Zapomínání je často důsledkem přepracovanosti a životního stylu

Zapomínám. Nedokážu si vzpomenout na jména známých sportovců či herců. Nevím, kam jsem zaparkoval auto. Všechny tyto situace považuje člověk ve středním věku za následek počínajícího stárnutí mozku nebo dokonce demence. Lékaři popisující fungování mozku však přikládají potíže zcela jiným důvodům. Nejčastěji přepracovanosti a nevhodnému životního stylu.

Včera jsem zapomněl zamknout kancelář, dnes jsem nechal mobilní telefon v práci, nepamatuji si, zda jsem při odchodu z domu zhasnul světlo. Mám strach, zda nejde o nějaké vážné onemocnění, počínající demenci nebo dokonce Alzheimerovu chorobu. Moje maminka jí trpěla několik let. Co mám dělat? Mám užívat nějaké léky? Tyto věty bývají častým důvodem návštěvy pacientů v ambulanci pro poruchu paměti. "Představa populace o paměti se blíží svým pojetím výpočetní technice, co uložím do paměti, to tam musí zůstat. Správně, nezkresleně, dobře časově umístěno. Víme ale, že ani s počítačem to není jednoduché, natož pak s jeho obsluhujícím personálem," vysvětluje Tamara Tošnerová, psychiatrička z ambulance pro poruchy paměti Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze.
Pouhá zapomnětlivost podle Tamary Tošnerové opravdu nemusí znamenat počátek nějaké vážné choroby, neznamená většinou ani úbytek duševních schopností v souvislosti s přibývajícím věkem. Do poradny pro poruchy paměti podle jejích zkušeností často chodí lidé, kteří jsou vyděšeni zprávami v médiích o přibývání počtu dementních pacientů, o plíživé epidemii Alzheimerovy choroby. K tomu samozřejmě přispívají i zkušenosti s lidmi v okolí či v příbuzenstvu, kteří touto nemocí trpěli. "Budu na obtíž," zní nejčastější obava.
Rozhodně by nikoho nenapadlo považovat za nemocného manažera, který si od své asistentky "nechává" připomínat, že by měl koupit ženě květinu k narozeninám, že dnes má vyzvednout děti ze školy. Jakkoli by se zdálo, že tak vysoce angažovaný, pracovitý a jistě nadprůměrně inteligentní člověk by takovou věc měl zvládnout sám, není to vzhledem k jeho povinnostem možné. Člověk jednoduše vytěsňuje to, co je v té chvíli nedůležité. Ačkoli se těžko přiznává, že narozeniny jsou ve dvě hodiny odpoledne méně důležité než jednání s generálním ředitelem. Přepracovaností ale na druhou stranu nelze omlouvat nespolehlivost.
Stres každopádně paměti škodí, ale neznamená to, že ji přímo poškozuje. "Stres je velmi obecný pojem, sám o sobě nemusí být příčinou poruchy paměti. Zátěžové situace však mohou vést k roztržitosti a poruše soustředěnosti. To pak následně vede k tomu, že na něco zapomeneme," vysvětluje Tamara Tošnerová.

Nedůležité si nepamatujeme

Samozřejmě že demenci ani Alzheimerovu chorobu nelze podceňovat. Na druhou stranu je třeba si uvědomit, že ve většině případů nejde o "patologické" zapomínání, ale o stav, který souvisí buď s přirozenými pochody lidského organismu nebo třeba s přepracovaností. Jednotlivé situace pak lze poměrně logicky vysvětlit. Jak to vlastně se zapomínáním může vypadat, aniž bychom měli demenci, tedy závažnou chorobu s hrubou poruchou myšlení a poznávacích funkcí?
Tamara Tošnerová uvádí jeden z přirozených mechanismů zapomínání na následujícím případu. Co si v pondělí pamatujete z nedělní prohlídky zámku? Co o něm budete vědět po třech letech? A to zvláště v případě, že nemáte k dispozici ani fotografie. Jestliže prohlídka byla pro vás osobně významná, byla podnětem k následné osobně důležité události, seznámili jste se s pozdější nastávající, budete vědět aspoň, že jste byli na zámku. I když každý bude líčit dojmy po svém a obhajovat svůj názor. Jestliže se v zámku během prohlídky nestalo nic podstatného, co by pro vás něco znamenalo, budete popisovat typickou prohlídku tak, jak klasické prohlídky vypadají. Fotografická dokumentace je vhodná, jenže musí být popsaná.
Není-li tomu tak, po třech letech při nepříliš ilustrativním fotu, nebudete vůbec vědět o jaký zámek šlo. "Takové zapomínání je normální, pokud nebyla návštěva spojena s něčím významným, není mnoho důvodů, proč by se uložila do paměti," vysvětluje Tamara Tošnerová. Mnohem více si pak budete možná pamatovat cestu z hradu, při které jste zmokli, zabloudili, ujel vám vlak a ještě jste se pohádali.

