Od 9. března se hraje v divadle DISK Krvavá svatba F. G. Lorcy. Na rozpálené pláži se rekreují všichni zúčastnění, mluví o svých běžných starostech, ale hlavně se těší na svatbu. Budoucí příbuzní se třesou na rozhodnutí mladé nevěsty, a slunce nesnesitelně žhne. Skoro se zdá, že letargie v plavkách nikdy neskončí. Ovšem to by na scénu nesměli vstoupit dva bizarní průvodci dramatem. Pan měsíc v kanárkovém ohozu a paní smrt, která vypadá jako transexuál. Ale oni přichází, aby rozproudili zábavu. Na očích mají obrovské tmavé brýle a v tanečním rytmu pomalu probouzejí ostatní k životu. K životu završeném smrtí.
A tak se jednotliví aktéři představují, odhalují vzájemné rodinné vazby, až to vypadá, že nikdo nemá rád nikoho, snad je spojují jen ty předlouhé vinice. Ženy jsou zde opouštěny, a muži zabíjeni. V horkokrevném Španělsku se nemůže dít snad ani nic jiného. Lze čekat pouze krásnou a velikou svatbu, k níž nevěsta (Kristýna Nováková) zrovna nepřistupuje s nadšením, a její dávný snoubenec tiše trpí, a v noci se prohání na koni pod jejími okny. A stále se přibližuje hnán ničím nepřekonatelnou touhou.
Lorcův jazyk je strohý. Slova se odsekávají jedno od druhého. Ženy si zoufají, ale své zoufalství nelíčí barvitě, ale spíše vnitřně trpí, a muži? Ti spíše mlčí a především konají. A jejich protějšky pak zůstávají v podstatě loutkami s těžko ovlivnitelnými osudy. Jejich osudy se totiž odvíjí od vůle jejich partnerů. Ze španělštiny pochází výraz macho. A ten vystihuje i hrdiny Krvavé svatby.
Krvavá svatba se řadí k pravidelně uváděným Lorcovým hrám. Většinou se jej zhostí režisér coby "kostýmního dramatu", k němuž patří kastaněty a rudé volány na širokých sukních. V DISKU ale na to šli jinak a mnohem invenčněji. Vytvořit v sychravém březnu na jevišti dokonalou iluzi mořské páže, a prosvítit díky jasným barvám a nápaditým kulisám celý divadelní prostor, skutečně překvapí a nadchne zároveň. A do toho se ještě ozývá a uklidňuje šumění moře. Herci se natírají opalovacími krémy a tím vyvolávají dojem naprosté letní pohody. Dalo by se říci, že pohody před bouří. Že se nejedná o komedii z prázdnin, naznačují už dva zmínění průvodci. Objevují se jako šoumeni, co přišli oživit plážovou zábavu. Kanárkově žlutý Luděk Smadiš houpavými pohyby, gesty i mluvou přesně kopíruje nikoliv španělské, ale spíše italské svůdce z kýčovitých filmů, a jeho kolegyně Matija Solce pouze dotváří humornost dvojice. Nicméně jakožto průvodci s výraznými a zapamatovatelnými výkony jsou pro představení nezbytní. Luděk Smadiš totiž dokáže, že nejen pohybově ovládá své tělo, ale i hlas. V několika písních odhaluje značné interpretační kvality, na jaké bohužel jeho kolegové, byť také zpívají, nestačí. Lorcovy ženy i přes určitou podřízenost uvnitř skrývají obrovskou sílu a odhodlání. Bohužel Kristýna Nováková hloubku své postavy nezvládla pravdivěji vykreslit. Její nevěsta vychází v důsledku jaksi nemastno-neslaně. Přitom prožívá obrovský duševní zápas. Nic z něj se však nepřeneslo do hlediště.
Přesto Krvavou svatbu v podání absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového divadla lze ohodnotit kladně a to z mnoha důvodů - pro nápaditost scény, příjemnou hudbu, která bude znít v uších ještě pár hodin poté a rovněž kvůli skvělému Luďkovi Smadišovi. Věřím tomu, že takto zřejmě Lorca o svém dramatu neuvažoval a asi by jej nedopustil ani podobným způsobem režírovat. Nicméně oním inovačním přístupem tvůrců se nabídla cesta, jak nepříliš snadnou látku přiblížit současným divákům.
