Karel IV. by jen zíral

Pozouny a lesní rohy dují, akademičtí funkcionáři v talárech vážným krokem kráčejí za pedelem, rodičům se tetelí srdce a absolventi univerzity se těší, až to budou mít za sebou. Všichni podobný obrázek známe. Někteří z vlastního života, jiní pouze z televize. Obrázek, který se nemění dobrých 700 let.

To, že se univerzita nemá v zásadě měnit, bylo po staletí bráno jako základ její činnosti. Věda měla být věčná, univerzita ji měla pouze zprostředkovávat. Měnilo se poznání, neměnila se funkce. Po staletí tedy byly dvěma základními funkcemi univerzit vědecký výzkum a předávání vědeckých poznatků studentům. Jenže přišlo 21.století se svou globalizací a najednou je všechno jinak.

K tradičním rolím univerzit - vzdělávací a výzkumné - tak najednou přibyla role třetí. Univerzity by se měly stát zdrojem inovačních postupů a daleko více se zapojovat svými aktivitami do hospodářského života svého kraje, země a regionu. Univerzity se musejí naučit podnikat! Pro některé akademické funkcionáře je to přitom horší zpráva než vyplavení vlastního domu po povodni.

TŘETÍ ROLI UNIVERZIT nejlépe pochopily univerzity v USA. Nic jiného jim ostatně ani nezbývalo. Postavení amerických univerzit se od univerzit evropských značně odlišuje. Spojené státy prakticky nemají žádnou federální vysokoškolskou politiku. Univerzity jsou zakládány jednotlivými státy Unie, místními samosprávami, privátními fondy a nadacemi nebo soukromníky. Peníze, které univerzita dostává od svých zřizovatelů, tvoří pouze minimální část ročního rozpočtu. Přestože studenti platí školné, ani to není nějakým významným příspěvkem do rozpočtu. Univerzita se musí sama postarat o to, kde vezme peníze na provoz, na výuku i na vědu.

"Hlavní náplní práce děkana nebo vedoucího ústavu na univerzitě je shánět peníze," říká profesor Josef Michl z University of Colorado, nejcitovanější český vědec. "Proto to také nikdo nechce dělat, je to nevděčná práce."
Ví o čem mluví, sám vedl po dvě volební období ústav, v němž pracuje. "Ale už mě k tomu nepřemluví," prohlašuje rezolutně.

A kde tedy sehnat peníze? Americké univerzity nakonec našly řešení v nejužší spolupráci s průmyslem, ale musely ujít značný kus cesty, než se k tomu dopracovaly. Ještě v šedesátých letech minulého století peníze do univerzit přicházely z různých nadací a průmyslu. Univerzity a národní (federální) laboratoře (obdoba tuzemských ústavů Akademie věd) spolu nespolupracovaly. Průmysl měl své vlastní laboratoře a od univerzit víceméně chtěl pouze absolventy, kteří v nich budou pracovat. Národní laboratoře prováděly základní výzkum a pracovaly na státních zakázkách. Patenty, které z tohoto výzkumu vzešly, byly majetkem federální vlády a většinou ani nebyly použity v praxi. A například patentové přihlášky univerzity téměř nepodávaly až do konce šedesátých let.

V sedmdesátých letech minulého století ovšem vtrhlo na světové trhy se svou špičkovou technikou Japonsko. A Amerika si najednou začala uvědomovat, že začíná ztrácet svou technologickou převahu, o trzích ani nemluvě. Vláda i Kongres začaly jednat. Kongres přijal speciální zákon, nazvaný podle předkladatelů Bayh-Dole Act, kterým převedl na univerzity intelektuální vlastnictví patentů z objevů, které byly financovány federálními granty. Zároveň umožnil univerzitám požadovat od průmyslových podniků poplatky za využívání licencí při inovacích na základě univerzitního výzkumu.

Vedení univerzit se chopilo příležitosti a začalo v dobrém slova smyslu "podnikat s vědou". Za dvacet let se počet podaných patentů, licenčních smluv i start-up firem znásobil desetkrát. Výhodné je to pro obě strany. Podle amerických výzkumů vytvořil technologický transfer mezi univerzitami a soukromými podniky v USA 212 000 nových pracovních míst. Licenční smlouvy zajistily ekonomickou aktivitu okolo 25 miliard dolarů. A univerzity také získaly docela slušnou částku - dvě desítky miliard dolarů.

