Beranův cit pro krásu je "zvrhlý"

Retrospektiva výtvarníka a pedagoga pražské AVU Zdeňka Berana, která ve Veletržním paláci připomíná jeho letošní sedmdesátku, překvapivě nebudí pocit hnusu. Proslulý autor "rozpadajících se" obrazů či objektů obnažujících svou hnilobu, korozi a mokvání, se představuje i v úplně jiné podobě. Výstava potrvá do 8. dubna.

Hlavně začátek výstavy je překvapivě umírněný. "Chtěl jsem zdůraznit jeho mladistvou tvorbu," říká kurátor výstavy Milan Knížák. Umírněnost ale neznamená krotkost. Expresivní, temné obrazy, portréty či abstraktní kompozice pocházejí z padesátých let. Jsou velmi vzdálené velkorozměrným hyperrealistickým plátnům, na kterých Beran pracuje poslední roky a které nechybějí ve druhé polovině výstavy.

Temné odstíny a pastózní nánosy barev na nejstarších obrazech prozrazují spřízněnost s českými avantgardisty. "Bylo to gesto vzdoru proti rozjásaným barvám socialistického realismu," říká Beran.

Jeden z Beranových objektů má název Strach ze života v kufru. Výtvarník jej vytvořil v roce 1976.

Beranovy abstraktní obrazy postupně přesahují nejprve rozmezí plátna. Prohlubně a výdutě zkoumají bezprostřední blízkost obrazu. Odtud byl už jen krok k nefalšovaně trojrozměrným objektům.

Od šedesátých let Beran sbírá použité předměty - stavební armatury, lůžkoviny, oblečení -, které přetváří ve svérázné sochy a instalace budící mnoho asociací a také odpor. Původní "materiál" je stále čitelný, vyztužená košile je napěchovaná cupaninou, polštář a peřina jsou zality barvou tak, že vypadají jako právě rozestlaná postel.

"Ošklivost a krása se v dějinách umění několikrát proměnila. Neusiluju ani o jedno, dělám, co mě zajímá," tvrdí autor.
Objekty jsou pospojované v bizarní "skládkové" kompozice. Spojuje je provaz, obinadlo, někdy lepidlo či vatový "plísňový" porost. Umělecký rukopis odráží pocity člověka, na kterého doléhá realita normalizace.

Nejširší prostor pražské výstavy patří právě skládkové tvorbě. Jsou tu do řady seřazené proslulé "ožrané" kufry, z jejichž útrob vystupují holinky, knihy, hadry nebo například zdeformované potrubí. Jsou tu obrazy efektně "porostlé" vatovou plísní - včetně rubové strany - a také zbytky Beranovy nejslavnější instalace, nyní nazvané Pozůstatky pozůstatků Rehabilitačního oddělení Dr. Drvoty.

Instalace má počátek v roce 1970, kdy Zdeněk Beran vytvořil v dílně na dvoře karlínského domu velkou skrumáž ze starých krámů a hadrů. Oficiálně nevystavitelná věc si získala popularitu, autor do dílny vodil diváky "jako na Betlém". "Jindřichu Chalupeckému se to moc líbilo. Zapřísahal mě, abych to nikdy nevytahoval do galerie, že je to tak nejlepší," vzpomíná autor, který českému teoretikovi umění nakonec nevyhověl.

V roce 1992, kdy se karlínská dílna začala rozpadat a zdálo se, že i Rehabilitační oddělení se blíží svému konci, převezl Beran hromadu na výstavu v Mánesu. I pak se našlo další uplatnění: Rehabilitační oddělení bylo uloženo a zaskleno do velké jámy v Lemberku, kde hromada působila jako svérázný archeologický nález. Pak ale vandalové skleněné desky rozbili a instalace byla zahrnuta hlínou - což se jevilo jako důstojné završení v té době již proslulého díla. Po pěti letech si však odborníci znovu na instalaci vzpomněli, ředitel Národní galerie Milan Knížák požádal o "exhumaci".

Přehlídka Beranovy tvorby ukazuje paradoxní skutečnost: Velké množství záměrně ošklivých objektů v konečném efektu nepřináší zmnoženou obludnost. Rozežrané kufry, "hnijící" obrazy i další objekty jsou v kontextu starší tvorby najednou pochopitelné a srozumitelné a vlastně i krásné.