Hudební recenze

Waltari: Release Date
/Vydavatel: Bluelight Records/Sony BMG/

Finské Waltari jako by někdo polil živou vodou. Po celkem nemastných neslaných albech Blood Sample, Rare Species nebo Radium Round přichází bláznivá pětka v čele s Kärtsy Hatakkou s nahrávkou Release Date, která jako by kombinovala ty nejlepší momenty z minulosti Waltari. Tedy podmanivé melodie, koketování s deathmetalem zkombinovaným s taneční hudbou a především překračovaní jakýchkoliv myslitelných hudebních bariér. To je například slyšet v písni Spokebene, ve které si zazpívají i divoženky ze skupiny Värttinä.

Když se navíc v některých písních (Colgate County Showdown) zjeví ozvuky přelomového alba Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C, jediné deathmetalové symfonie na světě, máme zde úžasně svobodomyslnou nahrávku, které to bude slušet v popových, tanečních i rockových hitparádách. Zaslouženě.

Aleš Borovan

Nil: The River Spring
/Vydavatel: 4K/Indies Scope Records/

Rockové kvarteto Nil z České Třebové se odvolává na inspiraci Pearl Jam, Live či Incubus. Jemnější pasáže s průzračnou kytarou na albu The River Spring ovšem odkazují až někam k folk-rocku takových All About Eve. Trumfem kapely je sytý alt Hanky Kosnovské, slabinou jistá kompoziční a aranžérská jednotvárnost. Většina písní těží ze stejného vzorce: rozostřená, snivá verze a dynamicky "nakopnutý" refrén. Zaměnitelnost písní kapela vyvažuje přesvědčivým nasazením a slyšitelnou "vírou ve vlastní věc". Debut vychází ve vhodnou dobu, nelze mu vyčíst uspěchanost. Hudebníci už jsou díky předchozím třem demonahrávkám a předskakování na turné Čechomoru dostatečně vyhraní.

Tomáš S. Polívka

J. S. Bach: Markovy pašije
/Praha, Rudolfinum, 3. 4./

Velikonoční týden obohatilo v pražském Rudolfinu úterní uvedení Markových pašijí od J. S. Bacha. Za záslužnou rekonstrukcí skladby, známé dosud jen jako fragment, stojí dirigent a hobojista Vojtěch Jouza a jeho Pražský barokní soubor. Nejde o orchestr historických nástrojů, ale specializovaného úkolu se na tuzemské poměry zhostil dobře. Podobně stylově uspokojivý byl výkon Pražského komorního sboru a tří ze čtveřice mladých sólistů. Pašijový příběh končící ukřižováním Krista, to jsou dvě hodiny hudby - zde árií a chorálů sestavených z dostupných zdrojů v hypotetickém znění. Jsou to však i vyprávěcí propojovací pasáže z Markova evangelia, k nimž se noty nedochovaly a které nechtěl Jouza dokomponovávat. Místo obvyklého zpěvu je tedy jen česky četl herec Jan Potměšil. Učinil tak citlivě, ale hudební celistvost díla toto řešení rozbilo.

Za Bachovými Janovými a Matoušovými pašijemi, dvěma neporušeně dochovanými geniálními zpracováními velikonočního novozákonního příběhu, je potřeba si zajet někam do Německa. Zde jsou v těchto dnech běžnou součástí hudebního provozu v evangelických kostelech i v koncertních síních. Teprve tam pak lze plně docenit klíčovou důležitost, psychologickou výstižnost a dramatickou působivost zpívaných recitativů Evangelisty, ale také samozřejmou erudici a zakotvenost v tradici, s nimiž je v Německu Bachova duchovní hudba provozována ještě o třídu výš.

Petr Veber

Air: Pocket Symphony
/Vydavatel: Virgin/EMI/

Dobrá zpráva - francouzskému indie pop elektronickému duu Air se podařilo vymanit z osidel ušlechtile nablýskané nudy alb 10 000 HZ Legend nebo Walkie Talkie a začalo konečně skládat něco zajímavého. Přitom podlehnout pozlátku bylo tak snadné - rozmáchle líbivé a nekonflitní elektronické kompozice dřívějších nahrávek Air a la Vangelis nebo Jean Michel Jarre se natolik zalíbily velkým firmám a televizním producentům, že skladby Air bylo možné zaslechnout častěji z reklam na džíny, auta nebo z televizních seriálů než z hudebních klubů.

Air model 2007 lze přece jenom brát trochu vážněji - jako by si nechali poradit od severských es Kings of Convenience nebo Röyksopp a do svých obehraných šablon pustily na albu Pocket Symphony trochu svěžího vzduchu indie folkového písničkářství nebo lo fi elektroniky.

Za klad lze považovat i účast bývalého frontmana skupiny Pulp Jarvise Cockera.

Pocket Symphony ještě neznamená, že Air stoprocentně válí, viz nudné a utahané instrumentálky jako do večerníčků Lost Message nebo Night Sight - za poctivost a snahu posunout hudbu do seriózních vod si však Air zaslouží poplácat po ramenou.

Aleš Borovan