Největší vášní Karolíny Světlé (24. února 1830 - 7. září 1899) se stala literatura. Těch ostatních se raděj vzdala. Tedy až ve chvíli, kdy dala přednost rozumu nad city, kdy se vzdala všeho, co činí ženu ženou a co naplňuje její život.
Nelze ovšem odsuzovat jejího manžela Petra Mužáka, nebo svádět vinu na druhé. Karolína Světlá vytěsnila lásku duševní i fyzickou na základě vlastního rozhodnutí. Na začátku svého života byla Karolína Světlá, vlastním jménem Johana Rottová, onou rozdychtěnou dívkou, která toužila po poznání, která hodně četla, a němčinu ovládala lépe než rodnou češtinu. V té si začala ve věku dvanácti let psát deník, aby se v ní lépe procvičila. Předtím učinila několik literárních pokusů v němčině, ale na všechny tyto pokusy přišel učitel a rodiče, Johanku vzali ze školy, a dále se vzdělávala pouze doma. Svůj čas rozdělovala mezi lekce francouzštiny, hru na klavír a ruční práce. Naštěstí měla mladší sestru Sofii, jíž mohla všechna svá trápení svěřovat. Právě se Sofií zůstaly až do smrti nejlepší a nejbližší přítelkyně. Jí později posílala kopie dopisů od Jana Nerudy, své dopisy jemu, a právě díky tomu se nám zachovaly dodnes.
Johančina rodina se řadila k těm váženým měšťanským, ctícím přísně dobové společenské konvence. Otec Johanky, Eustach Rott, se vypracoval na úspěšného obchodníka, a tím svým dětem zajistil dobré finanční zázemí. Proto mohl Johance platit soukromé učitele. Jedním z nich byl mladý učitel Petr Mužák, horlivý vlastenec, jež často chodil mezi tehdejší národní buditele a řadu z nich přivedl i k Rottovým. Mužák také našel pochopení pro Johančin zájem o český jazyk a literaturu. Mezi ním a Johankou se zrodilo velké pouto, které ovšem u Johanky způsobila spíše nezkušenost, neboť jinak by asi těžko našla zalíbení v člověku tak povahově odlišném.
Přesto se Mužák zasloužil o ojedinělé přátelské spojení dvou výjimečných žen - Johany a Boženy Němcové, s níž devatenáctiletou Johanu seznámil. Jejich přátelství trvalo pouhé čtyři roky, ale Johanu zásadně ovlivnilo. Božena Němcová totiž neuznávala měšťáctví, a nemyslela na konvence, které tolik Johanu svazovaly. Otevřela jí nový svět, protože uznávala jediného soudce a to své svědomí. Božena se přátelila i se Sofií, jež jí vždy připadala otevřenější a citově bližší, na rozdíl od zdánlivě přísné a nekompromisní Johany. Tu uvnitř ale celý život zmítaly city a rozpory, a jen smysl pro povinnost a neuvěřitelná tvrdost k sobě samé jí dokázala přenést přes osudové rány.
V roce 1853 se již vdané paní Mužákové narodila dcera Boženka. Němcová jí šla za kmotru a malá dostala i její jméno. Porod měla Johana komplikovaný, a i malá Boženka od narození churavěla, a za pár měsíců bohužel zemřela. Johana se ocitla na pokraji sil. Snoubenec její sestry, Dr. Podlipský, jí proto doporučil činnost, v níž by se odreagovala. Johana z toho důvodu navázala na své dětské snahy o psaní a zkusila znovu literárně tvořit. Její manžel jí pak odvezl na zotavenou do Podještědí. Tamní vesnička Světlá, Mužákovo rodiště, jí dala i literární pseudonym.
Oficiálně do literatury vstoupila až prostřednictvím almanachu Máj v roce 1858, kde se představila prací "Dvojí probuzení. V něm spolu s ní publikoval například Jan Neruda, Vítězslav Hálek a rovněž Božena Němcová.
V té době už ale její představy o manželství braly za své, chápala, že se s Mužákem jeden druhému vzdalují. Přestože si ho jako člověka vážila, očekávala ve vztahu něco jiného a snad vyššího. Sama se o jeho osobnosti vyjádřila: "On byl rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie, on kráčel, já chtěla létat."
