Marka Míková: Pro své děti jsem stále princeznou

Vaše první role byla Maďa ve zfilmované Robinsonce Marie Majerové. Cítila jste se někdy v životě jako Robinson na pustém ostrově?

Bohužel nikdy. Dokonce musím prozradit, že jsem po tom někdy i toužila. Žiju v Praze a od narození a jsem obklopena mnoha lidmi. Mám dva sourozence, takže jsme byli v pokojíčku odjakživa tři a já sama mám čtyři děti, které ještě stále všechny žijí se mnou. Málokdy se mi stane, že bych přišla domů a nikdo tam nebyl.


Nejčastěji vás však mohou diváci vídat v úloze princezny Růženky v pohádce Jak se budí princezny. Vašimi partnery tehdy byli Jan Kraus a Jan Hrušínský. Předpokládám, že jste si s nimi užila spoustu legrace, a že se zřejmě do své princezny svorně zamilovali. Vzpomínáte na ně ráda? A setkala jste se s nimi od té doby, přeci jen od natáčení uplynulo dlouhých 30 let.


Ano, byli velmi zábavní. Vzpomínám si, že jsem se jejich fórkům moc nasmála. Naše společná historka, jak jednou večer, když jsme nějak blbli v hotelu a Honza Hrušínský propadl proskleným stropem do restaurace se propírala z mnoha stran. Slyšela jsem ji v podání Honzy samotného, ale i pana režiséra Václava Vorlíčka a taky samozřejmě Honzy Krause. Pokaždé ten příběh vykládali jinak, ale vždycky jsem se musela smát. I když tenkrát to vypadalo dost vážně. Honza si zlomil nohu a točil pak se sádrou. Já osobně na to místo ve filmu, kdy Honza vylézá z rybníku vždycky upozorňuji: "Vidíte, jak tam Honza poskakuje? To měl sádru."
Honzu Hrušínského jsem potkala několikrát. Většinou na nějaké akci týkající se vzpomínání na náš film. Je to moc příjemný muž, i když hodně zaneprázdněný. Honzu Krause jsem od té doby osobně nepotkala. Ani nevím, jestli by mě poznal. Ovšem s oblibou sleduji jeho talkshow Uvolněte se, prosím...


Dnes máte sama děti. Líbila se jim jejich maminka coby princezna? A zaznamenala jste po této roli nějaký větší zájem veřejnosti typu nabídka k sňatku?

Myslím, že pro děti jsem v jistém smyslu stále princeznou. Jejich životů se to v nějaké fázi vždycky dotkne, když ta spojitost lidem dojde, vždycky se vyptávají, ať už spolužáci, kamarádi nebo učitelé.
Dostávala jsem spoustu dopisů a žádostí o fotografii. Nabídku k sňatku žádnou, ale mnoho krásných vzkazů typu: "Většinou princezny ve filmu působí jako moderní dívky, Vy však budete nejspíš skutečná princezna."


Vystudovala jste ovšem nakonec DAMU obor režie a dramaturgie na katedře Alternativního a loutkového divadla. Znamená to, že vás herectví příliš nelákalo?

Abych pravdu řekla, dělala jsem zkoušky na herectví dvakrát, ale nevzali mě z politických důvodů kvůli mému tatínkovi. Pan Přeučil mi tehdy řekl: "Děvče, vy to musíte zkusit z jiné strany".
Nakonec mi Ivan Vyskočil poradil, ať zkusím loutkárnu - režii a dramaturgii, že tam by to vyjít mohlo. Jsem ale dnes ráda, že to dopadlo právě takhle. Díky tomu píšu a upravuju své vlastní hry a pak je můžu režírovat (divadlo Minor, Lampión Kladno, Rubín) a někdy v nich i sama hrát.


V současnosti se ale věnujete nejvíce projektu Loutky v nemocnici. Můžete vysvětlit jeho význam a účel?

Jedná se o občanské sdružení, které sdružuje nejrůznější kamarády - umělce, jež hrají dětem a pro děti v nemocnici. Je to zvláštní, ale loutka je takové médium, se kterým si dítě může popovídat o tom, co ho trápí ve zvláštní rovině. Napůl je to hra a napůl to hra není. Rozvíjíme sice předem daný příběh, ale dítě do něj vstupuje, a proto jej měníme a rozvíjíme s ním. Můžeme mluvit o nemoci, o trápení, o dlouhé chvíli, nebo jen tak blbnout a vymýšlet absurdní legraci, přičemž na věku nezáleží. Do té hry se rád zapojí každý, a když je mu nabídnuta loutka, začne hrát a mluvit. Považuji to zvláštní a nesdělitelné věci.


Kdo vás vlastně do nemocnice s loutkami prvně přivedl?

Do nemocnice mě přivedl Ottokar Seifert, český emigrant, který se této činnosti věnuje v Německu už řadu let a který původně potřeboval moji pomoc s dramaturgií a režií svých výstupů. Vlastně díky němu se pak vyvinula i naše činnost v Čechách.


Hru v divadle si dokáži představit, ale třeba na dětské postýlce nebo pokoji nějak neumím. Zkusila byste přiblížit neznalému konkrétní průběh takového představení?

Nevím, jestli to jde přesně popsat. Nejdříve zpíváme. Rozdáme chrastítka a jiné rytmické nástroje a zpíváme podle přání dětí písničky, co se jim líbí, nebo které umí. To je takové rozehřívací kolo. Pak si povídáme odkud jsou a jak v nemocnici leží dlouho a co dneska dělaly a poté podle věku dětí vytáhneme z tašky loutky. Dáváme pozor na to, zda nejsou děti už moc unavené, také na to, co je vlastně zajímá, co je rozesměje, co je baví a podle toho příběh uzpůsobíme. Na psychiatrii jsme teď hráli "Rybářovu ženu" a děti zkrátka nechtěly, aby se chovala tak zle a proto nakonec za to mohl i ten muž, ne jen žena, mohli za to oba. A ryba to chápala, od začátku jim říkala, aby si přáli něco rozumného. Víte co, až budete nemocná, zavolejte a zahrajeme si.

Dobře, děkuji za nabídku a za rozhovor.


Zdroj fotografií: www.noise.cz/divadlo