Velikonoční poutě Prahou

 
Křížová cesta na pražském Petříně končí u kostela sv. Vavřince
Snímek: Lukáš Bíba

Že jsou kapličky, zvoničky, kříže a barokní sousoší výsadou pouze jižních Čech? Omyl! Vznosné věže pražských kostelů jsou nápadné zdaleka, ale mezi nimi je i spousta památek komornějších, které tak harmonicky splývají s přírodou. V církevní symbolice dalo závěrečné utrpení Ježíše Krista podnět k budování poutních či křížových cest. Pojďme se vydat Prahou ve stopách jejich stavitelů i poutníků, kteří tudy chodili.

Petřín: Křížová cesta komorní
Výklenkové kapličky v petřínském svahu ožívají vždy na Zelený čtvrtek, kdy tady strahovští premonstráti slaví velikonoční procesí. Kostel sv. Vavřince na vrcholku kopce dnes patří starokatolické církvi. Za jeho založení nejspíše může Boleslav II., ke stavbě vyzvaný dokonce samotným svatým Vojtěchem, který pak dřevěnou stavbu vysvětil. Dnešní svatostánek je podstatně mladší, má v sobě ovšem i románskou část kostela, který následoval po dřevěném.
Na počátku 18. století zde jako duchovní správce kostela sloužil Norbert Saatzer, původem z Bavorska. Za pomoci Bratrstva pražských kuchařů, které vzniklo v roce 1732 právě v kostele sv. Vavřince, a dvou zbožných pražských měšťanek Reginy Höberové a Rozálie Kunské vystavěl šest kapliček poutní cesty. Vedla od Strahova podél městské hradební zdi, vzdálenost kaplí odkrokovali podle původních jeruzalémských zastavení. Dvanácté bylo ve výklenku kostela, třinácté v kapli sv. Kříže, čtrnácté v kapli Božího hrobu. Napřesrok už páter slavil pobožnosti, o šest let později cestu dokonce potvrdil papež Klement XII. Byla nadána četnými výsadami i odpustky, což vedlo k tomu, že Saatzera bratrstvo obvinilo z defraudace příspěvků, dnes bychom řekli tunelování. Ačkoliv se obhájil, zemřel ve vyhnanství. Cesta byla znovu obnovena v roce 1763 zásluhou probošta Františka Strachovského ze Strachovic, ovšem v jiné podobě.

Josef II. zasahuje
V roce 1784 Josef II. kostel sv. Vavřince zrušil. Při prodeji o něj neměl zájem ani vojenský erár, a to nebyl drahý. S jeho úpadkem začala chátrat i křížová cesta. Pražané ji však nezavrhli. Obnovy se jí dostalo z přebytků z bohatých darů pro ústav chudých u sv. Mikoláše a také hraběte Chotka. Podle návrhu stavovského zahradníka Jiřího Breula vznikla v letech 1836 - 1838 nová cesta se 14 zastaveními. Na každou kapličku donátoři přispěli 320 zlatými ve stříbře. Po půl století však už byly potřebné nové malby. V roce 1884 je za 1400 zlatých vymaloval dokonce Jakub Schikaneder. Umělec navrhoval malbu na plech, radní však trvali na freskách. Kryly je dřevěné okenice, což by ostatně neškodilo ani dnes jako ochrana proti vandalům. Poslední oprava proběhla v letech 1994 - 1996.
Křížová cesta není dlouhá. Začíná nad schodištěm v půli svahu a po esovitém prohnutí končí u kostela pár stovek metrů dál. Možná i proto je jako jediná z pražských funkční dodnes.