Dnes mají Spojené státy 200 výzkumných univerzit, spolupracujících s průmyslem. Nejlepší zpráva ale přichází nakonec. Nepotvrdily se názory konzervativců, že tím ztratí univerzita svůj vědecký charakter. Opak se stal skutečností. Tyto univerzity publikují mnohem více než ostatní, jsou kreativnější, hrnou se k nim ve větší míře studenti, profesoři, kteří dostávají odměny za patenty, mají větší motivaci, a univerzita může financovat i výzkum, který nemá přímý dopad na technologický transfer.

ŠLO BY TO I V EVROPĚ? Určitě. Evropské univerzity jsou podstatně konzervativnější, státem finančně lépe zaopatřené, mají přístup nejen k národním, ale i evropským grantům. Proto jsou daleko méně tlačeny nutností podnikat. Chce to tedy jen dobrou vůli a dobrou legislativu.

Příkladem může být jedna z nejstarších evropských univerzit - Katolická univerzita v Lovani v Belgii. Rektorát univerzity zřídil speciální výzkumná oddělení pro spolupráci s průmyslem. Pracuje v nich 950 vědců, kteří se podílejí na tzv. smluvním výzkumu. Další oddělení zajišťuje převod licencí a ochranu duševního vlastnictví, vytváření spin-off firem a spolupráci s vlámskou vládou na státních zakázkách a regionálním rozvoji.

Mezi univerzitou a podniky dochází nejen ke smluvnímu výzkumu, společnému výzkumu, spolupráci při školení a doškolování, ale i k systematické výměně pracovníků, kdy výzkumní a vývojoví zaměstnanci firem pracují v univerzitních laboratořích, zatímco vědečtí pracovníci zase přecházejí z fakult do podnikových laboratoří. Po ukončení výzkumu se každý vrátí na své původní pracoviště. Není divu, že Katolická univerzita se stala hnací silou inovace a kreativity ve Flandrech.

ZA POKROK MŮŽE "ŽELEZNÁ LADY". Druhou ctihodnou institucí s několikasetletou tradicí, která se přeměnila v úspěšného podnikatele, je univerzita v Cambridge. Stala se příkladem, označovaným jako Cambridgský fenomén, a už jsme také o něm v Ekonomu několikrát psali. Ve vědecko- průmyslových parcích a v podnikových inkubátorech v okolí Cambridge v současnosti existuje na 250 podniků, které přímo profitují z duševního vlastnictví, které na ně bylo převedeno univerzitou. Mají roční obrat 800 milionů liber a zaměstnávají 9000 pracovníků. Do oblasti Cambridge jde 7 procent evropského rizikového kapitálu. Přestože zde žije pouze 0,5 % obyvatel Velké Britanie, využijí tu 10 % veškerého soukromého kapitálu, který jde v Británii na výzkum a vývoj.

Vše odstartovala bývalá ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová, která prosadila podnikatelské myšlení jak u jednotlivců, tak u společností. Hlavně však změnila postoj univerzity ke spojení výzkumu s transferem technologií. Stejně jako Lovaňská univerzita, i Cambridgská si k tomu zřídila speciální středisko - Wolfsonovo průmyslové centrum (Wolfson Industrial Centre) - založené z peněz Wolfsonovy nadace. Toto centrum má dva hlavní úkoly: ochranu duševního vlastnictví univerzity a spolupráci s průmyslem. Aktivně vyhledává obchodní partnery, firmy, které by mohly uplatnit vědecké a výzkumné výstupy z jednotlivých ústavů univerzity. Zároveň ale spolupracuje i s jednotlivými katedrami a vyhledává, co by se z jejich práce dalo použít k transferu technologií. V případě, že je výstup vhodný k prodeji licence, zajistí kompletně celou proceduru.

Cambridgská univerzita, to dnes není jenom úctyhodná stará instituce, ale také Cambridge Enterprise Ltd., univerzitou stoprocentně vlastněná obchodní společnost, která za úplatu vyhledává podnikům vhodného akademického experta pro možnou spolupráci nebo poradenství, provozuje malý podnikový inkubátor, vytváří spin-off firmy a zprostředkovává získání peněz ze strukturálních fondů Evropské unie. Univerzita má i svůj vlastní Cambridge Venture Capital Fund, fond rizikového kapitálu, a podílí se na dvou dalších fondech, Cambridge Quantum Fund a QTP Fund.

