Připadá vám investování peněz do starých aut jako nesmyslné mrhání? Donedávna bych s vámi rozhodně souhlasil. Proč investovat do nemoderních aut peníze, za něž si můžete pořídit jedno kvalitní a moderní? Třicátníci Jiří Hloušek a Tomáš Rozsíval mne však dokázali přesvědčit, že investice do „starého železa“ může být něčím víc, než jen romantickou nostalgií po starých časech.
Při pohledu na nablýskané plechy třicet let staré Škodovky jsem pochopil, proč do ní členové týmu HRT Novasol investují statisíce korun a mnoho set hodin volného času.
Historická rallye, tedy závody aut s datem výroby mezi lety 1930 – 1985, byla ještě na konci minulého století výhradně českou specialitou. Dnes už v určitých variacích existuje v celé Evropě.
Jak jste se k historické rallye dostali?
Dostali jsme se k nim celkem tradiční cestou. Jako dvacetiletí kluci jsme se chodili dívat na závody, kde na za normálním standartním polem jelo asi dvacet historických aut. Dívali jsme se na ty krásné Škodovky a říkali si, kolik asi takové závodění může stát a co člověk potřebuje k tomu, aby mohl začít závodit. Na tom autě je přece jen vidět, že milion nestojí. Zavolali jsme tedy do Autoklubu a zjistili jsme, že budeme potřebovat závodní a soutěžní licence, zdravotní prohlídky a auto, které bude splňovat několik základních naprosto přesně definovaných kritérií.
Jaká kritéria musí auto splňovat?
Dost podobná, jako v klasické rallye. Ochranný rám v kabině, nádrž obalenou nehořlavou hmotou, závodní sedačky a pásy, ruční hasící přístroj, kombinézy a další věci. Obecně platí, že bezpečnostní parametry jsou soudobé a ty technické jsou historické. V roce 1999, když jsme začínali stavět své první auto, byla historická rallye čistě českou doménou. Vytlačili jste z garáže staré auto, zfunkčnili ho, a pak s ním šli před komisi, která vás buď pustila na závody, nebo jste se vrátili zpátky do garáže a opravovali dál. Jde o to nestavět své auto nahodile, ale podle nějakého řádu.
Jak může historické auto projít řádnou technickou kontrolou?
Každé historické auto prochází standartní technickou pro sportovní auta. Ta technická se dělá podle sportovního průkazu, který každé auto musí mít. Jsou v něm totiž zaznamenány všechny úpravy, které jste si na svém vozidle udělali. Zajímavostí je, že i když závoďák přepravujete za servisním autem na vozíku a "vypustíte" jej až na závodní trať, tak přesto musí splňovat všechna kritéria pro pohyb vozidla po komunikacích. Je to sice pouze transportované auto, přesto je ale zákonem bráno, jako by po té silnici jelo.
Jaké druhy historické rallye se v současné době jezdí?
V současnosti dva. Někdo jezdí s původními historickými auty, která v těch sedmdesátých letech opravdu závodila, těch je ale naprosté minimum. Většina z nás si ale prostě řekla, že má doma v garáži starou Škodu 100, která není v až tak špatném stavu, takže jsme je dali pořádně dohromady a vyrazili na závody.
Co potřebujete do začátku nejvíc?
Elán. Protože odjedete první závod a jste bezkonkurenčně poslední. To samé se stane nadruhém, třetím i čtvrtém závodě, kdy najednou zjistíte, že ty závodní gumy doopravdy potřebujete. Na pátém sice taky prohrajete, ale třeba už jen o pár vteřin.
Dá se historickou rallye uživit, nebo ji má každý závodník čistě jako koníček?
Nedá se uživit žádnou rallye, natož pak tou historickou. Závody současných aut se v republice může uživit tak deset lidí a všichni z nich jsou najmutí jako profesionální piloti. Nadšenec jezdící s historickým závodním autem se bez dobře placeného stálého zaměstnání neobejdou. Situace je stejná i jinde v Evropě. Na mistrovstvích jsou jezdecké špičky z drtivé většiny bývalí profesionálové, kteří historickou rallye jezdí čistě pro zábavu. Ceny, které můžete vyhrát, jsou víceméně symbolické. Náklady na cestu do Finska vám neproplatí.
Jak těžké je pro vás shánět sponzory?
Sponzory jsme oslovovali ještě předtím, než jsme začali doopravdy závodit. Ptali jsme se jich, jestli by nám dali nějaké peníze. Odpověď byla, že jestli to auto bude v podnikových barvách a bude vypadat dobře, tak že nám na závodění přispívat budou. Na začátku jsme se tedy nesnažili mít co nejlepšího závoďáka, ale co nejhezčí pojízdnou reklamu, aby si tam sponzoři své reklamy mohli nalepit a nemuseli se za ně stydět.
Na základě čeho jste své sponzory vybírali?