Když se proto na scéně objevil Jan Neruda, bohémský mladík, před nímž žádná sukně neobstála, ale který prožíval od neúspěchu své sbírky Hřbitovní kvítí, hlubokou krizi, pookřála. Oni dva se totiž potřebovali. Vzájemně se povzbuzovali v další tvorbě, vzájemně si hodnotili svá nově vzniklá díla, a hlavně si poskytovali nezbytné a tolik postrádané pochopení. Johana si nedělala o mužích iluze, neoplývala nijakou výjimečnou krásou, byla vdaná, a cítila se trochu ubitá a zklamaná, ale Neruda v ní dokázal rozžehnout znovu plamen lásky. Tu Světlá ale stále, vědoma si povinností, odkazovala do přátelských mezí. Neruda ovšem toužil i po jejím těle. Postavil si jí na piedestal a za žádnou jinou by jí neměnil. Přesto nakonec došlo k prozrazení jejich náklonnosti, jejíž vášeň stejně zůstala pouze na papíře, a kterou si oba odžili spíše ve svých duších.
Johana poté čestně nabídla Mužákovi rozluku, ten ale po přečtení od Nerudy vyžádaných Johaniných dopisů, neshledal na "celém případu" nic mimořádně závadného, a návrh Johany odmítl. Svou pomstu provedl totiž poněkud rafinovaněji. Světlé poručil, aby přerušila veškeré kontakty s Nerudou a veškerou korespondenci s ním spálila. Popel z ní si ale tajně uložila do krabičky, a krabička se dochovala, pokud se nemýlím, dodnes. Musela mu také slíbit, že s Nerudou nikdy nepromluví, a ani mu nenapíše. Svůj slib samozřejmě dodržela. V těchto pro ni nelehkých okamžicích se náhle rozhodla obětovat city k muži a navždy je vložit na oltář svého národa. Obětovala své osobní štěstí na vrub literatury, což svědčí o obrovské vnitřní síle.
S Mužákem si nepřekáželi, každý si žil více méně po svém. Do Podještědí utíkala celých 35 let, čerpala tam četné náměty pro své práce. Pokud byla Němcová královnou venkovské povídky, rodilá Pražačka Johana pak královnou venkovského románu. Škoda jen, že se zapomíná i na její přínos k ženskému emancipačnímu hnutí. Protože právě Johana iniciovala snahy o lepší vzdělání dívek a žen, právě ona se stala neúnavnou organizátorkou ženského vzdělávacího a kulturního života. Myšlenky o větší samostatnosti a nezávislosti žen, které kdysi vyslovila Němcová, dokázala Světlá rozvinout a díky své praktičnosti rovněž v mnoha případech i zrealizovat.
Nelze ovšem odsuzovat jejího manžela Petra Mužáka, nebo svádět vinu na druhé. Karolína Světlá vytěsnila lásku duševní i fyzickou na základě vlastního rozhodnutí. Na začátku svého života byla Karolína Světlá, vlastním jménem Johana Rottová, onou rozdychtěnou dívkou, která toužila po poznání, která hodně četla, a němčinu ovládala lépe než rodnou češtinu. V té si začala ve věku dvanácti let psát deník, aby se v ní lépe procvičila. Předtím učinila několik literárních pokusů v němčině, ale na všechny tyto pokusy přišel učitel a rodiče, Johanku vzali ze školy, a dále se vzdělávala pouze doma. Svůj čas rozdělovala mezi lekce francouzštiny, hru na klavír a ruční práce. Naštěstí měla mladší sestru Sofii, jíž mohla všechna svá trápení svěřovat. Právě se Sofií zůstaly až do smrti nejlepší a nejbližší přítelkyně. Jí později posílala kopie dopisů od Jana Nerudy, své dopisy jemu, a právě díky tomu se nám zachovaly dodnes.Johančina rodina se řadila k těm váženým měšťanským, ctícím přísně dobové společenské konvence. Otec Johanky, Eustach Rott, se vypracoval na úspěšného obchodníka, a tím svým dětem zajistil dobré finanční zázemí. Proto mohl Johance platit soukromé učitele. Jedním z nich byl mladý učitel Petr Mužák, horlivý vlastenec, jež často chodil mezi tehdejší národní buditele a řadu z nich přivedl i k Rottovým. Mužák také našel pochopení pro Johančin zájem o český jazyk a literaturu. Mezi ním a Johankou se zrodilo velké pouto, které ovšem u Johanky způsobila spíše nezkušenost, neboť jinak by asi těžko našla zalíbení v člověku tak povahově odlišném.
