Ema Destinnová – Emílie Pavlína Kittlová

Narozena : 26. února 1878 v Praze
Zemřela : 28. ledna 1930 v Českých Budějovicích

Ema se narodila ve vážené a dobře situované pražské rodině. Nádherný hlas podědila po své matce, které mateřské povinnosti (pět dětí) zabránily ve slibně se rozvíjející pěvecké kariéře. O to víc doma Emu ve zpěvu podporovali. Našli ji vynikající učitelku zpěvu, paní Marii Loewe-Destinn, po které si potom Ema vzala svůj pseudonym. Na hodiny herectví chodila Ema ke slavné herečce Otýlii Sklenářové-Malé. Na hudebním a hereckém vzdělání její otec opravdu nešetřil. Také kladl důraz na znalost cizích jazyků, a tak Ema plynně hovořila německy, anglicky, francouzsky a italsky. Pro Emu muselo být vše jen té nejlepší kvality, byla otcem hýčkána a rozmazlována.

Když měla Ema pocit, že je již dostatečně hudebně i herecky připravena, objednala se k řediteli Národního divadla F. A. Šubrtovi a požádala o angažmá. Velmi ji překvapilo, že nebyla přijata. Nebyla zvyklá se vzdávat, a tak se rozhodla zkusit štěstí v drážďanské opeře. Bohužel znovu bezúspěšně. Na třetí pokus se uchytila až v berlínské Dvorní opeře, kde působila deset sezon a uchvátila obecenstvo svým nádherným a nezaměnitelným sopránem. Úspěšně odzpívala na 706 představení.

Po úspěchu v Berlíně následoval Londýn. Tam se poprvé setkala s nejslavnějším operním pěvcem té doby, Erikem Carusem, v Leoncavallových Komediantech. Na scéně Covent Garden se představila v průběhu deseti let v nejslavnějších operách - Salome, Carmen, Madam Butterfly. Její nejmilejší operou, ve které zazářila na jakémkoliv jevišti, byla Verdiho Aida. Londýnské publikum Destinnovou milovalo. Ovšem ten největší úspěch na Emu teprve čekal, a to v Americe. Dostala angažmá do newyorské Metropolitní opery, kde se představila v roli své milované Aidy a publikum oslnila.

Ema nikdy nezapomněla, že pochází z Čech a že je v první řadě Češkou. Byla na to hrdá a všude to patřičně zdůrazňovala. Láska k české vlasti byla pro ni samozřejmostí, od dětství tak byla otcem vychovávána. Společně s dirigentem Gustavem Mahlerem nastudovala v Metropolitní opeře Smetanovu Prodanou nevěstu. Byl to velký úspěch a Ema v roli Mařenky jen zářila. Prodaná nevěsta se postupně hrála i v jiných městech Ameriky a Bedřich Smetana tak získal díky Emě v Americe velmi slušné renomé. Po nastudování další Smetanovy opery Dalibor už operní publikum a hudební kritici skloňovali Smetanovo jméno ve všech pádech. Ema v roli Milady byla opět velmi úspěšná, však také ji měla ze všech smetanových postav nejraději. Amerika jí ležela u nohou a Ema byla šťastná.

O její přízeň se ucházeli takoví velikáni jako Enrico Causo nebo Puccini, který pro ni dokonce složil operu Děvče ze zlatého západu. Ani jednoho nevyslyšela. Mužem jejího srdce se stal na dlouhých deset let barytonista Dinhem Gillim z Alžíru. Dinhem byl ženatý, ale v jejich vztahu to nijak nevadilo. V roce 1914 Ema koupila zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kde spolu začali žít jako manželé. Dinhem se začal učit česky a společně s Emou nahráli na desky nejznámější české písně. Zdálo se, že Ema prožívá nejšťastnější období svého života. Asi by to byla pravda, kdyby v roce 1914 nevypukla první světová válka a z milovaného Dinhema se nestal "nepřítel", který byl na zámečku ve Stráži internován, zatím co Ema musela z důvodu dodržení smluv odjet zpívat do Ameriky. Aby toho neštěstí nebylo málo, v roce 1916 byla Ema nesmyslně obviněna ze špionáže, byl jí odebrán cestovní pas a nesměla opustit zámek.

Ema se nemohla a nechtěla s danou situací smířit. Ale nebylo východisko, ocitla se v kleštích. Navíc se začal rozpadat vztah s Dinhem, který raději opustil zámek a přestěhoval se do tábora pro cizince. Ema si na své panství najala lesního inženýra Viléma Kunstovného. Objevila v něm hudební talent a dávala mu hodiny zpěvu. Bohužel se do něho také bezhlavě zamilovala. Vyšlapala mu "cestičku" až na scénu Národního divadla, kde vystupoval pod pseudonymem Mario Roman. Měl jistě Emu rád, ale láska tak, jak si ji představovala Ema, to z jeho strany nebyla.

Nakonec se zamilovala a provdala za drogistu Josefa Halsbacha, který byl o 20 let mladší. Manželství nebylo šťastné, Halsbach si vzal Emu pouze pro peníze. Začal si užívat života, rozprodával Emin majetek a dělal dluhy. Ema, které nechtěla nikomu přiznat, jak špatně se provdala, svého muže přede všemi bránila. Stále více a více se uzavírala sama do sebe. Začaly se projevovat zdravotní problémy, panství a zámek byl zadlužen. Stále platila za uznávanou pěvkyni, ale nabídek na koncertování bylo stále méně. Tajně doufala, že se stane profesorkou na pražské konzervatoři, ale ani toto její přání nevyšlo. O to víc se upínala k přírodě, kterou tolik milovala. Začala se také věnovat literární tvorbě a její román "Ve stínu modré růže" si získal kladné ocenění kritiků.

Ema zemřela náhle v 52 letech na mozkovou mrtvici. Na její smrti se podepsal samozřejmě její špatný zdravotní stav, ale také nepěkné roky strávené na Stráži vedle "milujícího" manžela. Smuteční rozloučení se konalo 3. února 1930 v Národním divadle.

Zpívala na předních světových jevištích, byla obdivována a svět se jí klaněl. Určitě by dala kousek té slávy v cizině za stálé angažmá v Národním divadle v Praze, kde však byla pouze čestnou členkou.