Oslava připadá podle lunárního kalendáře na osmý den po novoluní měsíce phálguna, který přibližně odpovídá našemu srpnu. Ten den prý Krišna sestoupil na zem, aby ochránil své oddané a zahubil démony. Je to patrně nejvýznamnější hinduistický svátek, který je také v Indii patřičně oslavován.

Pracovník indického velvyslanectví v Praze, pan Čárí, byl nejdříve velice diplomatický a vzhledem k tomu, že je Indie sekulární stát, několikrát za sebou zopakoval, že vše záleží pouze na náboženském vyznání každého jednotlivého zaměstnance a velvyslanectví jako takové slaví pouze státní svátek získání samostatnosti. Pak se ale rozpovídal a vyprávěl, jak v Indii ten den od rána do večera v televizi běží reportáže z oslav ze všech význačných chrámů a jak se oslav účastní téměř každý hinduista. „K vašim Vánocům bych ale tuto oslavu, ani k žádnému jinému svátku, nepřirovnal.“

Přesto jsem se nemohla ubránit srovnání právě s křesťanskou oslavou narození Božího syna. Zvláště pak, když jsem na oslavě potkala Švétu. Pochází z bráhmanské rodiny bydlící nedaleko od Dillí, kde se všechny tradice a oslavy důsledně dodržují. Nejtěžší je asi celodenní půst. Protože každá hinduistická rodina má doma svoje vlastní Božstva, navaří ty největší pochoutky a předkládá je na domácí oltář. Odpoledne pak vyrazí do chrámů. „Nejvíc plno je v nich okolo půlnoci, to tam bývá hlava na hlavě,“ líčí mi „hinduistickou půlnoční“ usměvavá Indka v modravém hedvábném sárí. Stejně ale jako u nás se ne každý dočká zlatého prasátka, tak i v Indii nedodržuje půst úplně každý. „Já ale musím, máma by mě zabila, kdybych nedodržovala všechny své bráhmanské povinnosti,“ povzdychla si Švéta.

Na farmě Hare Krišna, kam jsem se na letošní oslavu vypravila, dodržoval půst skoro každý. Nebo to tak pozdě večer podle propadlých tváří a hladových očí alespoň vypadalo. Půst jsem držela i já, protože jeden nikdy neví. Zlaté prasátko jsem však zase neviděla.

Stejně jako vloni, kdy jsem se zúčastnila ve Švédsku stejné oslavy. Je tam ale mnohem početnější indická komunita a vedle asi dvou set Evropanů tam bylo asi tak tři sta Indů. Člověk si mohl myslet, že je vlastně v Indii. Půst byl pro mě tehdy o to těžší, že jsem celé odpoledne rozdávala jídlo slavícím a radujícím se Indům, kteří se podobně jako to děláme my na Štědrý den cpali už od rána pochoutkami a laskominami. Večer jsem pak navíc v prostém příběhu o pasáčcích a Krišnovi hrála před tímto opravdu početným publikem zmlsaného bráhmanského chlapečka, který krade Krišnovi sladkosti. Letos jsem jen seděla a zpívala a někdy tančila. Půst byl pro mě tedy o hodně snazší.

Možná se ptáte, jak se do Čech Krišna vůbec dostal? Už za 1. republiky se do Čech vypravilo několik svatých mužů kázat o Krišnovi a za totality se k nám pak pašovaly knihy Šríly Prabhupády, který představil uctívání Krišny západním zemím. Největší boom ale toto hnutí zažilo po revoluci. Dnes vlastní dvě restaurace se shodným názvem Góvinda, na Zličíně má chrám a v Městečku u Benešova farmu, kde se oslava konala. Mluvčí hnutí Trilókátma dás odhaduje, že mají v Čechách asi 300 skalních členů a přibližně 700 dalších příznivců.

Mezi nejslavnější příznivce patřil George Harrison, jeden ze členů Beatles, jehož píseň My Sweet Lord věnovaná právě Krišnovi zaznamenala počátkem 70. let obrovský úspěch, dokonce i v tehdejším Československu, a po Georgově smrti v listopadu 2001 se její nové vydání opět dostalo na první místo anglické hitparády.

V Čechách mezi slavné sympatizanty hnutí patří například Jiří Svoboda, autor knihy Autostopem kolem světa, který ve svém textu originálním způsobem používá fonetický přepis češtiny, sedmá nejhezčí žena světa Kateřina Smržová, písničkář Oldřich Janota nebo organizátor Českého lva Petr Vachler. Díky němu se s hnutím Hare Krišna seznámila také většina českých celebrit, protože jako vegetarián zve každý rok oddané Krišny, aby na závěrečném rautu po předání Lvů rozdávali své speciality. „Není nutné, abychom se radovali na mrtvolách,“ vysvětlil tehdy svůj krok médiím Vachler.

K opravdu nadšeným příznivcům patří jeden z pořadatelů největšího rockového festivalu v Trutnově Martin Věchet. V roce 1999 věnoval festival Hnutí Hare Krišna poprvé a letos bylo jen pro ně vyhrazeno zvláštní samostatné pódium.

Svého času nazpívala slavnou mahá mantru Hare Krišna Marta Kubišová, která se odmala toužila stát indoložkou a svůj prostor dostala tato píseň také v kultovním muzikálu režiséra Miloše Formana Vlasy.

Farmu, kde se oslava konala, získali oddaní Krišny v roce 1990 a dnes tam chovají čtyři krávy, tři voly a tři koně. Jen tak pro okrasu tam s nimi žije i sedm pestrobarevných pávů, jejichž křik až skoro nahání strach. Při pěstování zemědělských plodin tam nepoužívají žádné chemikálie a proto od ministerstva zemědělství získali označení EKOFARMA.

Při oslavě se četly texty popisující zrození Krišny, hrálo se divadlo, zpívalo se a tančilo. Čím víc se blížila půlnoc, kdy se měla podávat „transcendentální“ hostina, tím bujarejší zpěv se stodolou, ve které stála soška Krišny, ozýval. Zvuky bubnů a plechových činelků – karatálů – spolu s dupotem desítek nohou, vzduchem plným zvířeného prachu, lidského potu a vůně tyčinek dostávaly tanečníky do extáze. Chvílemi jsem si připadala skoro jako na nějaké house-party.

 

A pak se přiblížila půlnoc, oddaní nanosili před Krišnu spousty malých mističek a talířků, na kterých byly lákavě upraveny desítky chodů od všemožných sabdží po halvy, purí, rajty, samózy, koláčky slané i sladké, papadamy, čapátí, zeleninové a ovocné saláty a ovocné šťávy všeho druhu. A když se očima najedl Krišna, dali jsme se do jídla i my. Vyhladovělí z půstu jsme sice očima hladili všechny ty fantasticky vyhlížející pochoutky, ale scvrklý žaludek si poměrně dost brzy řekl dost, a nezbylo než se od všech těch lákajících chodů odebrat na kutě. Na obloze zpoza mraku vykukoval srpek měsíce a stejně jako před 5 229 lety se schylovalo k dešti…

 

Autor článku: Jitka Kačánová

Fotografie: Pavel Vojkovský a Andrej Bončarenkov