Životní a umělecké osudy P. Kohouta velmi výrazně dokumentují svým způsobem typickou cestu tvůrčího intelektuála nemalé části jeho generace: od počátečního bezvýhradného přijetí stalinistického režimu, přes vystřízlivění a účast na pokusu o reformu v 60. letech až k opozici 70. let, často končící odchodem do exilu. Kohout přitom v těchto "dějinných peripetiích" stál v čelních řadách, byl zde jedním z nejaktivnějších a také z nejnápadnějších.

Kohoutův velmi rychlý a razantní start (v jedenadvaceti byl kulturním atašé v Moskvě, v letech 1950-52 šéfredaktorem Dikobrazu - to vše ještě před dokončením studií na pražské filosofické fakultě v roce 1952) je pevně spjat s jeho literární tvorbou, jež ho pasovala na nejznámějšího mluvčího mládežnického hnutí a jeho budovatelského úsilí (František Buriánek). Jeho dvě básnické sbírky Verše a písně (1953) a Čas lásky a boje (1954), a musíme ještě přičíst scénář filmu Zítra se bude tančit všude (1952) a veršovanou komedii Dobrá píseň (1952), skutečně patří ke "zlatému fondu" české stalinistické literatury, nicméně je nutné říci, že Kohout nikdy nebyl militantní a agresívní, spíš nekonečně naivní a povrchně lyrický.

Již v roce 1955 však získává pověst "společenského kritika" díky své hře Zářijové noci, zasazené do vojenského prostředí a pojednávající o "rozporu mezi teorií a praxí". Divadlo se pak Kohoutovi, jenž se od roku 1957 věnoval výhradně psaní, stalo na dlouhá léta doménou. Od roku 1952 až do 90. let napíše na 45 divadelních her, aktovek či adaptací, jež patřily v 60. letech do repertoáru předních pražských scén (adaptace Verneovy Cesty kolem světa za 80 dní, 1962; Dvanáct, 1963; adaptace Čapkovy Války s mloky, 1963; August August, august, 1967). Hry vzniklé po roce 1968 však mohly být uváděny pouze v zahraničí, kde se Kohout stal spolu s V. Havlem nejhranějším českým dramatikem. Patří sem dvě adaptace povídek Leonida Andrejeva Ubohý vrah (1973) a Ruleta (1975), adaptace Kafkovy Ameriky (spolu s I. Klímou, 1973), ostře pointovaná aktovka s "havlovskou" postavou spisovatele Vaňka Atest (1979) a hra Marast (1982), inspirovaná herečkou V. Chramostovou Marie zápasí s anděly (1981) či "přímý přenos" z koncilu v Kostnici Ecce Constantia! (1988).

Když na IV. sjezdu čs. spisovatelů v červnu 1967 P. Kohout demonstrativně přečetl Solženicynův protestní dopis sjezdu sovětských spisovatelů, znamenalo to symbolické dovršení proměny "pěvce revoluce" v kritika režimu. S nástupem normalizace se stal jedním z nejproslulejších příslušníků "disidentského ghetta". Jemu a jeho ženě, scenáristce a spisovatelce Jeleně Mašínové, věnovala Státní bezpečnost mimořádnou pozornost, která zvláště po vzniku Charty 77 - Kohout byl jedním z iniciátorů a nejaktivnějších členů - měla podobu otevřeného šikanování. Jejím vyvrcholením bylo v říjnu 1978 násilné znemožnění návratu do vlasti z Rakouska, kam rok předtím odjel na roční pobyt do vídeňského Burgtheatru. Od té doby žije ve Vídni (nyní střídavě v Praze), kde dlouhá léta byl jedním z nejznámějších a nejspolehlivějších "mluvčích" domácí opozice. K jeho novějším společensko-kulturním aktivitám patří iniciování festivalu německých divadel v Praze, jehož první ročník se uskutečnil v roce 1997.

Tyto dramatické události jsou také námětem Kohoutových "pamětí" ze 70. let, románu Kde je zakopán pes (1988), jenž je "zatraktivněn" skoro detektivním příběhem o úkladném zabití jeho jezevčíka. Toto je však až páté Kohoutovo prozaické dílo, pro něž je vcelku typická bohatá spontánní fabulace a sklon ke groteskní fantazii. Po próze Z deníku kontrarevolucionáře, stopující autorův myšlenkový vývoj "od tanků k tankům", která byla v roce 1969 připravena k vydání, ale pak zakázána, následovaly tři romány vyznačující se bizarní alegoričností a kompoziční záměrností: Bílá kniha o cause Adam Juráček (1978, psána 1970), Nápady svaté Kláry (1982), a zejména černá, až morbidní Katyně (1978), velmi erudovaná a literárně rafinovaná polemika s trestem smrti. V románu Hodina tance a lásky (1989) se v příběhu z židovského ghetta za nacismu vrací k tématu podlehnutí totalitní ideologii. Konec velkých prázdnin (1991) je pak rozsáhlým zpracováním látky české emigrace; text se stal předlohou koprodukčního televizního seriálu. Román Sněžím (1993) je pokusem o aktuální politický thriller s tématem polistopadového lustračního zmatení. Zatím poslední Kohoutova próza, román Hvězdná hodina vrahů, zpracovává poslední týdny okupace na půdorysu detektivního thrilleru.

Pramen: www.libri.cz

(mob)

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Mobilní aplikace
  • Bez reklam
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Články v audioverzi + playlist
  • Možnost kdykoliv zrušit
za 80 Kč s mobilní aplikací
a bez reklam nebo za 40 Kč bez mobilní aplikace
a s reklamou