Hana Vítová - vl. jménem Jana Lašková
Narozena: 24. ledna 1914 v Praze
Zemřela: 3. března 1987 v Praze
Narodila se v umělecké rodině. Maminka byla operní zpěvačkou a tatínek Hanuš Lašek (původně učitel) byl sólista opery Národního divadla. Oba rodiče chtěli, aby šla na hudební konzervatoř. Zpěv však Janu nelákal, i když zpívala velmi dobře. Přihlásila se na konzervatoř, ale na dramatické oddělení. Chtěla být herečkou. Na konzervatoři si ji všiml Jaroslav Ježek a doporučil ji do Osvobozeného divadla. Byla první Sirael ve hře Golem. To už vystupovala pod jménem Hana Vítová. Pseudonym pro ni vymysleli Voskovec a Werich.
Na filmovém plátně se poprvé objevila v roce 1932 ve filmu Děvčátko, neříkej ne. Na dlouho pak byla stereotypně obsazována do sentimentálních rolí. V roce 1937 ji režisér Miroslav Cikán obsadil do filmu Batalion. Hlavní postavu ve filmu Batalion ztvárnil František Smolík v roli Dr. Uhra, Hana Vítová mu byla v roli Mimi skvělou partnerkou. V Batalionu předvedla také svůj pěvecký talent. Zároveň dokázala, že nepatří jen do sladkobolných filmů, ale že je všestranná herečka.
Od roku 1932 - 1939 si zahrála ve více než čtyřiceti filmech. Ovšem ne všechny filmy měly tu správnou kvalitu. Od roku 1940 začala točit s režiséry, kteří již ve své době byli pojmem: Martin Frič, Otakar Vávra, Václav Wasserman, Miroslav Cikán a František Čáp. Právě posledně jmenovaný ji v roce 1941 obsadil to titulní role Marty Dekasové ve snímku Noční motýl. Jde o melodramatický příběh slušného děvčete, které z nešťastné lásky k nadporučíku Vargovi (Gustav Nezval) skončí v nevěstinci. V postavě Marty ztvárnila Vítová jednu ze svých nejlépe zahraných rolí. Císařský valčík od Johanna Strausse je ústřední melodií filmu. Škoda jen, že píseň na tuto melodii ve filmu nezpívá sama H. Vítová, ale Míla Spazierová-Hezká. Když později jezdila po estrádách a píseň Noční motýl zpívala sama, hudební kritici se shodli, že v jejím podání byla mnohem lepší.
Posledním hvězdným filmem H. Vítové byla Pytlákova schovanka Martina Friče z roku 1949. Zde byl jejím partnerem skvělý Oldřich Nový. Film je parodií na filmové kýče a Červenou knihovnu. Vítové Elén v tomto filmu byla úchvatná, a to jak po stránce herecké, tak pěvecké. Dala do ní veškerý svůj um. Když se ale politická situace v zemi začala zhoršovat a její herečtí kolegové byli stále častěji vystavováni politické šikaně, vytušila, že pro ni v československém filmu již nikdy role nebude. Škoda, že se nemýlila.
Soukromý život Hany Vítové zdaleka nebyl procházka růžovou zahradou. První manžel byl operetní zpěvák Jára Pospíšil. Manželství ale netrvalo dlouho. Podruhé se provdala za novináře Bedřicha Rádla. Z tohoto manželství se narodila dcera Bedřiška. Nové politické změny po Únoru 1948 připravily o práci jak ji, tak jejího manžela. To vše vyústilo v hlubokou manželskou krizi a manželství bylo v roce 1955 rozvedeno. To nejhorší však mělo H. Vítovou teprve potkat. V 1959 spáchala její jediná dcera Bedřiška z nešťastné lásky sebevraždu. Bylo ji 18 let. Haně Vítové se zhroutil svět. Přestala komunikovat a uzavřela se do sebe.
Když ji R.A.Dvorský po čase nabídl spolupráci, přijala. Vystupovala v pražské Alhambře a na různých estrádách, kde bavila obecenstvo svými filmovými historkami a zpěvem. Sama k tomu říkala: "Až umřu, dostanu se do nebe. Protože bavit obecenstvo v konkurenci s pivem a gulášem není žádný med." Aby si trochu finančně přilepšila, dělala překlady z ruštiny, angličtiny a němčiny. Byla velmi jazykově nadaná.
Největším odpočinkem pro ni byla chata ve Svatém Janu pod Skalou, kde trávila nejvíc času. Chatu si prakticky udržovala sama, dokonce dělala i zednické práce. Kolegové o ní říkali, že na ženu má chlapské myšlení a chlapský přístup k práci. Velmi se zajímala o námořní dopravu a o lodě vůbec. Jen tak pro radost si udělala kapitánské zkoušky na říční lodní dopravu a později i na mezinárodní. Ráda chodila na dlouhé procházky se svým černým kokršpanělem Bonym. V roce 1970 proděla těžkou autohavárii, byl ji vyměněn kyčelní kloub a zdraví ji pomalu opouštělo. Ježdění po estrádách musela ze zdravotních důvodů ukončit. Začala být stále víc sama. Na svoji samotu si ale nikdy nikomu nestěžovala, brala vše s noblesou a pokorou. Jenom často říkala: já mám od jisté doby jenom pech.
Zemřela 3. března 1987 po delší nemoci plic.
Hana Vítová měla opravdu smůlu, poúnorový režim se postaral o to, aby byla jen jednou z milionu.
