Isabela I. - paní pořádku a vzdělání

Ivan Kraus
Jako dcera kastilského krále patřila k nejbohatším nevěstám tehdejší Evropy. Narodila se roku 1451, kdy bylo nynější území Španělska rozděleno na čtyři království: Kastilii, Aragonii, Granadu a Navarru. Když jí bylo osmnáct, utekla za svým bratrancem Ferdinandem, dědicem aragonského trůnu, do Valladolidu. Přestože to bylo prý jejich první setkání, po čtyřech dnech známosti se 19. října 1469 vzali.
Podle svatební smlouvy musel ženich žít v Kastilii, dodržovat její zákony a nic nepodnikat bez Isabelina souhlasu. Na písemných dokumentech mohl být jeho podpis až za podpisem manželky, nesměl bez ní rozhodovat o státnických záležitostech, na mincích musel být vždy profil Isabelin i Ferdinandův. Isabela vynikala pevnou vůlí a rozhodností, Ferdinand zase lstivostí a vynalézavostí. O jejich věrnosti se žertovalo úplně jinak než u ostatních evropských dvorů. Ve Španělsku byla favoritkou krále jeho žena Isabela a favoritem královny Ferdinand. Mladý manželský pár zdědil časem kromě trůnu kastilského (1474) také aragonský (1479) a po vítězství nad muslimským králem Abú Abdulláhem (1492) ovládl i Granadu.

Doba inkvizice

S výjimkou malého království navarrského, které bylo připojeno až po Isabelině smrti, mohli královští manželé uskutečňovat své představy na území téměř stejném, jaké patří Španělsku na počátku třetího tisíciletí. Neblaze proslulým nástrojem, který jim při tom účinně pomáhal, byly církevní soudy nad těmi, kdo se prohřešili proti křesťanské kázni a řádům. Španělská inkvizice, vyhlášená královským výnosem v lednu 1481, měla dohlížet na příslušníky židovské a muslimské obce, kteří přestoupili na křesťanství.
Františkánský teolog Alfons de Spina, sám židovského původu, soudil, že Židé jsou od přirozenosti předurčeni býti nepřáteli křesťanů a jen působením Boží milosti lze - podobně jako v jeho případě - dosáhnout obratu. Upřímnost bývalých Židů byla například zkoušena tak, že museli svá jídla připravovat se sádlem místo olivového oleje nebo jíst slaninu a vepřové maso. V lidovém jazyce proto dostali označení marrano, což znamená vepř.
Pronásledování se však nevyhnuli ani křesťané, které někdo označil jako podezřelé z kacířství nebo z opozice proti panovníkovi. Inkvizice měla přispět k vytvoření společenské stability a náboženské čistoty. Cenu, za kterou se jí to podařilo, nikdo už přesně nevyčíslí. O život prý přišlo 36 658 lidí, dalších 290 921 bylo odsouzeno do vězení, na galeje, ke konfiskaci majetku nebo do vyhnanství.
Za vlády katolických veličenstev Isabely a Ferdinanda stál v čele inkvizice fanatický mnich Thomas de Torquemada (1420 až 1498). Jeho jmenování generálním španělským inkvizitorem potvrdil sám papež. Není třeba ale pochybovat, že ho doporučila královna. Už v dětství mu totiž svěřovala ve zpovědnici své hříchy. Torquemada zemřel v osmasedmdesáti, španělská inkvizice žila tři a půl století; oficiálně byla zrušena až v roce 1834.

Podpora vzdělanosti

Jak se píše v kronikách, byla to "paní ducha bystrého, velké spravedlnosti a péče o pořádek a klid v zemi". Protože měla odvahu financovat plavbu Kryštofa Kolumba, stalo se Španělsko evropskou velmocí a většina území Střední a Jižní Ameriky španělskými koloniemi. A díky její velkorysé podpoře věd a umění mohly vzniknout univerzity na Malorce (1483), ve Valencii (1500) a v Seville (1505).
Isabelina všestrannost splňovala téměř všechny představy renesančního ideálu: příkladná matka a manželka, oddaná věřící, královna schopná vládnout zemi v době míru a správně rozhodovat i za války, panovnice uvědomující si důležitost vzdělání. Ještě v jedenatřiceti se naučila latinsky, založila střední školu pro humanistickou výchovu mladých šlechticů a na její příkaz byli ke španělskému dvoru zváni evropští vědci nejrůznějších oborů.
Volila si dobré rádce. K nejmoudřejším z nich patřil básník Ínigo López de Mendoza se svými syny. Jeden přivedl ke španělskému dvoru italské učence, druhý se zasloužil o novou univerzitu Santa Cruz ve Valladolidu.
Mezi těmi, kterým Isabela umožnila cestu k nesmrtelnosti, byl také kardinál a politik, veteránský biskup bohaté toledské diecéze Cisneros. Na jedné straně sice proslul jako generální inkvizitor zodpovědný za vynucování náboženské ortodoxnosti, na druhé straně však především jeho zásluhou byla v letech 1514 až 1517 vydána tiskem vynikající mnohojazyčná bible Complutum. Dílo je tvořeno paralelními texty Pentateuchu (prvními pěti knihami Starého zákona) v hebrejštině, aramejštině, řečtině a latině; ostatní částí Starého zákona jsou v hebrejštině, řečtině a latině, Nový zákon v řečtině a latině.
Když v roce 1508 založil Cisneros v Alcale de Henares u Madridu univerzitu nazývanou Complutense, byl jedním z tamních učitelů i jazykovědec Antonio Martínez de Cala, známý podle místa svého narození jako Antonio de Nebrija (1444 až 1522). Jeho dcera Don~a Francisca se z Isabeliny iniciativy stala v Alcale profesorkou; spolu s Don~ou Lucií de Medrana ze Salamanky jí v historii evropské vzdělanosti náleží primát mezi ženami, které směly vyučovat na univerzitách.

Vydávání knih

Ještě za Isabelina života (před rokem 1504) opustilo španělské tiskárny kolem tisíce různých knižních titulů. Ačkoliv měly převážně náboženský obsah, nechyběly ani překlady antických autorů, krásná literatura, díla věnovaná medicíně a exaktním vědám. Historik José Maria López PiEero uvádí, že od časů vlády Isabely Kastilské do počátku sedmnáctého století vyšlo ve Španělsku 321 knih lékařských, 110 o matematice a 107 o astronomii. Další stovky spisů byly dovezeny z Francie, Německa a jiných evropských zemí. Podle Isabelina rozhodnutí podléhaly importované knihy sice přísné cenzuře, zato se za ně nemuselo platit žádné clo.
Kdo pojede do Granady obdivovat Alhambru, maurský palác, kterému není rovno na celém světě, měl by počítat také s návštěvou renesanční katedrály. V královské kapli tam odpočívá pod mramorovým náhrobkem nejslavnější žena španělských dějin, která dovedla chudou a rozvrácenou zemi pozvednout na první místo mezi evropskými velmocemi.
Autor je profesorem na ČVUT v Praze