Valérie Zawadská: Jsem rozhodně charakterní herečka, žádná naivka

Královna českého dabingu a vynikající herečka Valérie Zawadská je prý rozhodně žena činu.

Veřejnost Vás zná hlavně jako skvělou dabérku. Jak jste se k dabingu vlastně dostala?

V každé profesi musí mít člověk trochu štěstíčka, aby něčeho dosáhnul, a já jsem měla štěstí obrovské, protože jsem se v prvním ročníku na DAMU dostala v České televizi k paní režisérce Olze Walló, kde jsme se základy dabingu učili. Byla jsem prostě ve správný čas na správném místě.
Jinak mě první ročník na DAMU zoufale nebavil, protože jsem za sebou měla už rok elévské praxe v Severomoravském divadle v Šumperku a připadala jsem si jako velký herec, který už se nemá co nového naučit. Až po letech jsem pochopila opak.

Jak se ztotožňujete s postavami, které dabujete? - Alexis v Dynastii, Peggy v Ženatý se závazky...

Co si představit pod pojmem "ztotožnit se"? Když hraji v divadle nějakou figuru, dávám do ní maximum ze svých vlastních zkušeností, nebo se je snažím někde nabrat, abych postavu ztvárnila co nejlépe.
Ale ztotožnit se s postavou v dabingu? Může mi být sympatická, nemusím ji mít ráda, můžu se na ni těšit, ale to všechno JÁ - Zawadská. Já tu postavu nevytvářím, to už za mě udělal někdo jiný, já se jenom mohu snažit být maximálně věrohodná, abych už vytvořenou figuru nezkazila. Někdy ji tedy dotvářím a někdy ji mohu i zbortit, i to se může stát.
Geniálním příkladem této filozofie je pro mě Věra Galatíková jako hlas Annie Girardot. Neumím si k ní představit nikoho jiného, i když já sama jsem Annie dabovala, ale jako mladou.

Která postava Vám tedy byla nejsympatičtější?

Která byla nejsympatičtější, říct neumím, ale hrozně ráda jsem dabovala Peggy Bundovou nebo Alexis, ale také kreslené postavičky - třeba kočičku v kreslené pohádce "Paříž, Paříž", kde jsem mohla hrát naivku.

Jak byste se jako herečka typově popsala?

Nikdy jsem nebyla naivka, jsem rozhodně žena činu. V dabingu se ale člověk může za svou postavu schovat, v tom je mé štěstí, že nemusím být vždycky jenom potvora.
Na lidi zřejmě působím rozhodně, jako člověk, který ví, co chce, ale to je pochopitelně z části jenom slupka, obrana před okolím. Těžko můžete každému, s kým se potkáte, dovolit, aby se Vám dostal pod kůži. Každý z nás má takovouhle ochranu, a může pak jenom překvapit. Ale to už filozofuji, já vím... Jednou jsem při rozhovoru prohlásila: Já nerada filozofuji, ale strašně ráda kecám! (smích)

V kolika jste vlastně začala o divadle vážně uvažovat?

O divadle jako profesi jsem začala uvažovat až někdy ve druhém ročníku na gymnáziu. Do té doby jsem byla přesvědčená, že budu ředitelkou dětského domova, kde bude ale také pochopitelně divadelní kroužek. Byla jsem rozhodnutá, že budu ředitelovat a potažmo režírovat, protože nechat se někým manipulovat, už od dětství nesnáším. No ale přesto dělám tuto profesi, kterou mám nesmírně ráda, a stále jsem manipulována. (smích)

A kdy se stalo divadlo Vaším koníčkem?

S divadlem jsem se setkala v šesté třídě, ve vesničce Loučná nad Desnou, kde jsme tehdy bydleli. Byly tam čtyři divadelní soubory a slavná džezová kapela "Old Time Jazzband Loučná", která pochopitelně hrála i v divadle. Kultura tam prostě měla velkou zelenou, divadlu se zde věnovali i paní prodavačky, pošťák... Dodneška, když se na ta místa vrátím, vybaví se mi krásné vzpomínky.

Je o Vás známo, že jste se v mládí často stěhovala. Zůstal Vám cestovatelský duch?

Myslím, že určitě. Než jsem se tzv. usadila, každý rok jsem vyrážela alespoň k moři a vůbec jsem strašně ráda cestovala - hlavně stopem. To už ale dnes nikomu nedoporučuji. Co se týče stopování, mám spoustu zážitků - například jednou jsem jako šestnáctiletá jela z taneční zábavy v nedaleké vesnici a kolem půl třetí ráno se mi podařilo zastavit pohřebák. Tak jsem domů cestovala pohřebákem. Nebo jindy jsem stopla zase traktor s pluhem, a ten mě dovezl až domů...

Takže jste vlastně hlavně dobrodruh?

Ano, jsem. Nebo ještě lépe - bývala jsem. Dnes už mám taky zodpovědnost, i když to slovo samotné ráda nemám, ale mám rodinu, a tak se nedá dělat nic jiného, než myslet hlavně na své nejbližší a pak teprve na sebe.