Zrození Královny z mediálního prachu

Zrození Královny z mediálního prachu

Téměř rok po premiéře vstupuje do českých kin poslední film Stephena Frearse Královna, který mezitím posbíral kdejakou cenu, včera pozdě večer byl favoritem britských filmových cen BAFTA a za čtrnáct dní bude bojovat o šest Oscarů. Nutno dodat, že ocenění a pochvaly jsou zasloužené.

Stephen Frears a scenárista Peter Morgan, který se podílel i na dalším úspěšném britském filmu Poslední skotský král, pracovali s citlivým a třaskavým tématem. Vykreslit jednání britské královské rodiny v kritických dnech těsně po smrti princezny Diany a zobrazit vnitřní boj královny Alžběty II. s postojem veřejnosti a názory nového mediálního premiéra Tonyho Blaira, byl úkol riskantní nejen kvůli očekávané kritice, že "tak to nebylo". Frears se mohl utopit v sentimentu nebo sklouznout k prvoplánové karikatuře monarchie či politiky vůbec. Oběma nástrahám se elegantně vyhnul, což neznamená, že by velké city a ironie z filmu zmizely. Naopak, jen vše probíhá s mírou a anglickou jemností.

Kupříkladu Tony Blair v podání Michaela Sheena se často podobá novinovým karikaturám, zejména přeháněným úsměvem, ale vůbec to nevadí. Karikaturisté zdůrazňují jen to, co originál poskytuje, a kdo někdy Blaira delší dobu sledoval, musí říct, že jsou přesní. Taktéž v Královně Michael Sheen, který se naučil i Blairovu dikci a sykavky (ostatně nehrál Blaira prvně).
Ironii v dialozích přidává královská rodina, konzervativní Britové, odmítající blairovskou modernizaci i mediální uvolněnost lady D, která podle nich pošlapává ceněné tradice a jistoty. Vévoda z Edinburghu, královnin manžel princ Filip (James Cromwell), sklouzává k cynismu, ale ani to není přehnaně neobvyklé - anglická literatura je plná podobných příkladů.

City Stephen Frears nevydírá, ačkoli by mohl, a jak. Ale i děti následníka trůnu prince Charlese a lady Diany, nejpříhodnější objekt emotivního ždímání diváků, pustil na plátno jen na pár vteřin. O přirozené city a slzy se stará napětí mezi hlavními hráči a spád filmu (podpořený střihem autentických záběrů), kde se láme přesvědčení královny a hledá její nový, osobnější vztah k poddaným.

Chvění dilematu rozhodování, které se děje uvnitř královny víc než na jejím obličeji, kam Helen Mirrenová důsledně nepouští velká citová hnutí, udržují nejen herci, střih a kamera, ale často jen hudba. Žádný orchestr, plochy smyčců, dramatický klavír ani hučení. Stačí třeba nenápadně dávkované piccicato basy, jako ve scéně, kdy Alžběta II. na radu premiéra (ale je to opravdu tak?) konečně vyjadřuje soucit s vnuky, Charlesem, Dianou, pohnutým národem, světem i se sebou.

Frearsův film v sobě nese vše dobré z předchozích režisérových snímků, zejména z nezapomenutelných Nebezpečných známostí. Ale přináší i mnoho nového. Po zhlédnutí Královny nemusí být například tak jisté, zda záleží na rozdílu mezi tím, co se skutečně stane, a tím, co předvádějí média. Podstatné je, s čím a jak prach médií hýbe. Současná politika je mediální, proto přeplněná symboly, ale ne vždy - jak předvádí Frears - se dá jednoduše říct, že šlo o zneužití, vypočítavost, manipulaci. To pochopil nejen Blair a jeho šikovný poradce Alaistar Campbell, ale i panovnice a její lid, který (která) jí (mu) znovu podává ruku.

Stephen Frears netočil dokumentární drama, spíše tvořivě varioval či vyráběl skutečnost. Proto naštěstí odpadá i otázka srovnávání a pravdivosti faktů, jakkoliv k tomu nahrává využití dokumentárních záběrů. Ale představa o fungování mediální politiky je to navýsost užitečná. I v tomto případě může být návštěva kina přínosnější než kurzy mediální výchovy.