Celkový roční rozpočet Cambridgské univerzity je 563 milionů liber. Na této částce se soukromé kontrakty, soukromé granty, prodej licencí a dary podílejí částkou 295 milionů liber (z toho samotné licence tvoří 20 % veškerých příjmů). Do celkové částky přitom nejsou započítány některé investice, které slouží univerzitě, ale jsou investovány soukromými podniky, využívajícími vědeckého potenciálu univerzity, jako jsou nové budovy, základní laboratoře a platy vědeckých pracovníků. Není také bez zajímavosti, že 60 procent profesorů dostává peníze nejen od své alma mater, ale i z průmyslu.

U NÁS DĚLÁME PRVNÍ KRŮČKY. Nelze říci, že by se naše vysoké školy nesnažily. Příkladem může být České vysoké učení technické. To založilo středisko Tripod, kterému dalo do vínku podporu vědeckých týmů, propagaci výsledků výzkumu a propojení s průmyslovou a podnikatelskou sférou. Na projektu se podílí nejen ČVUT a jeho jednotlivá pracoviště, ale i Institut svazu průmyslu a Úřad pro ochranu průmyslového vlastnictví. A protože ČVUT nemá nějakou podobnou "Wolfsonovu nadaci", získalo peníze z Evropského sociálního fondu a také dodalo peníze vlastní.

Parta mladých lidí, která v Tripodu pracuje, se do toho vrhla po hlavě. Aby získala zkušenosti, uspořádala konferenci Třetí role univerzit, které se zúčastnil například Laslo Olah, výkonný ředitel Texaského vědeckého institutu. Olah se už deset let intenzivně (a úspěšně) zabývá transferem technologií mezi americkými podniky a mimoamerickými univerzitami. Vždyť také v loňském roce zprostředkoval zakázku pro Elektrotechnickou fakultu ČVUT.
O inovacích zase na konferenci přednášel odborník na slovo vzatý, ředitel Ústavu technologií, inovací a podnikání Akademie věd USA, Charles Wessner.

Rudolf Haňka, profesor na Cambridgské univerzitě, kde nejen učil a bádal, ale i dvacet let rozhodoval jako člen finanční komise o univerzitních penězích, se pochlubil již zmíněným Cambridgským fenoménem. Na otázku, zda by se i u nás mohl podobný fenomén objevit, měl jednoznačnou odpověď: Je třeba podporovat podnikání ve veřejných vědeckých institucích, mobilitu vědeckých pracovníků a "příliv" nové krve, lépe chránit duševní vlastnictví, pečovat o vztahy mezi průmyslem a akademickými institucemi a zlepšit materiální podmínky. Většinu z toho mohou univerzitní funkcionáři prosadit ve své pravomoci. Haňka ale vidí i problémy, zejména v obrovsky komplikované administrativě při získávání grantů, a také v některých ustanoveních vysokoškolského zákona i zákona č. 130/2002 Sb., v paragrafu o obchodním využívání výsledků veřejně financovaného výzkumu. To už ale budou muset napravit naši zákonodárci.

Když už se u nás nenajde druhá Margaret Thatcherová, snad se najdou aspoň nějací čeští Bayh a Dole. Podnikavých lidí máme na našich univerzitách dost a Česko by se mohlo stát centrem inovací a podnikání ve střední Evropě. Jen jim k tomu dát podmínky a možnosti.

Aleš Bluma

Jak se liší tradiční a podnikatelská univerzita

Tradiční univerzita
- Model "centra vědění"
- Zaměřena na výuku
- Striktně odděluje akademické a komerční zájmy
- Snaha o akademickou nezávislost často skrývá izolovanost od potřeb a reality vnějšího světa
- Prestiž zakládá na množství publikací a cen
- Aplikovaný výzkum považuje za méně významný než výzkum základní
- Komercializaci svého know-how vnímá jako ohrožení akademických hodnot

Podnikatelská univerzita
- Model "centra vědění", ale i podnikatelský subjekt
- Zaměřena na výzkum, na kterém zakládá výuku
- Neobává se vědy, schopné komerčního užití
- Pěstuje podnikatelskou kulturu a otevřenost ke změnám
- Hraje aktivní roli v procesu technického a ekonomického rozvoje
- Komercializaci svého know-how nevnímá jako ohrožení akademických
hodnot
- Buduje svoji prestiž na důvěře veřejnosti ve vědu a techniku
- Je úzce napojena na průmysl
- Je aktivním partnerem hospodářského a společenského rozvoje celého regionu

Zdroj: Tripod, ČVUT Praha