Manažer a společenské chování

Manažer a společenské chování

Vladimír Smejkal

Společenská výchova nás učí jakémusi rituálu, obřadu, který vykonáváme ve styku s jinými lidmi. Tento obřad nemá pevnou formu a mění se v detailech podle okamžitých podmínek, podle dané situace. Poskytuje nám prostředky pro dorozumívání, pro vyjadřování pocitů, postojů a názorů - moderně řečeno, je součástí mezilidské komunikace. Chceme-li mít v životě úspěch, a to jak profesní, tak osobní, bez umění dobře vycházet s lidmi okolo sebe nemáme šanci.

Od samého vzniku lidské společnosti, od doby prvobytně pospolné, existovaly určité zvyklosti, práva, nepsané zákony, způsoby jednání a chování lidí vůči sobě. Některé z těchto požadavků na chování ve společnosti se dokonce dostaly mezi zákony nebo mezi náboženská přikázání. Podívejme se třeba na Chammurapiho zákoník, bibli, korán, talmud nebo jiné knihy vymezující způsob života tehdejší doby. Přitom pojem "slušný" je - jako řada dalších abstraktních pojmů - něčím velmi relativním. Co je u nás a právě teď považováno za zcela slušné a společensky přijatelné, může jinde, na druhém konci světa způsobit těžkou urážku. Co bylo zvykem před 20 lety, je dnes k smíchu.

Společenské chování člověka (neboli společenský kodex, popřípadě etiketa) můžeme definovat jako souhrn společenských zvyklostí, které nám umožňují efektivně přežít a chránit se před společenskými úrazy. Je to vlastně souhrn pravidel, norem, zvyklostí, tradic, nepsaných zákonů atd., jež určují obvyklé a přijatelné mechanismy našeho chování ve společnosti.

Normy společenského chování (nebo jinak řečeno "slušné chování", což ovšem pro svoji relativitu není přesný termín) většinou nevznikly v důsledku nějakého rozhodnutí, právních a normativních aktů, ale vyvinuly se přirozeně, na základě společenské nutnosti a potřeby. Na jejich formě a obsahu se podílejí vlivy geografické, klimatické, historické, národnostní, politické, hospodářské, místní, módní - zkrátka vlivy všeho, co působí na náš život. Jak se měnily tyto podmínky a měnila se struktura společnosti, měnil se i společenský kodex. Některé normy a zvyklosti ztrácely svoje opodstatnění a mizely, jiné se objevovaly a jejich vývoj "kopíroval" vývojovou cestu lidstva.

Co našim předkům připadalo zcela nemožné (dát se s někým do hovoru bez představení, pozvání muže ženou...) se stalo tu běžnější, tu méně běžnou, ale existující součástí společenského styku. Vynutil si to sám život. A tak je třeba chápat celou nauku o společenském kodexu. Je to soubor dynamických prvků s omezenou platností a různým způsobem výkladu, který je třeba vždy přizpůsobit konkrétním, momentálním podmínkám.

Proto je nutné chápat pravidla a principy společenského chování nikoliv jako soubor přesně daných a neměnných předpisů, nýbrž jako zcela proměnnou sociální a kulturní oblast. Nerespektování těchto změn a specifických odlišností může vést jen a jen ke komplikacím.

Profesní společenské chování manažerovo má dva směry: vnější - vůči obchodním a jiným (např. politickým) partnerům firmy, vůči veřejnosti, a vnitřní - vůči kolegům, od nadřízených přes spolupracovníky na stejné úrovni až po podřízené na nejnižší úrovni funkční hierarchie. Bez respektování obvyklých zásad dříve nebo později každý narazí - a někdy docela tvrdě. Kromě toho je třeba se zmínit i o chování soukromém, jež je samozřejmě také nesmírně důležitou složkou manažerova projevu, mj. proto, že mnohé společenské situace jsou prolínáním soukromého a profesního chování a "shození" se soukromé bude mít nepochybně vliv i na přijímání manažera jako profesionála.

Takových situací v mezilidských vztazích, které musí manažer denně řešit, je mnoho. A podobně jako dělník nepřemýšlí, zda má montážním klíčem otáčet doleva či doprava, velmi nám ulehčí život, když i tyto situace budeme řešit automaticky, podvědomě tak, abychom se mohli soustředit na nejpodstatnější obsah konkrétní komunikační situace. Čili nepřemýšlet, zda máme pozdravit první nebo ne, nepřeříkávat si v duchu, kdo je společensky nejvýznamnější, nehloubat nad tím, jak zacházet s příborem nebo jak konzumovat šneky. Naopak - naše hluboké znalosti v tomto směru nám zajistí (další) konkurenční výhodu.

Článek čerpá z publikace Velký lexikon společenského chování Vladimíra Smejkala a Hany Bachrachové vydané v nakladatelství Grada, prosinec 2006.

Vladimír Smejkal je univerzitním profesorem a soudním znalcem v oblasti práva, ekonomiky a managementu, se zvláštním zaměřením na informační systémy a počítačovou kriminalitu. Problematice společenského chování se věnuje již přes 30 let.

Desatero manažerské společenské hlouposti

1. Přikládá větší význam vlastní osobě nežli ostatním (já, já, já).

2. Nevyhodnocuje společenskou významnost účastníků jednání (neprojevují úctu, či přímo přehlížejí společensky významnější osoby).

3. Nesjednocuje svůj celkový projev: mimiku, gestikulaci, slova.

4. Chybně podává ruku (ve špatném pořadí, nevhodná síla či délka stisku, vlhká či špinavá ruka, nedbalé podání).

5. Zmatečně představují účastníky jednání, zapomínají na vizitky.

6. Nevytvářejí prostor pro vyjádření názorů partnerů na vyšší nebo stejné společenské úrovni, shazují a potlačují projev podřízených.

7. Nepřizpůsobují formu jednání jeho obsahu, cílům, účastníkům, prostředí a jiným okolnostem.

8. Nevhodně se oblékají (neadekvátní situaci, nevhodné vzhledem k fyziognomii, zjevně nekvalitní, špinavé či poškozené, nevhodné kombinace jednotlivých dílů a jejich barev).

9. Projevují se nedostatkem taktu, ohleduplnosti a úcty k lidem. (Být taktní znamená umět se vžít do situace toho, s nímž jednáme.)

10. Oslovuje lidi v nesprávném pádu (správně pane Smejkale, nikoliv pane Smejkal).