Četla jsem i maminčiny dívčí deníky

Eva Kmentová je jednou z největších postav českého sochařství druhé poloviny dvacátého století. V ateliéru na Židovských pecích společně se svým mužem Olbramem Zoubkem a poté v Doupěti v Kalininově ulici v Praze a ve smíchovské Stodole vytvořila dílo složené z otisků svého těla a duše, cudné i vzrušující zároveň. Devět let po její smrti, v čase sametové revoluce, uspořádala Národní galerie v prostorách Městské knihovny v Praze její retrospektivu, která však v bouřlivé době zapadla. Teprve po šestnácti letech jsme díky výstavě "Eva Kmentová. Deník díla" v Mánesu a její repríze v Moravské galerii v Brně Kmentovou objevili. A také díky monografii, na jejímž vydání se podílela její dcera Polana Bregantová. Na svoji maminku vzpomínala přímo v prostorách výstavy v brněnském Pražákově paláci.


V souvislosti s výstavou Evy Kmentové vydalo nakladatelství Arbor vitae její monografii "Teď. Práce Evy Kmentové", či možná naopak, u příležitosti dokončení monografie vznikla výstava. Kdy se poprvé objevila myšlenka uspořádat dílo vaší maminky do knihy?

S nápadem vydat monografii přišel brněnský architekt a galerista Josef Chloupek. Když měla maminka výstavu v Litoměřicích v roce 2003, řekl mi při vernisáži, že bychom měli vydat knihu. Dlouho jsme zvažovali, kterého autora oslovit, až se rodinná rada usnesla, že se obrátíme na Ludmilu Vachtovou, historičku umění žijící v Curychu. Příprava knihy pak trvala až do vernisáže výstavy v Mánesu celkem tři roky a tři měsíce.


Jak vzniká taková kniha na dálku?

Komunikace mezi Curychem a Jevany, kde žijeme, byla víc než živá. Ludmila nás několikrát navštívila a v našem domě, kde maminka kdysi žila, pobývala v jejím dívčím pokojíčku. Zpřístupnili jsme jí rodinný archiv, společně jsme chodily po galeriích a prohlížely si maminčiny sochy a kresby. Hlavně jsme si ale s Ludmilou psaly. Abych byla schopna odpovědět na některé její otázky, musela jsem projít spoustu dobových materiálů, katalogy výstav a články i reprodukce v časopisech. Posílala jsem pak Ludmile tlusté balíky okopírovaných fotek a článků - a také deníků mých rodičů. Ty byly hlavním zdrojem autentických zjištění: rodiče do nich průběžně měsíc co měsíc zapisovali významné události i všednosti svého života a pak tam měli každý svůj sloupec, do kterého psali, na čem právě pracovali. Donutila jsem tátu sejít do sklepa a vyhledat krabice s dávnými dopisy. V padesátých letech nebyl ještě rozšířený ani telefon, natož jiné formy komunikace, a tak když on někde mimo Prahu restauroval, psali si hodně často. V jejich dopisech je zachovaná spousta konkrétních vzpomínek na dobu, která se nám dnes už jeví dost zjednodušeně. Pro mě to byla takřka archeologická práce, protože jsem četla i maminčiny dívčí deníky ze čtyřicátých let. Ta doba je v nich nesmírně živá a její lidské zrání je v nich přítomné.


Číst deníky a dopisy svých rodičů, to je hodně osobní.

Oni do nich nepsali žádné intimity, a když, tak jen v jemných náznacích. Byla to spíš zpráva o práci. Koneckonců v gymnaziálních letech jsme pak s bratrem Jasanem psali do rodinných deníků i my. Nejhlubší časová vrstva, padesátá léta, je na výstavě zastoupena mimo jiné dvěma malými obrázky ze Židovských pecí, kde měli naši první společný ateliér. Tam jsem doslova ochutnala všechny sochařské materiály. Vím, jak chutná sádra, písek, beton. V tvárnici, která je na obrázku, jsem pekla panenkám z písku a sádry koláčky, byla to moje trouba.


Co jste vyčetla z maminčiných dívčích deníků?

Jsou spontánní, upřímné a necenzurované. Často jen načrtnuté poznámky. Určitě ji nikdy nenapadlo, že by se z nich mělo něco zveřejňovat nebo že by se jednou mohly stát zdrojem nějakých uměleckohistorických zjištění. Píše o Jevanech a o škole, o zábavě, o Sokole. V roce 1946 se dostala na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, bylo po válce, randila s klukama a strašně ráda tančila a hrála basket.


Jak potom vnímala rok 1968?

V srpnu 1968 jsme byli na prázdninách ve východním Německu. Cestou do Berlína, 21. srpna, nás v kempu probudil hukot tanků, které právě jely obsazovat Československo. Asi za týden jsme byli zpátky doma, konec prázdnin byl dusný, v pražských parcích tanky - ale naši tehdy o emigraci neuvažovali. Co se týká reflexe sovětské okupace v maminčině díle, podařilo se díky deníkům napravit jednu historickou nepřesnost. Její prostřílené Ruce jsou datované 1968, a proto se obvykle dávají do souvislosti s příjezdem Rusů. Jenomže ona je udělala už v lednu 1968. Sádrové siluety s prostřílenými otvory Muž - terč a Žena - terč vznikly o měsíc později.


Jak probíhala komunikace mezi vašimi rodiči sochaři? Jak se navzájem ovlivňovali a jak o svém díle spolu mluvili?

Mluvili spolu pořád. A pořád pracovali. Když zrovna o své práci nemluvili, tak o ní přemýšleli. Tím nechci říct, že jsme jako děti jejich prací trpěli. Naši nechodili ve čtyři z práce a o víkendu jsme nejezdili na chatu, ale s bratrem jsme se dávno shodli, že nám to takhle vyhovovalo a připadalo nám to normální. Na počátku šedesátých let si maminka našla první vlastní ateliér v Kalininově, dnešní Seifertově ulici na Žižkově. Byl to nevelký prostor ve třetím patře činžáku, ale když se vyšlo po schodech nahoru, prošlo se ateliérem na malebný dvorek s morušemi. Dodnes na něj spousta lidí, kteří za maminkou chodili, vzpomíná. Maminka dokázala vytvořit příjemnou atmosféru, byla vlídná a pozorná hostitelka.


Otisk je charakteristická metoda v díle Evy Kmentové. Vzpomenete si, kdy maminka s otisky začala?

I to jsem hledala v denících našich rodičů. První maminčin zápis o otiscích dřev je z května 1965, první stély s otisky chodidel, rukou a prstů jsou z března 1966.


Jak se změnil způsob její práce v souvislosti s nemocí?

Traduje se, že kvůli nemoci opustila sádru a beton a začala pracovat s papírem. Ve skutečnosti už v prosinci 1974, kdy ještě netušila, že je nemocná, vytvořila první papírové reliéfy na sololitu a v lednu 1975 si zapsala do deníku: "Zažívám děsně šťastný měsíc, pracuju a pracuju. Začala jsem nový problém z papírů a moc mě to baví. Kéž by to vydrželo, aspoň nějaký čas." V létě musela poprvé do nemocnice se zánětem jater a pak už u papíru zůstala, protože těžší materiál neuzvedla. Pamatuji si, jak litovala, že už nemůže pracovat jako dřív. V posledních letech seděla u stolu, dělala frotáže, lepila koláže nebo kreslila. V létě roku 1979 vytvořila pro svou poslední výstavu v Muzeu dělnického hnutí v Semilech tři objekty z papíru Sloup, Květ a Výhonek. Byly to její poslední práce.


Dá se říci, že příprava výstavy i knihy byla jakýmsi napravováním nepřesností?

O mamince už psala řada kritiků a historiků umění, ale ty tři roky "archeologických průzkumů", které knize a výstavě předcházely, to byl jiný druh práce. Ludmila Vachtová sama mnohé pamatuje, protože v šedesátých letech působila v Praze jako kurátorka významné výstavní síně v Platýzu. Když přijala práci na maminčině monografii, seznámila se s veškerou literaturou, probádala všechny dostupné prameny. Kromě toho navštěvovala tátu, který si pamatuje spoustu detailů velice přesně, a ptala se ho na zdánlivé maličkosti, ze kterých se dá obraz doby docela dobře vyskládat. Ludmila je neobyčejně důkladná, a proto oslovila také maminčiny vrstevníky, a to nejen umělce. Ze zcela "neuměleckých" a na první pohled nevýznamných vzpomínek maminčiných kamarádek z dětství a mládí dokázala vyčíst velice přesně její osobní historii. Historikům umění toto někdy uniká, pokud pracují s povšechnými životopisnými informacemi. Ludmila ale lpí na přesnosti každého slova, každé čárky. Díky tomu vytvořila myslím velmi výstižný obraz maminčiny práce i jejího života. Je to poprvé, co se někdo pustil do soustavné interpretace maminčina díla v evropském kontextu.