Sára Saudková: Jsem psička, co si jen tak běží

Fotografka Sára Saudková se proslavila díky svému vztahu k rodině Saudků, ale rozhodně se s tím nespokojila. Vydala několik knih svých fotografií a její snímky se vystavují jak u nás, tak v zahraničí. Dne 3. dubna měla vernisáž její výstava Podoby lásky na Staroměstské radnici. Výtěžek z výstavy bude věnován na konto projektu Klokánek, který poskytuje náhradní rodinnou péči dětem bez fungujícího domova. V neděli 13.května se uskuteční dražba vybraných fotografií z výstavy, jejichž výtěžek také poputuje na konto projektu.

Proč jste se rozhodla začít s fotografováním?

Ono to přišlo tak nějak samo od sebe. Já obecně nemůžu dělat v životě věci, do kterých by se mi nechtělo. To focení přišlo tak mile, znenadání. Jako když víte, že přijde déšť, cítíte to ve vzduchu a on nakonec opravdu přijde a je to moc příjemné.
Chtěla jsem si zkusit něco nového, chtěla jsem oživit své fantazie. Prostě jsem u asistování Janovi zjistila, že bych tuto fotku udělala jinak a tamtu vlastně taky. Koukám na svět jinýma očima, a chtěla jsem to zachytit.
Byla jsem ale úplný primitiv, já jsem ani nevěděla, co to je clona. Uměla jsem ale dobře ostřit, protože výborně vidím. To bylo z mého umění všechno. A samozřejmě - věděla jsem, co chci fotit.

Najdeme ve vaší tvorbě nějakou základní myšlenku nebo pocit, které se snažíte svými fotografiemi znázornit?

Já nefotím, protože bych chtěla vyjádřit myšlenku, já si fotím pro radost, tiše dokumentuji svůj život. Ty obrázky o mě v podstatě prozrazují úplně všechno, i to, co bych na sebe já sama nikdy neřekla. Je to jako když máte svůj rukopis a ten vás prozradí tomu, kdo v něm umí číst. Jsou to příběhy, které se mi udály, nebo bych chtěla, aby se mi staly. Dalo by se říct, že je to taková moje autobiografie, kterou za mě ale vyprávějí moji modelové a občas i já.

Proč jste si vybrala právě akty? Co Vás fascinuje na nahém lidském těle?

Ono je fascinující, jak je ohromně nedokonalé. Mně se líbí nedokonalost, protože když někdo usiluje o dokonalost, tak se toho bojím, nebo mě to nudí. A lidské tělo samo o sobě nabízí příběh, protože v sobě všechno odráží - v našich očích, na kůži. Lidské tělo umíme číst lépe, než např. stromy nebo ryby. Lidské tělo je pro mě čitelnější, a proto fotím lidské tělo. Nesnažím se své modely instalovat do nejrůznějších pozicí, chci, aby na fotografii vyšlo najevo jejich pravé já, aby to bylo takové nahlížení i do jejich nitra.

Zkoušela jste se vyjadřovat i jinými uměleckými formami? Co třeba poezie?

Ono to mnohdy svádí lidi, že když jim nic nejde, tak se pustí do poezie, protože ta snese všechno. Ale právě proto, že zdánlivě unese všechno, tak je to nejobtížnější žánr.
Před lety jsem začala malovat, ale když to viděl Jan, tak mi řekl, ať toho nechám. Ale myslím si, že umím kreslit, protože jsem překreslovala náčrty fotografií. Řekla bych, že umím i psát, ne že bych se tu teda chtěla nějak vyprsit, ale zkrátka mi nedělá problém vyjadřovat se písmem. Já mám takovou tendenci rozbíhat se mnoha směry a musím se krotit. A jsem taky soudná a vím, že na psaní bych neměla dost trpělivosti. Existuje spousta lidí, kterým to pero jezdí po papíře mnohem lépe než mě.

Film nebo televize by Vás nelákaly?

To je ztráta času. Televize dokáže nárazově připoutat obrovské množství diváků a vyvolat takovou rádobyslávu a velice rychle na vás dokáže zapomenout, takže ji neberu vážně. Je to podobné jako s novinami - neexistuje nic staršího, než dva dny staré noviny. To médium je nevděčné, protože něco napíšete a velmi brzy to odezní.

Koukala jste na televizi stejným způsobem už v době, kdy jste uváděla pořad Peříčko na Nově?

Rozhodně. Bavilo mě to, bylo to dobrodružství vyzkoušet si něco nového. Já jsem zvědavá a nebudu vám tvrdit, že televize ó nikoliv, protože já jsem intelektuálka... Byla to legrace dostat se do zákulisí a všechno si tam vyzkoušet, lidé mě začali poznávat na ulici a bylo to moc milé a příjemné. Využila jsem toho, jak nejvíc jsem mohla, ale rozhodně jsem nelpěla na tom, že bych se v televizi chtěla udržet. Nikdo mi to ani nenabízel, takže jsem to brala jako něco, co bylo, ale už dál není.

Čeho byste ve své profesi chtěla dosáhnout?

Mým tajným snem, asi jako každého fotografa, je vytvořit snímek, který mě přežije. On je to ostatně takový pradávný lidský atavismu, zanechat tu po sobě něco. A možná, že už se mi taková fotografie i podařila. Nechci být přehnaně skromná, člověk musí ocenit sám sebe. Takže o jedné takové fotografii bych věděla. Snad by to mohl být Muž, co hází žabky. Zdá se mi, že jsem v ní dokázala vystihnout povahu mužů - jak jsou divocí, nespoutaní a vlastně si chtějí hrát.

Máte nějaké plány do budoucna?

Já si život moc neplánuji, ráda o sobě říkám, že jsem taková psička, co si jen tak běží. Nechávám věci volně plynout, určitě ale budu dál fotit, protože to je moje veliké potěšení. A o ostatní se nemusím starat - pořad se přeci něco děje.

Proč jste se rozhodla uspořádat benefiční výstavu právě pro projekt Klokánek?

O Klokánku vím a vážím si toho, co dělají. Já mám doma tři zdravé cvalíky, kterým nic nechybí, a připadá mi hanebné, že někde žijí děti, které to štěstí nemají, které neznají domov a pocit bezpečí. Takže se snažím aspoň trochu vyrovnat tu nespravedlnost, že moje děti se mají dobře a ty ostatní se mají blbě. Abych si trochu vyčistila svědomí, rozhodla jsem se tou trochou něčeho, co umím, přispět.