V drtivé většině je to zaměstnavatel někoho z nás dvou, nebo našich kamarádů a známých. Nefunguje to tak jenom u nás, ale pokud vím, tak i u ostatních týmů. Přemýšleli jsme i o nějaké marketingové akci, která by nalákala další sponzory, na to ale v současné době nemáme čas. Obecně ale platí, že přijít za lidmi a říct si přímo o peníze moc nefunguje. Sponzoring vypadá spíš tak, že nám vedení obchodu se šrouby nabídne, že si k nim můžeme jednou za čas přijet pro věci do auta, na které dostaneme slevu.
Z mnoha podobných koníčků se při rostoucím zájmu veřejnosti stává byznys. Je to i záležitost historické rallye?
V dnešní době to už byznys je. Ve chvíli, kdy do toho auta investujete nemalé peníze a spoustu času a pak jedete na závody, na nichž jej můžete kdykoliv rozbít, respektive si můžete způsobit nějakou ztrátu. Proto vám ty peníze občas chybí a vy je musíte nějak sehnat. V tenhle moment se z koníčku stává byznys. Nebo když si firma najme profesionálního řidiče, aby jezdil s autem, které si ta firma nechala z reklamních důvodů postavit.
Na kolik vás tento koníček ročně vyjde?
Řádově jde o statisíce korun za sezónu, která čítá kolem sedmi závodů. Jenže se vám může snadno stát, že auto postavíte, otestujete, vyladíte a pak na prvním závodu do něčeho narazíte a hned vám vznikne škoda padesát tisíc. Tu vám ale samozřejmě nikdo ani neopraví, ale ani nezaplatí. Takže vynecháte dva závody a znovu startujete až na čtvrtém. Tam se vám porouchá motor, který stál sto tisíc, protože jej někdo špatně seřídil, a už jste sto tisíc v mínusu. A to není výjimečná situace.
A kolik vás stojí jeden závod?
Startovné je osm a půl tisíce. Když připočítáte veškeré další položky, tak vás dvoudenní závody vyjdou minimálně na padesát tisíc. Ale to musí všechno fungovat.
Kolik stálo vaše auto?
Postavit pěkné auto s historickou technikou, které zároveň dobře pojede, vás přijde na tři sta tisíc korun. To první auto jsme stavěli roky. Naše druhé už trvalo řádově jen měsíce. Z volného času strávíme u auta minimálně jednu třetinu víkendů, dost možná i víc. Sice během té doby postavíte auta za čtvrt milionu, jenže ve chvíli, kdy jej dostavíte, má prodejní cenu poloviční, protože jej nikdo pochopitelně za tuhle cenu nekoupí. Další problém je s náhradními díly.
Kde je tedy sháníte?
Shánět původní díly na závodního veterána například ze sedmdesátých let je samozřejmě čím dál těžší. Na vrakovištích najdete spíš kusy z moderní Oktávie, než blatník na starou Škodovku. Naštěstí ale existují nadšenci, kteří tyhle díly mají, občas máme štěstí na burzách. Ještě komplikovanější je ale najít člověka, který s nimi umí pracovat a má potřebné know-how. A to nepoznáte, dokud jej nevyzkoušíte.
Co vás na rallye nevíc baví?
Před startem je to adrenalin. Ležení pod autem taky není špatné. Po týdenním dřepění u počítače děláte konečně něco, co vás doopravdy baví. Sháníme pěkné díly a pak přemýšlíme,jak je do toho auta dostat. Tak,jako malí kluci staví z lega, my z kusů železa stavíme závodní auto. Zajímavé je, že poměr času, který strávíte pod tím autem a času, který trávíte za volantem na závodech, je tak jedna ku stu. Na hodinu jízdy musí čtyři lidi minimálně sto minut pracovat. Někomu se to může zdát jako šílenství. Já tomu říkám koníček. Nikdy nepochopím chlapa, co vstane ve čtyři ráno a celý den prosedí u rybníka jen proto, aby toho kapra, co třeba chytne, zase pustil zpátky do vody, protože ryby nejí.
Na ryby chodí muži bez žen. Berete s sebou ty své na závody?
Nikdy na závody nechodí, stejně jako na ryby, jen ty podivné. Přinejlepším se přijedou podívat, když jsou náhodou poblíž. Auta totiž ženy vůbec nezajímají. To, že má to auto velké prahy, ohromné reproduktory a tři výfuky, ocení stejně vždycky jenom chlap. Ženu na to nikdy nenalákáte.
A co vás ještě baví kromě toho adrenalinu a válení se pod autem?
Ve chvíli, kdy za vámi přijde padesátiletém chlap, co na tyhle soutěže jezdí třeba patnáct let, a řekne vám, že se mu moc líbilo,jak jsme zajeli tu pasáž v lese a že s tím autem jedeme hezky, tak to je pro nás ta největší pochvala, která je. Když za vámi přijde bývalý závodník, který s tímhle autem roky jezdil, a poplácá vás po ramenou, tak si řeknete, že pro tyhle chvíle jezdíme. Ne pro tu chválu, ale aby se to líbilo lidem, co tomu rozumí.
