S chovatelkou, vystavovatelkou a posuzovatelkou koček Janou Knýovou jsme si povídaly v jejím bytě plném nejcennějších ocenění z výstav a hlavně milých, přítulných kočiček.


Je o Vás známo, že pocházíte z umělecké rodiny. Tatínek byl uznávaný malíř, grafik a sochař, jehož častým námětem byla právě zvířata. Vy jste po něm tu lásku ke zvířatům zjevně zdědila, ale proč jste si vybrala právě kočky?

kocky_LW.jpgAsi proto, že neuznávám přístup, že zvíře do bytu nepatří. Ale v normálním bytě chovat koně nebo psi je vcelku obtížné... Zažili jsme tu například vrh štěňátek a mohu říci, že zdi byly ožrané na cihlu. Po jednom vrhu už jsme museli nahazovat stěny. (smích)
Kočky jsou dobrá volba, jak skloubit přírodu s bytem. Kočka je daleko zvladatelnější a i koťata se lépe odchovávají, jsou čistotnější než pejsci a navíc - kůň do třetího patra nevyleze... Takže kočky jsou prostě ideální.


Jaká tedy byla Vaše první kočka?

Dostala jsem ji, ještě než jsem začala chodit do školy, tedy někdy v šesti letech, a byla to taková bludička z venkova. - Dnes už vím, že to byla tygrovaná želvička... - Tu jsme měli asi do mých osmnácti. Když umřela, zjistila jsem, že mi hrozně chybí. Že bez ní je byt hrozně prázdný.


A tak jste si pořídila ušlechtilé plemeno na výstavy?

To bylo trochu složitější. V roce 1974 jsem šla na mezinárodní výstavu v Praze na dnešním Výstavišti a jako každý laik jsem byla nadšená z modrých koček - mimochodem dnes se mi zdá modrá barva úplně fádní (smích). Tam se mi jedna kočička, údajně britská modrá, ale bez průkazu původu, velmi zalíbila. Koupila jsem ji velmi levně, právě protože byla bez papírů, což však tenkrát ještě vůbec nevadilo, na výstavy směla.
V té době u nás bylo velmi málo chovných zvířat, tak jsem s ní šla na nějaký svod, kde mi bylo sděleno, že nemám britskou kočku, ale ruskou modrou, navíc jedinou v zemi.
Tím nastal kolotoč: mezinárodní výstava, kde dostala chovnost, potom hledání ženicha..., prostě nepředstavitelné. A tím to všechno začalo.


Kdy jste si začala pořizovat další plemena?

Chvíli to trvalo. V té době nebylo tak jednoduché začít s chovem - aby člověk koukl na internet, někam napsal, poslal peníze a měl, co chtěl... Musela jsem čekat na devizový příslib, který jsem dostala přibližně jednou za uherský rok a na čtyři dny jsem pak mohla vyrazit do zahraničí se 160 markami, za které stejně člověk moc nepořídil.
Trvalo to tedy dost dlouho, než jsem začala s další rasou. Myslím, že to bylo a ž v roce 1981 a byly to habešanky.


Nyní tedy máte kolik ras?

V současnosti chováme s dcerou čtyři rasy - ruskou modrou, habešanky, turecké angory a stříbřité britky.


Kolik je tu tedy vlastně koček?

Tak v tuhle chvíli opravdu nevím. Já to vlastně nevím v žádnou chvíli, protože dcera sem často z Německa přiveze určitý počet koček a potom zase určitý počet koček odveze. Svých koček mám dvacet. Ale kolik jich tady vlastně je? Já měla s matikou vždycky problémy. (smích)


A jak se z chovatelky stala posuzovatelka?

Abych řekla pravdu, považuji se hlavně za chovatele a vystavovatele. K posuzování mě přinutila hlavně situace, která před lety v Čechách panovala. Byli tu pouze dva mezinárodní posuzovatelé a bylo tedy těžké dosáhnout u zvířete šampióna, protože k tomu je potřeba rozhodnutí tří posuzovatelů. Tak jsem se rozhodla, že se mezinárodním rozhodčím stanu také a nyní posuzuji krátkosrstá plemena.


Když se rozhlédneme okolo, máte spoustu ocenění a chovatelských úspěchů. Je ještě nějaký sen, který byste si chtěla splnit?

Ještě pořád nám chybí světový vítěz ruská modrá a turecká angora.