je to tak strašně daleko od toho, co dělám teď, protože to byla obrovská škola životem a zkušenost.
V šestnácti jsem viděla umírajícího člověka, zažila jsem porod... Ale nechci to zveličovat a říkat, že každý, kdo vystudoval zdrávku, teď rozumí životu.
Jsem za tu školu ráda, ale v osmnácti jsem věděla, že ještě nechci začít pracovat, hlásila jsem se proto na DAMU na režii a dramaturgii. Vzali mě ale až za rok a potom jsem přestoupila na herectví, protože mě tenkrát lákala exhibice.


Takže se dá říct, že jste celý svůj život sbírala zkušenosti na to, abyste jednou mohla moderovat Poštu pro tebe?

Je pravda, že se často stane, že jsou mi témata v poště blízká a znám je z vlastní zkušenosti. Takže ano - dá se říct, že jsem byla sběratelkou zkušeností.