Samu sebe bych označila termínem barová povalečka, přičemž slovo hospodská by se nejspíš hodilo lépe, nicméně barová mi zní nějak kultivovaněji. Ne, že bych nerada vyrážela do přírody, či nerada cestovala, ale tváří v tvář sportovním nadšencům si vždycky připadám jako někdo z jiné planety. A kupodivu právě tyto sportovce si vybírám za své partnery, resp. oni si vybírají mě.
Když už se s někým seznámím, mohu si garantovat, že je buď nadšený rekreační sportovník, nebo naopak člověk, jenž se nějakému sportovnímu odvětví v mládí věnoval závodně. Tudíž do skupiny mých bývalých lásek patří judista, reprezentant ve stolním tenise, silový trojbojař aj. Přičemž pouze trojbojaře jsem zastihla na vrcholu jeho kariéry, kdy mi předvedl, jak velkou dávku sobeckosti vyžaduje obětování se nějakému sportu. Ovšem přežila jsem všechno, a myslím, že s dávkou tolerance lze vedle sebe existovat celkem bez problémů, pokud mi dotyčný nezakazuje alkohol, a hlavně mě nenutí, abych podávala nějaké výkony i já. Čemu jsem se ale zdatně vyhýbala, a musím si pogratulovat, že mě to tak dlouho míjelo, je cyklistika. Bohužel s mým současným partnerem vstoupila do mého života velmi nesmlouvavě a razantně.
Obecně cyklistiku považuji za výsadně bohulibý typ pohybu, který ovšem Pámbů nestvořil pro mne. Snad nikdo nedostal dosud tolik nabídek od mužů na hezký týden na kolech jako já, snad ostatní vnímají půvab onoho šlapání za vysněným cílem. Podle mě po padesáti kilometrech musí mít s odpuštěním zapařené celé tělo, a slast z tohoto pocitu já prostě a jednoduše nechápu. Cyklistika mne obcházela obloukem a při pohledu na schvácené tváře na silnicích se pokaždé utvrzuji o správnosti mého postoje. A to jsem slyšela vyprávět historky o partě padesátníků každoročně vyrážejících na dovolené do exotických zemí, kde ve čtyřicetistupňových vedrech šplhají na kolech do vysokých nadmořských výšek. Abych se přiznala, uniká mi jejich zdroj nevysychající energie a zdraví. Kdyby mě můj ortoped nenapíchal do kolen podpůrné injekce, budu se belhat jako stařena. V mém případě se ale jedná o rodové genetické zatížení. Přesto rozhlédnu-li se po generaci matek a otců mých vrstevníků, moc zdravých jedinců tam nevidím, a proto mě napadá, že v případě oné party se zřejmě sešla nějaká elita národa. Někdy si představuji konfrontaci s touto elitní skupinkou, kterou ale ve své podstatě nesmírně obdivuji, ale při své provokatérské povaze bych si ji vychutnala (jako si vychutnávám intelektuály prohlašováním, že jsem ničemu nerozumějící primitiv) tím, že bych cyklistům vyprávěla o tom, jak se v sobotu nejraděj povaluji doma v posteli s knihou v ruce, zatímco oni vyráží na stokilometrové projížďky po naší líbezné zemi a večer "lízají rány" dětským zásypem.
Tím vším chci asi říct, že se podle mne nemá nic přehánět a žádný extrém nevnímám jako dobrý. Protože stejně jako já potřebuji ventil a únik z hospodského kouře ve formě výletu za nějakou pamětihodností, stejně tak si myslím, že i ti moji a nejen moji sportovci by si mohli občas uvědomit, že se najdou i jiné druhy zábavy a odpočinku a že se našinec nemusí v padesáti úplně fyzicky odrovnat, ačkoliv si možná myslí, že tím se stává lepším nad ostatní, lepším nad takovými povaleči jako já. Každý extrém se nám, z mé vlastní zkušenosti, vrátí, a vrátí v tom špatném. Na to bychom neměli zapomínat.
Přes vše bohulibé, co jsem zde pronesla, vím, že já si na kolo rozhodně nesednu. Totiž od té doby, co moje malá sestřička odrostla plenám, se zásyp v naší domácnosti nevyskytuje...