Hájek: Narození malého hraběte
Františkánský klášter v Hájku, ležící na západním okraji Prahy nedaleko Unhoště, býval cílem častých mariánských poutí. Nejslavnější připadaly na 8. září. Více než dvacet kilometrů představovalo slušný výkon pro ty, kteří se vydali pěšky. Staří či nemocní je absolvovali na povoze, takže i pro sedláky z okolních vesnic byla pouť vítaným zdrojem výdělku.
V uměle zalesněném místě nedaleko dnešního Červeného Újezdu nechal v roce 1623 Florián Jetřich postavit první Loretu v Čechách (kopie místa, kde archanděl Gabriel sdělí Panně Marii, že porodí Božího syna), když se jeho ženě Alžbětě Koroně Bořitovně Martinicové přece jen narodil syn. O půl století později tady začal vznikat klášter a po dalším půl století i poutní cesta. Vedla z pražského Pohořelce od Strahovské brány kolem chrámu Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře a přes Hostivice. V roce 1950 byl v klášteru internační tábor pro řeholníky. Poté ho převzali vojáci, z čehož se nevzpamatoval dodnes.
Poutní cestu projektoval legendární inženýr Jan Schor (1686 - 1767), který mimo jiné pracoval i na svatovítském chrámu. Jeho kapličky - bylo jich původně dvacet - mají typický rukopis. Dodnes stojí jedenáct zastavení, osm na území Prahy. Původní fresky ve výklencích zobrazovaly výjevy ze života Panny Marie a sv. Františka z Assisi.
Schorovy fresky však nevydržely věčně. Výzdobou nepohrdli ani známí umělci: na konci 19. století je maloval na plech Ženíškův současník Josef Scheiwl.
První zastavení poutní cesty je jen pár kroků od brány premonstrátského Strahovského kláštera - na tramvajové smyčce na Malovance. Nenechejte se mýlit, že stojí "zády" ke dnešní komunikaci. Kdysi tady poutníci byli už dávno za městem, v polích a lukách. O strahovském stadionu, ale ani o Břevnově nebylo ještě vidu ani slechu. Cesta vyšla vzhůru na pláň, kde se rozevřely daleké výhledy přes motolské údolí. U každé kaple se kněz zastavil a pronesl řeč.
Kaplička druhého zastavení už zmizela v pozdější zástavbě. Trojka stojí v zahradě vily v ulici U Ladronky, čtvrtá na pláni nedaleko stejnojmenné usedlosti. Páté zastavení nad silnicí do Motola je opět nepřirozeně otočené ke komunikaci. Zkuste najít další ve směru Bílá Hora - Hostivice. Bývaly od sebe vzdálené asi 600 metrů.
A jak je to za Prahou? Kaple č. 12 stojí u Hostivic proti Peterkovu mlýnu, další dochovaná je až č. 19 a č. 20 na katastru Červeného Újezdu. Kaple č. 13 a 17 zmizely v padesátých letech, osmnáctka se zřítila nedávno, kaple č. 14, 15, 16 musely ustoupit dopravě už na konci 19. století.
V době svého vzniku každý z donátorů poskytl dvě stě zlatých a dvacet na budoucí opravy. Kolik to bylo peněz? V posledních letech renovace pěti kaplí na území Prahy stála více než tři miliony korun...
Dnes cestu lze projít od Malovanky po Bílou Horu a z Hostivic k Hájku. Úsek do Hostivic ovlivňuje rušná silnice.

Stará Boleslav: Ve stopách svatého Václava
Zvláštní postavení patřilo cestě, kterou vezli rakev se zavražděným knížetem Václavem, později kanonizovaným patronem české země. Nazývala se Via Sancta (Svatá cesta) a byla cílem poutí odedávna, zejména však v 18. století. I v předvečer 2. světové války symbolizovala jednotu národa.
Stará Boleslav je nejstarší poutní místo v Čechách. Raně barokní poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie na místě dávného gotického kostela vystavěl Ital Giacomo de Vaccani. Za dnešní podobu mohou úpravy A. Leuthera a Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Uvnitř ukrývá tzv. Paládium země české. Tuto vzácnost, sotva velikosti listu papíru A4 (19x14 cm), představuje gotický pozlacený reliéf Madony Staroboleslavské z 15. století. Jak vznikl? Jeho originál buď přímo sv. Ludmila nechala na reliéf přetavit z pohanské modly, nebo jej dostala při křtu od Cyrila a Metoděje. Relikt skončil u vnuka - sv. Václava. Po jeho zavraždění s památkou prchal věrný sluha Podiven, protože však tušil, že neuteče, stihl ji zahrabat kdesi v místech dnešního staroboleslavského autobusového nádraží. Poté byl dopaden a pověšen. Po zhruba sto padesáti letech na místě oral sedlák, zastavil koně... a obraz byl nalezen. Odnesl ho domů, ale ráno byl obraz opět na původním místě. To se opakovalo a podobně se vedlo i kněžím, kterým reliéf raději předal. Na místě nálezu tedy postavili kapli bl. Podivena, kam paládium ukryli.

Cesty dokonce dvě?
Někteří historikové tvrdí, že rakev se zavražděným knížetem vezli přes dnešní Popovice a Přezletice. Na místě, kde si znavení vozatajové odpočinuli, stojí dnes kostel sv. Václava na Proseku. Barvitě o tom vypovídá Kronika česká Václava Hájka z Libočan.
Paládium cestovalo do Prahy dnešní trasou přes Dřevčice, Podolánku a Vinoř. Stala se cílem poutí a po roce 1674, zejména v letech 1680 - 1690, jezuité postavili 44 kapliček.
S převezením sv. Václava je spojováno množství zázraků. Spisovatel Josef Svátek, současník Jana Nerudy, ve svých pražských pověstech a legendách uvádí, že doprovod knížete Václava se na břehu Vltavy k světci pomodlil a celý povoz i s rakví se hned ocitl na druhém, malostranském břehu. Jisté je, že vzdálenost kapliček je v průměru asi pět set metrů, což je délka Karlova mostu. Dnes už stojí jen dvacet devět zastavení.
Poutní cesta začínala u Špitálské brány, vedla Karlínem, jak dokazuje jediná kaplička dochovaná proti Invalidovně v Sokolovské ulici. Je zazděná v tělese bývalé železniční trati. "Utěš smutne otwedwse zle", hlásí nápis na opravené památce.
Někde v těchto místech si poutníci mohli vybrat, zda se vydají libeňskou větví, ze které už nezůstalo nic, přes místo U Křížku ke kostelu sv. Václava, anebo vysočanskou do Klíčova.
Další výklenkovou kapli najdeme až pod Klíčovem v poli, pár metrů pod stejnojmennou autobusovou zastávkou. Těžko si dnes představíme krajinu v polích. Ve třicátých letech minulého století byly opravené a znovu v roce 1994. Původní poutní trasa sloužila sotva deset let, neboť cesta byla přeložena do dnešní trasy. Donátory byli tehdy příslušníci známých šlechtických rodů: Kolovratů, Šternberků, Martiniců, Nosticů nebo Slavatů.
Cesta z Vinoře sleduje dnešní silnici do Brandýsa nad Labem. V okolí Letňan a Kbel stojí kapličky v polích bez cest.