Jde o priority

Další potíží, kterou lidé dávají do spojitosti s ubývající schopností "pamatování", je zapomínání na různé rutinní denní úkoly. Jde právě o zmiňovanou nemožnost vzpomenout si, zda jste "vypnuli" žehličku či zamkli auto. "To je ale problém nikoliv paměti, ale roztržitosti, snížené pozornosti," vysvětluje Tamara Tošnerová. Ten se týká především automatických úkonů - žehličku vždycky vypínáte. Vyruší-li vás od činnosti telefon, odcházíte a s nadšením si povídáte s přítelkyní a na žehličku zcela zapomenete. "Jde o priority - těší vás hovor s přítelkyní a ostatní jde stranou. Takové situace se dějí bez ohledu na věk, člověk hledá stejně ve dvaceti jako v šedesáti klíče, které věší vždy na háček, brýle, které odkládá na noční stolek. To není třeba považovat za první stadium demence," dodává Tamara Tošnerová. Proč se člověku zdá, že se to s vyšším věkem zhoršuje? Zřejmě proto, že ve dvaceti má člověk obvykle méně starostí a povinností než třeba ve čtyřiceti, kdy musí myslet na práci, fungování domácnosti, děti a na mnoho dalších věcí.

Vypni troubu

Podobně ovlivňuje roztržitost, stres či přetíženost i prospektivní paměť, tedy schopnost zapamatovat si, co máme v blízké budoucnosti udělat. Například vytáhnout buchty z trouby za 20 minut. "Vhodnými upomínacími podněty jsou v daném případě budík, hodinky, upomínky na mobilu, elektronický diář, minutky. Vnější paměťové pomůcky prodělaly značný boom. Jde například o pískající varnou konvici, vyskakující toasty, cinkající mikrovlnnou troubu. Ty dnes už pracují za nás a vypínají se samy," vysvětluje Tamara Tošnerová.
Nabízí se otázka, zda lidstvo svým způsobem díky těmto pomůckám nezpohodlnělo. Lékařka se domnívá, že nikoli. "Opět jde o to, že "přeplněnému" mozku ulevíme. Dnes se navíc na jednotlivých úkonech nepodílí tolik lidí jako dříve. Nemůže je tedy také tolik lidí kontrolovat. Automatizované úkony jsou dnes kratší a pod dohledem pouze jednoho člověka," soudí Tamara Tošnerová.
Další potíží, na kterou si nejen stárnoucí generace stěžuje, je tzv. paměťový blok. Jde o to, že si člověk nevzpomene na jméno člověka, herce, sportovce, kterého přitom velmi dobře zná. Nicméně, jak vysvětluje Tamara Tošnerová, ani to by nemělo člověka vyděsit: "Samotná jména jsou slova obtížně asociovaná s něčím jiným. Dokážeme herce popsat, víme v jakých rolích účinkoval, známe i drby o něm - jen ne jeho jméno. Jméno není s ničím propojeno, jedná se o prázdné slovo, nic se k němu neváže. To je důvod toho, proč se jména tak těžko pamatují."
Z podobných důvodů nevnímáme respektive si nic nepamatujeme z poznámek, které si píšeme na nudné konferenci. Stejný princip funguje i v případě, že nejste schopni reprodukovat text, který jste četli nahlas, vzpomenout si na deset obličejů při pohledu na deset vizitek, které jste dostali na obchodním jednání.

Raději zapomenout

Kromě toho, že paměť často člověka zrazuje, také mu mnohdy pomáhá, či spíše zjednodušuje vyrovnat se se vzpomínkami či vlastními činy. "Minulé události zkreslujeme, díváme se na ně z pohledu současných znalostí a přesvědčení. Soudíme, že jak se chováme nyní, tak jsme se chovali vždycky. Názorné příklady lze nalézt například ve vyjádřeních politiků," soudí Tamara Tošnerová.
Občas je podle ní problémem i nechtěná záměna, kdy dochází k paměťovému omylu, nezáměrnému plagiátorství. Svoji roli hraje sugestivita působící již od dětských let. Pokud totiž někomu položíte velmi sugestivní dotaz, vede to často k falešné výpovědi. "I v dospělosti svoje vzpomínky na minulost zkreslujeme emocemi a novými informacemi, které jsme získali až po události. Některé události zkreslujeme, protože takto vyznívají pro nás lépe. Hovoříme o egocentrickém zkreslení nebo o zkreslení podmíněném stereotypem," dodává lékařka.
Opačnou potíží je přetrvávání paměti, přetrvávání zážitků formou výčitek svědomí a deprese. Jedná se především o traumatizující zkušenost. Zde bychom raději situaci z paměti vymazali nebo změnili. Některé negativní jevy si dokážeme zapamatovat až příliš dobře - bohužel v náš neprospěch. Zde je často vhodná i nutná návštěva odborníka.

