Eva Olmerová

Narozena: 21. ledna 1934 v Praze
Zemřela: 10. srpna 1993 v Praze

Kritici ji označovali jednoznačně za jazzovou zpěvačku. Ona se však nevyhýbala žádnému hudebnímu žánru. Ráda zpívala blues, šanson i trampské písničky. Pro její jedinečný alt a intonaci se jí říkalo běloška s hlasem černošky. Mohla z ní být určitě světová hvězda, na své turné ji pozvala jazzová zpěvačka první velikosti Ella Fitzgerald. To by ovšem musela žít Eva v jiné době.

Dětství prožila na pražské Letné a byla velmi hýčkané dítě. Jelikož se dobře učila, rodiče jí nic neupírali a naopak ji podporovali v jejích koníčcích, sportu a hudbě. Hlavně hra na klavír malou Evu moc bavila. Měla také velký talent na cizí jazyky, což zřejmě zdědila po svém dědečkovi, který pracoval před válkou na československém vyslanectví v Londýně. Po ukončení základní školy šla Eva studovat na gymnázium. Otec měl ale představu, že dívka musí něco umět, aby měla lepší start do života. Přešla tedy z gymnázia do prestižního módního salónu Hany Podolské a vyučila se dámskou krejčovou. Bohužel rozvod rodičů ukončil její bezstarostné a radostné dětství. Další šok prožila, když byla perzekuována kvůli svému dědečkovi. Údajně pro jeho styky s Londýnem. Najednou se s tím vším nemohla srovnat, rozvod rodičů, nesmyslné zadržení a předvedení na STB. To vše bylo nějak moc pro rodiči doposud hýčkané děvčátko. Realita byla až příliš krutá. Eva tím byla poznamenána na celý život. Tady někde už začal její vztah k alkoholu a k mužům, kteří až na výjimky nestáli v jejím životě za nic.

Kariéru zpěvačky začala v kavárně Meteor, kde si jí všiml Karel Mareš a nabídl jí angažmá v Semaforu. V té době odcházela na mateřskou dovolenou Eva Pilarová a Eva nastoupila na její místo v představení "Zuzana je zase sama doma". Když už si Eva začala zvykat na dráhu profesionální zpěvačky a dokonce jí vyšla její první gramofonová deska s písní "Jsi jako dlouhý most", přišel opět z vyšších míst na přetřes "anglický" dědeček. Evě byla zakázána umělecká činnost v Praze. Se Semaforem spolupracovala dál, ale pouze v zájezdových představeních. Zákaz byl zrušen v roce 1963. Za svého nejlepšího kamaráda měla herce, zpěváka a textaře Jiřího Grossmanna, on byl také autorem textu jejího největšího hitu "Čekej tiše".

Eva a muži. To je kapitola sama pro sebe. Poprvé se vdávala v osmnácti letech jen tak, aby byla vdaná. Po čtyřech letech se rozvedla. Druhý manžel byl spolužák ze základní školy. Nejprve bydleli v Evině bytě na Kampě, a potom si zařídili vlastní větší byt. Manželství vydrželo čtyři měsíce. Jednou se Eva vrátila ze zájezdu domů, byt byl prázdný, chyběl jak nábytek, tak i manžel. Ten stačil vše prodat a emigrovat do Itálie. Rozchod Evu dokonale zlomil. Brala to jako obrovskou zradu a životní prohru, s kterou se nemohla vyrovnat. Začala kombinovat alkohol a prášky, a protože měla od dětství velmi chatrné zdraví, tato kombinace pro ni byla přímo vražedná. Když se přeci jen trochu vzpamatovala, začala si uvědomovat, že by chtěla mít normální rodinu a hlavně dítě. Provdala se potřetí, zase špatně. Nakonec zůstala sama v malém bytě v Dejvicích. Aby se necítila tak úplně sama, obklopovala se zvířaty, zvláště psy, ty měla nejraději.

Své osobní propady si alespoň částečně vynahrazovala jako zpěvačka. Zpívala vše, co jí přišlo zajímavé. Když se konal v roce 1964 v pražské Lucerně Mezinárodní jazzový festival, byl to Evin ohromný úspěch. Její velkou láskou byla vážná hudba a hra na varhany. Velmi ráda zpívala v kostele, ze všeho nejraději svého oblíbeného skladatele J.S. Bacha. Vystupovala s Country beatem Jiřího Brabce, kde měla svůj vlastní recitál. Jenže přišla doba normalizace a Eva zase nebyla žádoucí, pořád tu byl ten "anglický" dědeček, ke kterému se ještě přidala Evina nespoutaná povaha a otevřený nesouhlas s režimem. Když Eva nazpívala své první LP v angličtině, tak soudruzi neváhali ani vteřinu a zakázali v Československu jeho prodej. Když už o její hlas byl ochuzen domácí posluchač, tak alespoň v cizině si mohli Evin zpěv v angličtině vychutnávat čeští emigranti a samozřejmě ne jen oni.

Na trochu lepší časy se začalo blýskat v roce 1980, kdy začala její spolupráce s Michaelem Kocábem. S ním také natočila desku s názvem "Vítr je rváč". Doba se začala pomalu uvolňovat a Eva, místo aby se radovala, začala bojovat s chorobami, kterých nebylo zrovna málo. Po revoluci stačila v roce 1990 ještě natočit dokument o sobě samé s názvem "Proměny přítelkyně Evy". V roce 1992 vystoupila v pražské Viole s Emilem Viklickým. Její skvělý recitál si nenechal ujít italský herec Franco Nero, který v té době natáčel v Praze a byl jejím velkým obdivovatelem. Pak už jí stále se zhoršující zdraví nedovoloval vystupovat na veřejnosti. Eva Olmerová zemřela 10. srpna 1993 v 59 letech.

Všichni její kolegové se shodují v tom, že to byla báječná ženská se zlatým srdcem. Je škoda, že se narodila do doby, která jejímu talentu tak úplně nepřála. O co víc jí nepřála doba, která neměla ráda nikoho, kdo vybočoval z řady, o to víc ji měli rádi posluchači, kteří rádi poslouchali její písničky a především její nezaměnitelný hlas. Hlas, který dokázal dát každé její písni duši.