Tuchoměřice: Sochy bez hlav
Za posledním místem se vypravíme mimo hranice Velké Prahy, je však dosažitelné městskou dopravou. Na severním okraji Prahy a v okolí Tuchoměřic vznikl po třicetileté válce zásluhou jezuitů zvláštní "anglický park". Nejde o poutní místo a ani park v pravém smyslu slova, jezuité pouze dokázali přizdobit krajinu vhodně rozmístěnými sochami.
Nad Tuchoměřicemi se ve směru od Přední Kopaniny tyčí háj Juliána, na opačnou stranu ke Středoklukům a Číčovicím se rozprostírá zvlněná krajina s buližníkovými kopečky, hájky a remízky. Logistické centrum na okraji vesnice tvářnost krajiny změnilo, ale stále je ještě možné se prostě "dívat jinam".
Tuchoměřice jsou známé od roku 1301, kdy jistý Heliáš, majitel zdejší tvrze, sobě a manželce Markétě najal od plaského kláštera les Choteč. Jezuité sem přišli v roce 1621 a po třicetileté válce postupně získávali zdejší vesnice od Kněževsi až po Středokluky. Nejvíce se mluví o jejich superioru Rudolfu Budhovském, který na počátku 18. století proslul zálibou v umění.
Jeho zásluhou vznikala v krajině řada drobných artefaktů. Setkáváme se se jménem sochaře Siesmajera (Süsmayera). Ze sochy na rozcestí v háji Juliány dnes zůstal jen barokní sokl a žel podobně dopadly i mnohé další.

Přímo ve Středoklukách bylo opraveno sousoší sv. Václava a sv. Ludmily, inspirované Braunovým dílem na Karlově mostě. Na návsi stojí restaurovaná socha archanděla Gabriela, kterou sem při stavbě dálnice přestěhovali z polí u osady Černovičky. U kostela najdeme sv. Floriána. Další tři sochy jsou opraveny na průčelí tuchoměřického kostela sv. Víta, který patřil klášteru. Dnes tady francouzská komunita Chemin Neuf pořádá duchovní programy.

Nad Tuchoměřicemi pak nejlépe pochopíme smysl jezuitů pro krajinu se začleněním drobných staveb. Využili návršíčka i buližníkové vršky. Obzor uzavírá kaple sv. Kříže nad Malými Číčovicemi, i tu však v poslední době trochu necitlivě obkružují novodobé domky. Po levé ruce nad osadou Pazderna stojí osaměle hřbitovní kostel sv. Vavřince, pocházející už ze 12. století. Výstup na nedaleký kopeček není bez romantiky. Prodereme-li se be-zinčím a trním na vrcholek, objevíme základy zvonice, která v roce 1795 vyhořela.
K tomu připočtěme několik barokních soch, které stávaly ve volné krajině. Dnes zůstaly jen sokly. Z jednoho z nich na rozcestí za tratí do roku 1994 shlížela Immaculata, Panna Marie Neposkvrněná, než ji zjara srazil ostrý vichr. Další chátrající sokl v zarostlém hájku a název místa na turistických mapách zůstaly ze sv. Salvátora. V umělé grottě pod turistickou cestou už sv. Františka Xaverského, v jeskyňce umírajícího na břehu mořském, nepamatuje ani soupis památek na konci 19. století.
Turista, spěchající za vyčnívající vrcholek věže hradu Okoř, v dáli na pozadí kopců Českého Středohoří Řípem či Hazmburkem počínaje, mnohdy ani netuší, jaký duchovní náboj je v krajině skryt. Obnovou alespoň mariánské sochy by se určitě stal zřejmější...
Území lze projít po turistických značených, resp. neznačených cestách.

Richard Grégr

Jak na cestu?
Na pouť do Hájku se vydáme z Malovanky – tramvaj č. 22, resp. č. 8 z Hradčanské; resp. z Vypichu, anebo ze Zličína pojedeme autobusem 307 do Červeného Újezdu. Kilometr po silnici a pak až do Hostivic podél opravených kapliček. Do Přední Kopaniny jezdí od metra Dejvická z Vítězného náměstí autobus č. 254, resp. až do Tuchoměřic 312.
www.podolanka.cz
www.vinor.cz
www.hostivice.cz