Konec klasických hodinek

Allison Elliottová občas nosí jemné zlaté hodinky s klasickým ciferníkem, které patřily její babičce. Ale má je skutečně jen pro parádu. Pokud potřebuje zjistit, kolik je hodin, podívá se spíš na hodiny v palubní desce svého vozu, na digitální čas na obrazovce kabelové televize, na displej mobilního telefonu či do pravého dolního rohu počítače, píše agentura AP.


Paul Dryden je na tom v podstatě stejně. "Upřímně řečeno si nedokážu vzpomenout, kdy jsem měl naposledy na ruce hodinky. Hádám, že někdy začátkem střední školy," říká student vysoké školy v Connecticutu. Místo budíku běžně používá mobilní telefon, protože "ho mám pořád všude s sebou", vysvětluje.


Způsob, jakým sledujeme čas, se prostě mění. Odborníci na výzkum trhu uvádějí, že čím dál tím víc lidí u sebe nosí elektronická zařízení, která jim zároveň ukazují čas - ať už jde o mobilní telefon, iPod nebo elektronický diář. Zjišťují také, že především mladí lidé jsou ochotnější utrácet za jiné doplňky, jako jsou batohy nebo boty, než za hodinky.


V reakci na tento trend začali někteří výrobci hodinek přidávat do svých časoměřičů nové funkce, od monitoringu srdečního tepu až po GPS. Luxusní hodinky, například značky Rolex, zůstávají oblíbené. Podobné hodinky ale byly vždycky víc otázkou stylu a módy než sledování času.


Pro mnoho lidí jsou hodinky stále symbolem stresu. Není to ale sám čas, který nás stresuje, říká americký historik James Hoopes. "Je to tím, že žijeme v čím dál tím víc synchronizovaném světě," vysvětluje. "Nikdy se doopravdy nezbavíte všeho toho stresu, pokud se nedostanete pryč ze světa, kde je časová synchronizace tak strašně důležitá."


Historicky vzato začala posedlost synchronizací spolu s érou železniční dopravy. Tehdy se hodinky běžně nosily v kapse. Během první světové války se časoměřiče začaly přesouvat na zápěstí. "Náramkové hodinky byly opravdu reakcí na stres," dodává Hoopes. "Na stres z války." V dnešním věku globalizace zůstává potřeba synchronizace stejná, jen rozšířila svůj rozsah, soudí.