Přesto se Mužák zasloužil o ojedinělé přátelské spojení dvou výjimečných žen - Johany a Boženy Němcové, s níž devatenáctiletou Johanu seznámil. Jejich přátelství trvalo pouhé čtyři roky, ale Johanu zásadně ovlivnilo. Božena Němcová totiž neuznávala měšťáctví, a nemyslela na konvence, které tolik Johanu svazovaly. Otevřela jí nový svět, protože uznávala jediného soudce a to své svědomí. Božena se přátelila i se Sofií, jež jí vždy připadala otevřenější a citově bližší, na rozdíl od zdánlivě přísné a nekompromisní Johany. Tu uvnitř ale celý život zmítaly city a rozpory, a jen smysl pro povinnost a neuvěřitelná tvrdost k sobě samé jí dokázala přenést přes osudové rány.
V roce 1853 se již vdané paní Mužákové narodila dcera Boženka. Němcová jí šla za kmotru a malá dostala i její jméno. Porod měla Johana komplikovaný, a i malá Boženka od narození churavěla, a za pár měsíců bohužel zemřela. Johana se ocitla na pokraji sil. Snoubenec její sestry, Dr. Podlipský, jí proto doporučil činnost, v níž by se odreagovala. Johana z toho důvodu navázala na své dětské snahy o psaní a zkusila znovu literárně tvořit. Její manžel jí pak odvezl na zotavenou do Podještědí. Tamní vesnička Světlá, Mužákovo rodiště, jí dala i literární pseudonym.
Oficiálně do literatury vstoupila až prostřednictvím almanachu Máj v roce 1858, kde se představila prací "Dvojí probuzení. V něm spolu s ní publikoval například Jan Neruda, Vítězslav Hálek a rovněž Božena Němcová.
V té době už ale její představy o manželství braly za své, chápala, že se s Mužákem jeden druhému vzdalují. Přestože si ho jako člověka vážila, očekávala ve vztahu něco jiného a snad vyššího. Sama se o jeho osobnosti vyjádřila: "On byl rozum a pozitivnost, já fantazie a zas fantazie, on kráčel, já chtěla létat."
Když se proto na scéně objevil Jan Neruda, bohémský mladík, před nímž žádná sukně neobstála, ale který prožíval od neúspěchu své sbírky Hřbitovní kvítí, hlubokou krizi, pookřála. Oni dva se totiž potřebovali. Vzájemně se povzbuzovali v další tvorbě, vzájemně si hodnotili svá nově vzniklá díla, a hlavně si poskytovali nezbytné a tolik postrádané pochopení. Johana si nedělala o mužích iluze, neoplývala nijakou výjimečnou krásou, byla vdaná, a cítila se trochu ubitá a zklamaná, ale Neruda v ní dokázal rozžehnout znovu plamen lásky. Tu Světlá ale stále, vědoma si povinností, odkazovala do přátelských mezí. Neruda ovšem toužil i po jejím těle. Postavil si jí na piedestal a za žádnou jinou by jí neměnil. Přesto nakonec došlo k prozrazení jejich náklonnosti, jejíž vášeň stejně zůstala pouze na papíře, a kterou si oba odžili spíše ve svých duších.
Johana poté čestně nabídla Mužákovi rozluku, ten ale po přečtení od Nerudy vyžádaných Johaniných dopisů, neshledal na "celém případu" nic mimořádně závadného, a návrh Johany odmítl. Svou pomstu provedl totiž poněkud rafinovaněji. Světlé poručil, aby přerušila veškeré kontakty s Nerudou a veškerou korespondenci s ním spálila. Popel z ní si ale tajně uložila do krabičky, a krabička se dochovala, pokud se nemýlím, dodnes. Musela mu také slíbit, že s Nerudou nikdy nepromluví, a ani mu nenapíše. Svůj slib samozřejmě dodržela. V těchto pro ni nelehkých okamžicích se náhle rozhodla obětovat city k muži a navždy je vložit na oltář svého národa. Obětovala své osobní štěstí na vrub literatury, což svědčí o obrovské vnitřní síle.
S Mužákem si nepřekáželi, každý si žil více méně po svém. Do Podještědí utíkala celých 35 let, čerpala tam četné náměty pro své práce. Pokud byla Němcová královnou venkovské povídky, rodilá Pražačka Johana pak královnou venkovského románu. Škoda jen, že se zapomíná i na její přínos k ženskému emancipačnímu hnutí. Protože právě Johana iniciovala snahy o lepší vzdělání dívek a žen, právě ona se stala neúnavnou organizátorkou ženského vzdělávacího a kulturního života. Myšlenky o větší samostatnosti a nezávislosti žen, které kdysi vyslovila Němcová, dokázala Světlá rozvinout a díky své praktičnosti rovněž v mnoha případech i zrealizovat.
