Několikrát mě napadlo, když jsem pročítala korespondenci našich významných předků, co asi zbude pro příští generace po nás. Snad pár zaprášených krabic plných starých harddisků, z nichž se stejně nikdo nic nedozví, třeba také ojedinělý štos vytištěných e-mailů a několik poznámek ve školním sešitě. Naštěstí ale výjimečné osoby dvacátého století žily v době přející dopisům a deníkům, a tak se z nich můžeme více dozvědět o jejich nejniternějších pocitech.
Často se vedou spory o tom, zda máme právo nahlížet do intimních záznamů již zemřelých spisovatelů, či výtvarníků, a zda by se neměly raději ponechat před širší veřejností v utajení. Každopádně právě díky těmto zachovaným písemnostem lze dokonaleji pochopit dílo dotyčného, a vysvětlit si i jeho symboliku.
Mexická malířka Frida Kahlo (1907-1954) bezesporu patří k výrazným ženám dvacátého století, která se stala královnou autoportrétu. Kniha Intimní autoportrét přináší za překladatelského a editorského přispění Luďka Jandy výběr z Fridiny korespondence, deníku a některých dalších textů. Ty v chronologickém pořadí ukazují důležité mezníky Fridina osudu, které se ostatně odrážely i v její tvorbě.
Za dvě největší pohromy Fridina života můžeme označit osudnou nehodu autobusu a seznámení s mexickým malířem Diegem Riverou.
Nehoda učinila z osmnáctileté Fridy v podstatě mrzáka, dvojité manželství s Riverou jí sice na jednu stranu dostalo do společnosti umělců a bohémů, na stranu druhou psychicky deptalo.
Nicméně Frida se ve svých dopisech nepředstavuje coby naivní a podváděná žena. Naopak dokáže velmi racionálně hodnotit svůj vztah s Riverou a vůbec v nich vyjadřuje velmi jasné a pevné názory na umění, politiku i různé přátele a známé, které během svého uměleckého působení potkávala. Velmi trefně a zajímavě hodnotí pařížský umělecký život. V Evropě uctívané osobnosti typu Bretona aj. označuje za poflakující se hochštaplery. Udivuje ji jejich "přežívání" po kavárnách, které by ve světě, z něhož pochází ona, nebylo dost dobře možné. Často sahá až po vulgárních výrazech na místech, kam podle ní patří. Umí nazývat věci a události, jež ji zneklidňují, pravými jmény.
Zajímavé je také srovnání několika milostných dopisů, dětské lásce Alejandrovi a pozdějším milencům, kde Frida často používá výrazy typu -musíš mě milovat a zahrnuje své milé takovou pozorností, že je musí až dusit. Z těchto konkrétních listů vyznívá Frida velmi rozpolceně - jindy pevná a nesmlouvavá ve svých postojích, mění se tu v bolestínské koťátko čekající na toho, kdo by je měl pohladit, ale většinou nepohladí...
A rovněž se tu objevuje Frida revolucionářka, jejíž nadšení utiší vždy nová a nová operace. Ostatně odborníci tvrdí, že její zdravotní stav se měnil podle toho, kde se zrovna nacházel Rivera. Ten totiž za stonající Fridou obvykle přispěchal, čímž si ho vlastně k sobě přivolávala.
Po Fridě se zachovalo kolem dvou set obrazů, z nichž se některé reprodukce objevují i v Intimním autoportrétu, doplněné o fotografie z Fridina soukromého archivu. Nelze si nevšimnout značného optického rozdílu mezi Fridou a Riverou. Křehká a drobná žena na mnoha sedí vedle tlustého hromotluka, a to pak čtenáře logicky napadne, co na něm vůbec viděla.
Na celém Fridině životě je proto nejvíce paradoxní, že právě její dvě osudové "nehody" jí připoutaly k malování. A Breton, jímž spíše pohrdala, ji pak mohl vynést mezi význačné světové surrealisty.
Často se vedou spory o tom, zda máme právo nahlížet do intimních záznamů již zemřelých spisovatelů, či výtvarníků, a zda by se neměly raději ponechat před širší veřejností v utajení. Každopádně právě díky těmto zachovaným písemnostem lze dokonaleji pochopit dílo dotyčného, a vysvětlit si i jeho symboliku.
Mexická malířka Frida Kahlo (1907-1954) bezesporu patří k výrazným ženám dvacátého století, která se stala královnou autoportrétu. Kniha Intimní autoportrét přináší za překladatelského a editorského přispění Luďka Jandy výběr z Fridiny korespondence, deníku a některých dalších textů. Ty v chronologickém pořadí ukazují důležité mezníky Fridina osudu, které se ostatně odrážely i v její tvorbě.Za dvě největší pohromy Fridina života můžeme označit osudnou nehodu autobusu a seznámení s mexickým malířem Diegem Riverou.
Nehoda učinila z osmnáctileté Fridy v podstatě mrzáka, dvojité manželství s Riverou jí sice na jednu stranu dostalo do společnosti umělců a bohémů, na stranu druhou psychicky deptalo.
Nicméně Frida se ve svých dopisech nepředstavuje coby naivní a podváděná žena. Naopak dokáže velmi racionálně hodnotit svůj vztah s Riverou a vůbec v nich vyjadřuje velmi jasné a pevné názory na umění, politiku i různé přátele a známé, které během svého uměleckého působení potkávala. Velmi trefně a zajímavě hodnotí pařížský umělecký život. V Evropě uctívané osobnosti typu Bretona aj. označuje za poflakující se hochštaplery. Udivuje ji jejich "přežívání" po kavárnách, které by ve světě, z něhož pochází ona, nebylo dost dobře možné. Často sahá až po vulgárních výrazech na místech, kam podle ní patří. Umí nazývat věci a události, jež ji zneklidňují, pravými jmény.
Zajímavé je také srovnání několika milostných dopisů, dětské lásce Alejandrovi a pozdějším milencům, kde Frida často používá výrazy typu -musíš mě milovat a zahrnuje své milé takovou pozorností, že je musí až dusit. Z těchto konkrétních listů vyznívá Frida velmi rozpolceně - jindy pevná a nesmlouvavá ve svých postojích, mění se tu v bolestínské koťátko čekající na toho, kdo by je měl pohladit, ale většinou nepohladí...
A rovněž se tu objevuje Frida revolucionářka, jejíž nadšení utiší vždy nová a nová operace. Ostatně odborníci tvrdí, že její zdravotní stav se měnil podle toho, kde se zrovna nacházel Rivera. Ten totiž za stonající Fridou obvykle přispěchal, čímž si ho vlastně k sobě přivolávala.
Po Fridě se zachovalo kolem dvou set obrazů, z nichž se některé reprodukce objevují i v Intimním autoportrétu, doplněné o fotografie z Fridina soukromého archivu. Nelze si nevšimnout značného optického rozdílu mezi Fridou a Riverou. Křehká a drobná žena na mnoha sedí vedle tlustého hromotluka, a to pak čtenáře logicky napadne, co na něm vůbec viděla.
Na celém Fridině životě je proto nejvíce paradoxní, že právě její dvě osudové "nehody" jí připoutaly k malování. A Breton, jímž spíše pohrdala, ji pak mohl vynést mezi význačné světové surrealisty.
