Několikrát mě napadlo, když jsem pročítala korespondenci našich významných předků, co asi zbude pro příští generace po nás. Snad pár zaprášených krabic plných starých harddisků, z nichž se stejně nikdo nic nedozví, třeba také ojedinělý štos vytištěných e-mailů a několik poznámek ve školním sešitě. Naštěstí ale výjimečné osoby dvacátého století žily v době přející dopisům a deníkům, a tak se z nich můžeme více dozvědět o jejich nejniternějších pocitech.
Často se vedou spory o tom, zda máme právo nahlížet do intimních záznamů již zemřelých spisovatelů, či výtvarníků, a zda by se neměly raději ponechat před širší veřejností v utajení. Každopádně právě díky těmto zachovaným písemnostem lze dokonaleji pochopit dílo dotyčného, a vysvětlit si i jeho symboliku.


frida_LW.jpgMexická malířka Frida Kahlo (1907-1954) bezesporu patří k výrazným ženám dvacátého století, která se stala královnou autoportrétu. Kniha Intimní autoportrét přináší za překladatelského a editorského přispění Luďka Jandy výběr z Fridiny korespondence, deníku a některých dalších textů. Ty v chronologickém pořadí ukazují důležité mezníky Fridina osudu, které se ostatně odrážely i v její tvorbě.


Za dvě největší pohromy Fridina života můžeme označit osudnou nehodu autobusu a seznámení s mexickým malířem Diegem Riverou.
Nehoda učinila z osmnáctileté Fridy v podstatě mrzáka, dvojité manželství s Riverou jí sice na jednu stranu dostalo do společnosti umělců a bohémů, na stranu druhou psychicky deptalo.
Nicméně Frida se ve svých dopisech nepředstavuje coby naivní a podváděná žena. Naopak dokáže velmi racionálně hodnotit svůj vztah s Riverou a vůbec v nich vyjadřuje velmi jasné a pevné názory na umění, politiku i různé přátele a známé, které během svého uměleckého působení potkávala. Velmi trefně a zajímavě hodnotí pařížský umělecký život. V Evropě uctívané osobnosti typu Bretona aj. označuje za poflakující se hochštaplery. Udivuje ji jejich "přežívání" po kavárnách, které by ve světě, z něhož pochází ona, nebylo dost dobře možné. Často sahá až po vulgárních výrazech na místech, kam podle ní patří. Umí nazývat věci a události, jež ji zneklidňují, pravými jmény.


Zajímavé je také srovnání několika milostných dopisů, dětské lásce Alejandrovi a pozdějším milencům, kde Frida často používá výrazy typu -musíš mě milovat a zahrnuje své milé takovou pozorností, že je musí až dusit. Z těchto konkrétních listů vyznívá Frida velmi rozpolceně - jindy pevná a nesmlouvavá ve svých postojích, mění se tu v bolestínské koťátko čekající na toho, kdo by je měl pohladit, ale většinou nepohladí...
A rovněž se tu objevuje Frida revolucionářka, jejíž nadšení utiší vždy nová a nová operace. Ostatně odborníci tvrdí, že její zdravotní stav se měnil podle toho, kde se zrovna nacházel Rivera. Ten totiž za stonající Fridou obvykle přispěchal, čímž si ho vlastně k sobě přivolávala.


Po Fridě se zachovalo kolem dvou set obrazů, z nichž se některé reprodukce objevují i v Intimním autoportrétu, doplněné o fotografie z Fridina soukromého archivu. Nelze si nevšimnout značného optického rozdílu mezi Fridou a Riverou. Křehká a drobná žena na mnoha sedí vedle tlustého hromotluka, a to pak čtenáře logicky napadne, co na něm vůbec viděla.
Na celém Fridině životě je proto nejvíce paradoxní, že právě její dvě osudové "nehody" jí připoutaly k malování. A Breton, jímž spíše pohrdala, ji pak mohl vynést mezi význačné světové surrealisty.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist