Sen o vlastním bydlení ponechávám říši snů

Vždycky jsem toužila po vlastní garsonce. Místo toho jsem ale stále bydlela s někým, prvně s rodiči pak různě s kamarády či partnery. A pořád jsem v sobě nesla iluzi, že až budu žít sama, budu si konečně moci dělat, co se mi zlíbí. Nebudu se muset na nikoho ohlížet, a nikomu se svěřovat s tím, kam jdu. Krátce před jednatřicátými narozeninami se mi podařilo nastěhovat se do garsonky. Tím má odvěká představa získala konkrétní podobu. Vnitřně jsem se již předtím těšila, že si budu moci do bytu vodit různé návštěvy a chovat se nevázaně, tedy dle svých představ, které mě nejvíce, přiznávám se, zachvacovaly kolem dvacítky.

Abych si svého nového domova patřičně užila, vzala jsem si volno ihned po nastěhování. Ovšem ten slastný pocit mi vydržel krátce. Již první ráno mi přišel vynadat jakýsi soused napoleonského vzrůstu, že z mého prádla má na skleněném balkónovém hrazení kapky, a k tomu mě oblažoval střídavý štěkot čtyř psů ze sousedních partají. Po bližším poznání obyvatelstva domu jsem pochopila, že věkový průměr zdejších občanů se blíží sedmdesátce a tak nemůžu doufat v nějaké přátelské vztahy. Jednoduše jsem se ocitla v okrajové pražské čtvrti, kde lišky dávají dobrou noc, a kterou většina mých známých komentuje slovy: "Ale zas tam máš kousek háj". Do onoho lesíka bych tedy sama nešla, a to se nebojím ani v rodných hvozdech na Vysočině. A vůbec spíš než háj jsem cítila, že je to v háji. Již první večer jsem se snažila samu sebe utěšovat, že mám ve svém klaustrofobním bytě alespoň klid na psaní a studium, což jsem vzápětí zavrhla, neboť psát denně s ohledem na ubývající energii nedokáži. Druhý večer jsem již pochopila, a přiznala si, že samota je naprosto odporná, že na vlastním bydlení neshledávám žádné výhody, protože si na mě může otevřít pusu každý hloupý chlap v baráku a že především se stěnami se rozmlouvat nedá.

Ve dvaceti bych to řešila pravidelnými výjezdy do noční Prahy, ale spojení sem není zrovna ideální, taxi služba drahá, a spíše než večery v šantánech mě láká domácí klid. O tomto problému jsem hovořila se svými přítelkyněmi, které žijí rovněž ve vlastních bytech. Jenomže ony si v tom narozdíl ode mě libují, zvykly si, ale já s vrozenou bojovností si zvykat nehodlám. Protože právě v garsonce v Ďáblicích, které mi k srdci nepřirostly a ani nepřirostou, jsem si uvědomila, že člověk se nenarodil k tomu, aby žil sám. A naprostou samotu vyhledávat přísluší podivínům, a ne normálně sociálně adaptovaným jedincům.

Člověk opravdu většinou baží po tom, co nemá. Kdyby mi někdo vyprávěl, jak má cesta za samostatným bydlením skončí, nevěřila bych mu. Každopádně léčba naštěstí netrvala dlouho, a já jsem za to ráda. A proto až i vy propadnete iluzi o samostatném bytí, pozvěte mě na skleničku, ráda vám to rozmluvím.