Problematice rozvíjení paměti se bude věnovat akce "Ještě není pozdě", která se bude konat v Muzeu hlavního města Prahy. Jde o mezigenerační setkávání, škola hrou, pro zdravé i zdravotně postižené a jejich rodiny. Setkání s názornými ukázkami, prezentacemi a semináři s diskusí proběhne ve dnech 6. - 8. října, od pondělí do středy vždy od 14.30 do 20 hodin. Další informace: MUDr. Tamara Tošnerová, Ambulance pro poruchy paměti Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, (tosner@fnkv.cz).

Co je to Alzheimerova choroba a jaké má stupně:

Alzheimerova choroba - není přirozenou a logickou součástí stárnutí, ale degenerativním onemocněním mozku, v němž dochází k progresívnímu úbytku neuronů, zabezpečujících výměnu informací mezi jeho jednotlivými částmi. Nemoc poškozuje hlavně tzv. krátkodobou paměť, díky níž si pamatujeme, co se právě teď děje, a dokážeme udržet pozornost. Bez této paměti není postižený schopen dokončit delší větu, říci, co dělal před chvílí, ale ani reagovat v dané situaci či vést dialog. Později dochází i k poškození dlouhodobé paměti.
1. fáze - mírná forma, mírný stupeň
časová a prostorová dezorientace
zhoršování paměti
problémy se slovní zásobou
ztráta průbojnosti, změna chování
2. fáze - středně těžká:
výrazné výpadky paměti
zhoršování řečových schopností
halucinace, bloudění, záměna osob
neschopnost postarat se sám o sebe
3. fáze - těžká:
obtíže s přijímáním potravy
nerozpoznání blízkých
ztráta schopnosti vyjádřit se, ztráta schopnosti řeči
inkontinence (neschopnost udržet moč či stolici)
problémy s chůzí
výrazné poruchy chování vrcholící rozpadem osobnosti

Co by mělo varovat:
Problém při rozpoznání této choroby je v popírání potíží. Přichází-li do ambulance nemocná, především žena kolem 55 let s větou "já si vůbec nic nepamatuji", je pravděpodobnější, že trpí spíše depresí, než demencí. Z vlastní iniciativy člověk přichází právě z důvodů poruch pozornosti a soustředění, ať už následkem nevhodného životního stylu nebo třeba právě neléčené deprese. Pochopitelně je potřeba vyloučit i jinou organickou příčinu, velmi často postižení štítné žlázy. Přivádí-li ale rodina svou 75letou maminku a hovoří o tom "maminka se změnila", ta se usmívá a sdělí, že děti mají zbytečné starosti, neboť ona vše dobře zvládne, je podezření na demenci značné. Deprese je léčitelná, rovněž tak štítná žláza, životní styl je ovlivnitelný. Průběh demence a její rychlost lze zmírnit i když choroba není léčitelná, především je potřeba pomoci pečujícím.

Které léky škodí paměti?

V současné době se některé léky na spaní musí psát na jiný typ receptu. Jedná se o léky, na něž vzniká závislost a jejich vysazení mohou provázet abstinenční příznaky. Někteří pacienti se velmi neradi loučí s rohypnolem i dalšími léky proti úzkosti, jako jsou například diazepam a lexaurin. Vše patří do stejné řady a rozhodně by neměly být užívány pravidelně a dlouhodobě. Jenže v naší společnosti je jednodušší spolknout prášek a netrpět, cítit se hned dobře, bez ohledu, jaký má pravidelná konzumace dlouhodobě negativní vedlejší účinek. Některé léky na bolest a starší typy léků proti depresi působí podobně. Léků škodících paměti je řada; v letáčcích je vždy informace. Například látka cholin paměť podporuje. Je obsažena například v žloutku, játrech, mléce a sóje.

Co prospívá paměti?

Paměť je především ovlivněna emocionalitou a motivovaností a při učení je jen součástí chování, kam patří trpělivost, soustavnost, píle, talent. Rozvíjení schopnosti pamatovat si tedy pomáhá zapojení se do činnosti, která těší. Nemusí se jednat o nový podnět, ale i o činnost, kterou dobře člověk umí a může ji uplatnit nějak jinak. Užívání léků nemá přílišný vliv na zlepšení paměti. Dokonce se nepodařilo prokázat zlepšení paměti ani u frekventantů zúčastňujících se tréninku paměti, jeho přínos se značně přehání s porovnáním s dalšími účastníky, kteří na kursy nedocházeli. Tréninky paměti nicméně mají obrovský význam v aktivizaci seniorské populace. Jedná se o přitažlivý, velmi dobrý společenský program. Z hlediska učení, kdy paměť je jen jeho součástí, záleží na vzdělání a na tom, jak člověk v průběhu života nenechal zahálet své mozkové závity, a dále na motivovanosti, smysluplnosti učení.