Zřetelnou podporou ministra Sobotky v jeho úsilí o fiskální reformu by přitom oba dali najevo, že si jsou vědomi významu školství a lidských zdrojů v budoucí prosperitě ekonomiky.
Ministry opět předešli rektoři veřejných vysokých škol, kteří oprávněně požadují vyšší dotace, než jim zákonodárci hodlají přidělit. Jako každý rok oprávněně upozorňují, že růst prostředků na krytí běžných výdajů, ze kterých se prakticky financuje vzdělávací činnost, nestačí pokrýt ani inflaci. Od roku 1996 stoupl počet studentů veřejných vysokých škol o více než 60 procent, běžné výdaje rostly zhruba stejným tempem, přičemž kumulovaná inflace dosáhla asi 68 procent. Reálný výdaj na jednoho studenta tedy ve skutečnosti klesá.
Podle údajů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj jsme v podílu hrubého domácího produktu na vzdělávací činnost v terciárním sektoru vzdělávání (0,67 procenta) hluboko pod průměrem členských zemí (0,97 procenta). Za námi je jen Slovensko. To se projevuje v přetrvávající uzavřenosti vysokých škol měřené průměrnou šancí studovat (průměrná očekávaná délka studia po ukončení střední školy je u nás 1,5 roku, v OECD průměr činí 2,5 roku) a bohužel též v růstu sociálně-ekonomických nerovností v šancích na studium.
Rektoři začínají tušit, že věčné žebrání o přízeň politiků v Česku k ničemu nevede. Možná z tohoto důvodu předseda České konference rektorů Ivan Wilhelm hovoří o změně metodiky a posílení motivačních nástrojů.
Po zkušenostech s úředníky z ministerstva školství však těžko můžeme předpokládat, že by rektoři souhlasili s tím, že by o kvalitě, za kterou by podle nich měly přijít peníze, měli rozhodovat opět úředníci.
Že by se blýskalo na časy a rektoři se nechali přesvědčit, že se v systému financování má objevit zřetelná ekonomická zainteresovanost vysokých škol na tom, kolik mají studentů a jak kvalitní vzdělání poskytují? To by byla dobrá zpráva.
Jedno se zdá být jisté. Systém financování veřejných vysokých škol nemůže zajistit příznivý rozvoj vysokoškolského vzdělávání. Ve specializované zprávě Světové banky se uvádí, že financování vysokého školství v řadě zemí prošlo reformami, jejichž společným jmenovatelem bylo posílení principu sdílení nákladů mezi státem a studenty. Zároveň byla posílena role vlád při podpoře studentů, kteří pocházejí z rodin s nízkými příjmy.
Tento model financování umožňuje reagovat na rostoucí význam vysokoškolského vzdělávání v životních šancích jednotlivce a s ním spojenou poptávku po vysokoškolském vzdělání. Současně vytváří pružnější vztahy mezi školami a trhem práce, zřetelně posiluje rozpočty škol, a tím umožňuje zajistit růst platů vysokoškolských učitelů.
Zároveň zvyšuje odpovědnost škol i učitelů vůči studentům i odpovědnost studentů za vlastní studijní výsledky. A při tom všem zajišťuje, aby žádný ze zájemců o studium nebyl dopředu znevýhodněn příjmovými a majetkovými poměry rodiny.
Problém je v tom, že odpůrci tohoto modelu, ať se rekrutují z řad studentů, učitelů, funkcionářů vysokých škol či politiků, věcnou diskusi o jeho přednostech a rizicích záměrně politizují: Celý model redukují na otázku, zda zavést nebo nezavést školné. Tím se diskuse o potřebě mnohem hlubší reformy financování vysokého školství a o novém určení role státu a veřejných financí v rozvoji vysokoškolského vzdělání zpravidla zablokuje v samotném začátku. Jedním z nejčastějších argumentů proti zavedení modelu financování, založeném na sdílení nákladů a splácení závazků studentů z jejich budoucích příjmů, je přesvědčení, že by se tím veřejné vysoké školy uzavřely zájemcům o studium z rodin s nízkými příjmy.
Přitom všechny analýzy ukazují, že trvalý růst zájmu o získání vysokoškolského vzdělání, který není následován stejně dynamickým růstem nabídky vzdělanostních příležitostí, vede k vysoké hladině neuspokojené poptávky, což zvyšuje sociální selektivitu systému terciárního vzdělávání. Při vyšší selektivitě samozřejmě prohrávají zejména uchazeči, kteří pocházejí z méně příznivých sociálních prostředí.
Česká republika je z tohoto hlediska typickým a svým způsobem odstrašujícím příkladem, což - jak se zdá - odpůrce změny systému financování příliš nezajímá.
Není pochyb o tom, že změna modelu financování vysokého školství by přispěla k posílení vazeb "produkce" vysokých škol na proměňující se trh práce, k růstu kvality poskytovaného vzdělání, a tudíž i k výraznému zvýšení efektivnosti vynaložených prostředků. Stačí odvalit balvany ideologického přístupu k problému a zahájit věcnou diskusi.
Příslušní ministři však mlčí, jako by se jich to netýkalo, a vyčkávají, jak to všechno dopadne. Také politika.
Autor působí v Institutu pro sociální a ekonomické analýzy
Rektoři vysokých škol tuší, že věčné žebrání o přízeň politiků k ničemu nevede. Možná z tohoto důvodu se hovoří o změně metodiky a posílení motivačních nástrojů.