Narozena: 24. ledna 1914 v Praze
Zemřela: 3. března 1987 v Praze
Narodila se v umělecké rodině. Maminka byla operní zpěvačkou a tatínek Hanuš Lašek (původně učitel) byl sólista opery Národního divadla. Oba rodiče chtěli, aby šla na hudební konzervatoř. Zpěv však Janu nelákal, i když zpívala velmi dobře. Přihlásila se na konzervatoř, ale na dramatické oddělení. Chtěla být herečkou. Na konzervatoři si ji všiml Jaroslav Ježek a doporučil ji do Osvobozeného divadla. Byla první Sirael ve hře Golem. To už vystupovala pod jménem Hana Vítová. Pseudonym pro ni vymysleli Voskovec a Werich.Na filmovém plátně se poprvé objevila v roce 1932 ve filmu Děvčátko, neříkej ne. Na dlouho pak byla stereotypně obsazována do sentimentálních rolí. V roce 1937 ji režisér Miroslav Cikán obsadil do filmu Batalion. Hlavní postavu ve filmu Batalion ztvárnil František Smolík v roli Dr. Uhra, Hana Vítová mu byla v roli Mimi skvělou partnerkou. V Batalionu předvedla také svůj pěvecký talent. Zároveň dokázala, že nepatří jen do sladkobolných filmů, ale že je všestranná herečka.
Od roku 1932 - 1939 si zahrála ve více než čtyřiceti filmech. Ovšem ne všechny filmy měly tu správnou kvalitu. Od roku 1940 začala točit s režiséry, kteří již ve své době byli pojmem: Martin Frič, Otakar Vávra, Václav Wasserman, Miroslav Cikán a František Čáp. Právě posledně jmenovaný ji v roce 1941 obsadil to titulní role Marty Dekasové ve snímku Noční motýl. Jde o melodramatický příběh slušného děvčete, které z nešťastné lásky k nadporučíku Vargovi (Gustav Nezval) skončí v nevěstinci. V postavě Marty ztvárnila Vítová jednu ze svých nejlépe zahraných rolí. Císařský valčík od Johanna Strausse je ústřední melodií filmu. Škoda jen, že píseň na tuto melodii ve filmu nezpívá sama H. Vítová, ale Míla Spazierová-Hezká. Když později jezdila po estrádách a píseň Noční motýl zpívala sama, hudební kritici se shodli, že v jejím podání byla mnohem lepší.
Posledním hvězdným filmem H. Vítové byla Pytlákova schovanka Martina Friče z roku 1949. Zde byl jejím partnerem skvělý Oldřich Nový. Film je parodií na filmové kýče a Červenou knihovnu. Vítové Elén v tomto filmu byla úchvatná, a to jak po stránce herecké, tak pěvecké. Dala do ní veškerý svůj um. Když se ale politická situace v zemi začala zhoršovat a její herečtí kolegové byli stále častěji vystavováni politické šikaně, vytušila, že pro ni v československém filmu již nikdy role nebude. Škoda, že se nemýlila.Soukromý život Hany Vítové zdaleka nebyl procházka růžovou zahradou. První manžel byl operetní zpěvák Jára Pospíšil. Manželství ale netrvalo dlouho. Podruhé se provdala za novináře Bedřicha Rádla. Z tohoto manželství se narodila dcera Bedřiška. Nové politické změny po Únoru 1948 připravily o práci jak ji, tak jejího manžela. To vše vyústilo v hlubokou manželskou krizi a manželství bylo v roce 1955 rozvedeno. To nejhorší však mělo H. Vítovou teprve potkat. V 1959 spáchala její jediná dcera Bedřiška z nešťastné lásky sebevraždu. Bylo ji 18 let. Haně Vítové se zhroutil svět. Přestala komunikovat a uzavřela se do sebe.
Když ji R.A.Dvorský po čase nabídl spolupráci, přijala. Vystupovala v pražské Alhambře a na různých estrádách, kde bavila obecenstvo svými filmovými historkami a zpěvem. Sama k tomu říkala: "Až umřu, dostanu se do nebe. Protože bavit obecenstvo v konkurenci s pivem a gulášem není žádný med." Aby si trochu finančně přilepšila, dělala překlady z ruštiny, angličtiny a němčiny. Byla velmi jazykově nadaná.Největším odpočinkem pro ni byla chata ve Svatém Janu pod Skalou, kde trávila nejvíc času. Chatu si prakticky udržovala sama, dokonce dělala i zednické práce. Kolegové o ní říkali, že na ženu má chlapské myšlení a chlapský přístup k práci. Velmi se zajímala o námořní dopravu a o lodě vůbec. Jen tak pro radost si udělala kapitánské zkoušky na říční lodní dopravu a později i na mezinárodní. Ráda chodila na dlouhé procházky se svým černým kokršpanělem Bonym. V roce 1970 proděla těžkou autohavárii, byl ji vyměněn kyčelní kloub a zdraví ji pomalu opouštělo. Ježdění po estrádách musela ze zdravotních důvodů ukončit. Začala být stále víc sama. Na svoji samotu si ale nikdy nikomu nestěžovala, brala vše s noblesou a pokorou. Jenom často říkala: já mám od jisté doby jenom pech.
Zemřela 3. března 1987 po delší nemoci plic.
Hana Vítová měla opravdu smůlu, poúnorový režim se postaral o to, aby byla jen jednou z milionu.
