Pamatujete si, kdy jste se poprvé dívali na televizi? Mně bylo pět. Vybavuji si kuchyň, televizi v jejím rohu, tváře ne, jen hluboký, mocný hlas.
V USA již zprovoznili kanál baby TV. Pro diváky od 0 do 1 roku. Program 24 hodin denně. Děti se baví. Ovšem prezident asociace amerických psychologů vysvětluje, že televize nenahradí osobu - a interakci s ní. Jenže... Děti se přece baví! A smějí! První zážitek s TV!? Jak to vím? Viděl jsem šot v televizi...
Děti se dívají, neboť mají co objevovat. Zkuste i těm velmi malým (po americkém vzoru) pustit v televizi doslova cokoli. Budou se prostě dívat. Možná nebudou rozumět, ale oči neodtrhnou. Fascinace předčí porozumění.
Jak známo, děti si podněty nevybírají. Ani v televizi. Už odmala se tak vozí na kolotoči: pohádka, reklama, ukázky, zprávy, sport... Zvyknou si na něj, a i když vyrostou, chtějí se na něm vozit znovu a znovu. Rodič ten kolotoč zastaví nebo aspoň zpomalí jen stěží. Televizní stranice mu navíc až na výjimky neumožňují program předvídat. Tak se snadno stane, že děti vidí i věci, které ještě vidět nemusejí, třeba násilí. Tak televize vyrábí z dětí dospělé.
Ale televizní obrazovka fascinuje i dospělé. Také se dívají, ba zírají - s otevřenou pusou. Jako by tváří v tvář televizi regredovali. Konzumují, baští, ne-li hltají vše, co jim televizní kuchyně nabídne: vyhlížejí svůj seriál, svůj pořad, svého moderátora/moderátorku, hlasují v anketách... Jsou jako děti.
Je tedy televize démonem? Ale co filmové kluby, přírodovědné pořady, historické dokumenty? A ovšem i výjimečné okamžiky: dodnes jsem svým rodičům vděčný, že nás 20.července 1969 se sestrou vzali k sousedům a my mohli v přímém přenosu sledovat přistání Apolla 11 na Měsíci. Televize může být k dispozici. Ale nemusí.
Jedna holandská psychoterapeutka mne před lety konsternovala sdělením, že u nich doma, tedy v jejich domě (ach, ti bohatí Holanďani!) mají tzv. televizní místnost. Prostě pokoj, kde je pouze televize, pár křesel, nic moc víc. Dokud byly děti malé, dveře byly zamčené a klíč měli v držení rodiče. Když děti vyrostly, klíč visel na určeném místě. Pořád byl ovšem pobyt v televizní místnosti věcí dohody. "Už jsme si všichni zvykli", slyším její hlas. Zní zdálky a poněkud nereálně.
Podobně nereálně působí i "holandské řešení". Pokud je ovšem bereme doslova. Možná bychom je mohli vzít jako vizi, obraz toho, jaký prostor a význam televizi ve svých rodinách vytvoříme. Neboť nejen ovladač je v našich rukou.
www.ta-gita.cz
V USA již zprovoznili kanál baby TV. Pro diváky od 0 do 1 roku. Program 24 hodin denně. Děti se baví. Ovšem prezident asociace amerických psychologů vysvětluje, že televize nenahradí osobu - a interakci s ní. Jenže... Děti se přece baví! A smějí! První zážitek s TV!? Jak to vím? Viděl jsem šot v televizi...
Děti se dívají, neboť mají co objevovat. Zkuste i těm velmi malým (po americkém vzoru) pustit v televizi doslova cokoli. Budou se prostě dívat. Možná nebudou rozumět, ale oči neodtrhnou. Fascinace předčí porozumění.
Jak známo, děti si podněty nevybírají. Ani v televizi. Už odmala se tak vozí na kolotoči: pohádka, reklama, ukázky, zprávy, sport... Zvyknou si na něj, a i když vyrostou, chtějí se na něm vozit znovu a znovu. Rodič ten kolotoč zastaví nebo aspoň zpomalí jen stěží. Televizní stranice mu navíc až na výjimky neumožňují program předvídat. Tak se snadno stane, že děti vidí i věci, které ještě vidět nemusejí, třeba násilí. Tak televize vyrábí z dětí dospělé.
Ale televizní obrazovka fascinuje i dospělé. Také se dívají, ba zírají - s otevřenou pusou. Jako by tváří v tvář televizi regredovali. Konzumují, baští, ne-li hltají vše, co jim televizní kuchyně nabídne: vyhlížejí svůj seriál, svůj pořad, svého moderátora/moderátorku, hlasují v anketách... Jsou jako děti.
Je tedy televize démonem? Ale co filmové kluby, přírodovědné pořady, historické dokumenty? A ovšem i výjimečné okamžiky: dodnes jsem svým rodičům vděčný, že nás 20.července 1969 se sestrou vzali k sousedům a my mohli v přímém přenosu sledovat přistání Apolla 11 na Měsíci. Televize může být k dispozici. Ale nemusí.
Jedna holandská psychoterapeutka mne před lety konsternovala sdělením, že u nich doma, tedy v jejich domě (ach, ti bohatí Holanďani!) mají tzv. televizní místnost. Prostě pokoj, kde je pouze televize, pár křesel, nic moc víc. Dokud byly děti malé, dveře byly zamčené a klíč měli v držení rodiče. Když děti vyrostly, klíč visel na určeném místě. Pořád byl ovšem pobyt v televizní místnosti věcí dohody. "Už jsme si všichni zvykli", slyším její hlas. Zní zdálky a poněkud nereálně.
Podobně nereálně působí i "holandské řešení". Pokud je ovšem bereme doslova. Možná bychom je mohli vzít jako vizi, obraz toho, jaký prostor a význam televizi ve svých rodinách vytvoříme. Neboť nejen ovladač je v našich rukou.
www.ta-gita.cz
