Harfistka Englichová: Nikdy mě nenapadlo, že se takhle budu živit

Kateřina Englichová (37) patří k nejvyhledávanějším harfistkám své generace. Spolupracovala s významnými umělci a soubory, například s Josefem Sukem, Pavlem Šporclem, Wihanovým kvartetem, Mstislavem Rostropovičem, Michaelem Kotletem a dalšími. Vystupuje po celé Evropě, koncertovala i v Severní Americe, Japonsku, Hongkongu a na Novém Zélandu. Jako sólistka měla možnost vystupovat v sálech jako jsou Beethoven Saal v Bonnu, Auditorio de Nacional de la Musica v Madridu či v komorním sále Berlínských filharmoniků. V roce 1998 debutovala v newyorské Weill Recital Hall v Carnegie Hall. Podílela se již na více než 30 CD nahrávkách, stala se držitelkou prvních cen ze soutěží v USA (Pro Musicis Award, Concerto Soloists) , Itálii(TIM Int. Competition) a dalších. Získala také Cenu Komorního spolku při České filharmonii za přínos v komorní hudbě.

Jaké je současné publikum, které chodí na koncerty vážné hudby?

Záleží na typu koncertu, ale musím říci, že oceňuji každého, kdo přijde. Jsem za to ráda a nevadí mi ani publikum, které není ve vážné hudbě zrovna kované a třeba začne tleskat mezi větami. Vůbec mě to neuráží. Vím, že některé mé kolegy ano, ale mně nevadí, ani když někdo přijde v džínech.

Jak často musí interpretka vašeho formátu cvičit?

Cvičit musím denně, bez toho to nejde. Někdy říkám, že jsem Ferda mravenec, práce všeho druhu, protože na každém vystoupení hraji něco jiného. Repertoár se neustále mění. Ale mě to baví, mám pocit, že se neustále učím nové věci.

Jak je náročné dostat se v oblasti vážné hudby do pozice, kdy hraní člověka uživí?

Je to náročné, stejně jako v každém jiném oboru, který se dělá dobře. Když se něčemu hodně věnujete a strávíte nad tím hodně času, výsledek vlastně jakýmsi způsobem vyplyne. Ale člověk nesmí zlenivět. Musím se přiznat - nikdy jsem si nepředstavovala, že se budu tímto způsobem živit.

Jaká tedy byla vaše představa?

Chtěla jsem hrát v orchestru, na konzervatoři jsem o ničem jiném nepřemýšlela. Ze začátku jsem hrála v FOK, potom v orchestru na studiích ve Filadelfii a ještě nějakou dobu po návratu do Čech. Potom jsem ale zjistila, že obojí nelze kombinovat, aniž bych úplně neztratila svůj osobní život, protože to bych jen pořád někde hrála.

Takže jste si řekla, že nehodláte obětovat veškeré soukromí harfě?

Přesně tak. Nehledě na to, že když má člověk rodinu, věci si prostě musí nějak zařídit, a to není žádná legrace. Orchestry mají třeba měsíční zájezdy, kde nemohou ani pořádně cvičit. Laici mnohdy nevědí, co to obnáší. Během turné se často přejíždí stovky kilometrů denně, a hudebníci jsou po cestě doslova umlácení. A potom mají večer vystoupení, což je samo o sobě velmi náročné. Ke cvičení se dostanou tak na půl hodinky, což na sólové ani na komorní hraní vůbec nestačí. Já si nemohu dovolit hrát půl hodiny denně, pokud mám vystupovat jako sólistka, protože bych to jednoduše fyzicky nezvládla. V tomto směru lze hraní považovat za sportovní disciplínu, a proto jsem musela s hraním v orchestru přestat, i když ho mám velmi ráda. Musím ale přiznat, že dnes už si nedovedu moc představit, že bych zajela do života, jaký vedou členové orchestru, kteří mají zkoušky, generálky, dvakrát týdně koncert, potom na šest týdnů zájezd do Japonska. Také je dost složité, že ve stohlavém orchestru je to takhle - co člověk, to názor. Už jsem si do určité míry zvykla být samostatná.

Je pravda, že v dnešní pragmatické době to zní konstatování ´Kateřina Englichová se živí hrou na harfu´poněkud absurdně...

Celkem často se mi stává, že když někde hraji, posluchači se mě po vystoupení ptají: "A co děláte normálně?"

Harfa je poměrně ojedinělý nástroj. Jaká je mezi harfistkami konkurence?

To je velmi relativní, protože například houslistů je mnohem víc. Třeba v orchestru jich sedí přibližně dvacet, ale já jako harfistka zase dostávám méně nabídek. Světová konkurence je obrovská, v dnešní době existuje plno výborných harfistek, které ale opravdu nemají jednoduchou obživu. Některé hrají v orchestrech, některé učí a mnohé přestanou hrát úplně. Některá děvčata u nás ani nemají ještě na akademii nástroj a v tu chvíli, kdy vyjdou ze školy, nemají kde hrát.

Kolik stojí dobrá harfa?

Já říkám, že to je jako s auty. Můžete mít ojetinu za sto tisíc, která může být velmi dobrá. Ale může být i za milion a víc. Mnohdy cena nemusí souviset s kvalitou nástroje. Já sama mám tři. Teď jsem si pořídila dva roky starou americkou, která je opravdu úžasná.

Vozí si harfistky svůj nástroj vždy s sebou?

Pokud jedu na jeden koncert v Česku, tak ano. Ale pokud letím do ciziny, tak to by bylo nošení dříví do lesa, tam mi nástroj vždycky půjčí na místě. Během delší cesty je nebezpečí, že by se cestou poškodil, a pojištění stojí hodně, takže sami pořadatelé o to moc nestojí a raději někde nějakou harfu seženou. Někdy jsou to docela překvapivé kousky. Potom si říkám, zaplaťpánbůh za starou dobrou ´socialistickou´ konzervatoř, kde jsme hráli na staré ruské šunky. Teď díky tomu zahraji na cokoli, na rozdíl od kolegyň ze Západu. Nás, co jsme místo strun natahovaly vlasce, jen tak něco nerozhází.