Pamatujete si, kdy jste se poprvé dívali na televizi? Mně bylo pět. Vybavuji si kuchyň, televizi v jejím rohu, tváře ne, jen hluboký, mocný hlas.
V USA již zprovoznili kanál baby TV. Pro diváky od 0 do 1 roku. Program 24 hodin denně. Děti se baví. Ovšem prezident asociace amerických psychologů vysvětluje, že televize nenahradí osobu - a interakci s ní. Jenže... Děti se přece baví! A smějí! První zážitek s TV!? Jak to vím? Viděl jsem šot v televizi...
Děti se dívají, neboť mají co objevovat. Zkuste i těm velmi malým (po americkém vzoru) pustit v televizi doslova cokoli. Budou se prostě dívat. Možná nebudou rozumět, ale oči neodtrhnou. Fascinace předčí porozumění.
Jak známo, děti si podněty nevybírají. Ani v televizi. Už odmala se tak vozí na kolotoči: pohádka, reklama, ukázky, zprávy, sport... Zvyknou si na něj, a i když vyrostou, chtějí se na něm vozit znovu a znovu. Rodič ten kolotoč zastaví nebo aspoň zpomalí jen stěží. Televizní stranice mu navíc až na výjimky neumožňují program předvídat. Tak se snadno stane, že děti vidí i věci, které ještě vidět nemusejí, třeba násilí. Tak televize vyrábí z dětí dospělé.
Ale televizní obrazovka fascinuje i dospělé. Také se dívají, ba zírají - s otevřenou pusou. Jako by tváří v tvář televizi regredovali. Konzumují, baští, ne-li hltají vše, co jim televizní kuchyně nabídne: vyhlížejí svůj seriál, svůj pořad, svého moderátora/moderátorku, hlasují v anketách... Jsou jako děti.
Je tedy televize démonem? Ale co filmové kluby, přírodovědné pořady, historické dokumenty? A ovšem i výjimečné okamžiky: dodnes jsem svým rodičům vděčný, že nás 20.července 1969 se sestrou vzali k sousedům a my mohli v přímém přenosu sledovat přistání Apolla 11 na Měsíci. Televize může být k dispozici. Ale nemusí.
Jedna holandská psychoterapeutka mne před lety konsternovala sdělením, že u nich doma, tedy v jejich domě (ach, ti bohatí Holanďani!) mají tzv. televizní místnost. Prostě pokoj, kde je pouze televize, pár křesel, nic moc víc. Dokud byly děti malé, dveře byly zamčené a klíč měli v držení rodiče. Když děti vyrostly, klíč visel na určeném místě. Pořád byl ovšem pobyt v televizní místnosti věcí dohody. "Už jsme si všichni zvykli", slyším její hlas. Zní zdálky a poněkud nereálně.
Podobně nereálně působí i "holandské řešení". Pokud je ovšem bereme doslova. Možná bychom je mohli vzít jako vizi, obraz toho, jaký prostor a význam televizi ve svých rodinách vytvoříme. Neboť nejen ovladač je v našich rukou.
www.ta-gita.cz
V USA již zprovoznili kanál baby TV. Pro diváky od 0 do 1 roku. Program 24 hodin denně. Děti se baví. Ovšem prezident asociace amerických psychologů vysvětluje, že televize nenahradí osobu - a interakci s ní. Jenže... Děti se přece baví! A smějí! První zážitek s TV!? Jak to vím? Viděl jsem šot v televizi...
Děti se dívají, neboť mají co objevovat. Zkuste i těm velmi malým (po americkém vzoru) pustit v televizi doslova cokoli. Budou se prostě dívat. Možná nebudou rozumět, ale oči neodtrhnou. Fascinace předčí porozumění.
Jak známo, děti si podněty nevybírají. Ani v televizi. Už odmala se tak vozí na kolotoči: pohádka, reklama, ukázky, zprávy, sport... Zvyknou si na něj, a i když vyrostou, chtějí se na něm vozit znovu a znovu. Rodič ten kolotoč zastaví nebo aspoň zpomalí jen stěží. Televizní stranice mu navíc až na výjimky neumožňují program předvídat. Tak se snadno stane, že děti vidí i věci, které ještě vidět nemusejí, třeba násilí. Tak televize vyrábí z dětí dospělé.
Ale televizní obrazovka fascinuje i dospělé. Také se dívají, ba zírají - s otevřenou pusou. Jako by tváří v tvář televizi regredovali. Konzumují, baští, ne-li hltají vše, co jim televizní kuchyně nabídne: vyhlížejí svůj seriál, svůj pořad, svého moderátora/moderátorku, hlasují v anketách... Jsou jako děti.
Je tedy televize démonem? Ale co filmové kluby, přírodovědné pořady, historické dokumenty? A ovšem i výjimečné okamžiky: dodnes jsem svým rodičům vděčný, že nás 20.července 1969 se sestrou vzali k sousedům a my mohli v přímém přenosu sledovat přistání Apolla 11 na Měsíci. Televize může být k dispozici. Ale nemusí.
Jedna holandská psychoterapeutka mne před lety konsternovala sdělením, že u nich doma, tedy v jejich domě (ach, ti bohatí Holanďani!) mají tzv. televizní místnost. Prostě pokoj, kde je pouze televize, pár křesel, nic moc víc. Dokud byly děti malé, dveře byly zamčené a klíč měli v držení rodiče. Když děti vyrostly, klíč visel na určeném místě. Pořád byl ovšem pobyt v televizní místnosti věcí dohody. "Už jsme si všichni zvykli", slyším její hlas. Zní zdálky a poněkud nereálně.
Podobně nereálně působí i "holandské řešení". Pokud je ovšem bereme doslova. Možná bychom je mohli vzít jako vizi, obraz toho, jaký prostor a význam televizi ve svých rodinách vytvoříme. Neboť nejen ovladač je v našich rukou.
www.ta-gita.cz
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
