Fotbalová Británie se těší na další bestseller. Brzy vyjdou knižně paměti, nazvané The Rules of the Game - Pravidla hry. Jejich autorem je italský fotbalový rozhodčí Pierluigi Collina; muž, který je na ostrovech uctíván jako nedosažitelný vzor fotbalového soudcovství.
Jaká hořkost, dovedu si představit, číst něco takového v Česku. Copak si Britové nevzpomínají, jak holohlavý sudí, jedním českým intelektuálem dokonce nazvaný "reinkarnovaným Mussolinim", zničil jedinou penaltou naděje českých fotbalových hochů?
Sorry, nevzpomínají. Italský fotbalový rozhodčí Pierluigi Collina je pravděpodobně věrným symbolem faktu, že fotbal dokáže rozdělovat; že je v jistém smyslu prostředkem nacionální identifikace.
Pierluigi Collina navždy završil svou jedinečnost v očích Angličanů tím, že na posledním mistrovství světa nedopustil, aby argentinské mužstvo vyvraždilo ve vzájemném zápase anglické miláčky. Skotové mu zase nemohou zapomenout, že letos v zimě uchránil Celtic Glasgow před německými řezníky ze Stuttgartu.
Zkrátka: Sportovní rubriky anglických a skotských novin se týden co týden hemží citáty místních trenérů, kteří kroutí hlavami nad výkony ligových rozhodčí. Kdyby tak přijel Pierluigi, to by se hrálo jinak...
Paměti bez paměti
Pierluigi Collina navíc ví, co je to marketink (vždyť také ve Viareggiu, kde žije s manželkou a dvěma dcerami, pracuje jako finanční poradce). V připravovaných pamětech píše, že ze všech fotbalistů má nejraději Davida Beckhama. A co je možná ještě důležitější, vysvětluje, jak se vždycky snaží porozumět národní fotbalové nátuře:
"Britský fotbal je charakteristický tím, že tamní hráči mají obrovskou vůli hrát, hrát, a zase hrát. Takže když pískáte zápas v Anglii, musíte nechat hru běžet. Nemůžete ji přerušovat kvůli drobným faulům, protože hráči o to nestojí, oni si přejí hrát dál."
Ukázky, které jsou z Collinových pamětí zatím k dispozici, nenaznačují nic o tom, jakou náturu přiřkl sudí, jenž byl letos vyhlášen mezinárodní fotbalovou federací nejlepším rozhodčím posledních pěti let, fotbalu českému. Ale podle toho, jak popisuje svou práci, si něco myslet musí:
"Pro rozhodčího představují rešerše před každým zápasem jednu z nejdůležitějších věcí. Nejprve se při studiu videa snažím zapamatovat, jak jednotlivá mužstva hrají, jakou uplatňují taktiku v obraně a v útoku. Pro rozhodčího je nesmírně důležité vědět, jak hráči rozvíjejí hru, jak se chovají při rozích a při trestných kopech. Pak teprve studuji jednotlivé hráče. Jsem přesvědčen o tom, že čím více studuji, tím snazší rozhodování na hřišti mám."
A máme to. Čeští hráči, nastudoval zřejmě před pár lety Pierluigi Collina, rádi v obraně tahají za trička. O to snadněji se mu penalta na posledním mistrovství Evropy ve prospěch Nizozemska pískla. Jenže: Co když udělal chybu? Nastudoval pan rozhodčí i to, že Nizozemci občas dovedou předstírat, ba dokonce létat?
To se z pamětí nedovíme. Obecně Pierluigi Collina píše, že "rozhodčí musí být odvážný. Nejlepší je rozhodnout se podle prvního dojmu - a pokud člověk udělá chybu, musí na ni během hry zapomenout. Když hráč zkazí v zápase svou první přihrávku, také musí hrát dál, jako kdyby se nic nestalo."
Takže, i kdyby si uvědomil, jak české mužstvo poškodil, dávno zapomněl?
"Rozhodčí nesmí mít paměť," řekl nedávno Collina v rozhovoru pro nedělník Observer. "Je důležité rychle zapomenout na všechny spory s hráči i s trenéry, protože člověk nemůže dobře rozhodovat v přítomnosti, když se stále zabývá minulostí. Na druhou stranu - člověk by neměl zapomínat své chyby příliš rychle. Je dobré omyly po zápase v duchu analyzovat, a pak teprve zapomenout."
Jaká úleva ve fotbalovém Česku! Třeba už zapomněl, jak mu tenkrát všichni nadávali, a příště nechá naše být. Jenže! Není to podezřelé, když paměti napíše muž, který paměť nesmí mít?
Tak takhle ne! Collina plísní Sebastiana Rossiho z AC Milán při utkání italské nejvyšší soutěže.
Je lepší, když lidé závidí vám
Skutečně se nenechme zmást. Třiačtyřicetiletý Collina si pamatuje leccos. Například své pyšné pocity, když se dověděl, že bude v Japonsku rozhodovat utkání, kterého se kvůli nastřádaným vášním všichni báli, totiž Argentina versus Anglie:
"Nemůžu předstírat, že by mě ta zpráva nenaplnila pocitem zadostiučinění. Sice mě na chvíli napadlo, že začít mistrovství takovým těžkým zápasem je nevýhodné, protože když ho zkazím, můžu se kompromitovat na celý šampionát, ale nakonec jsem byl za tu výzvu rád."
Pierluigi Collina ve svých pamětech do jisté míry potvrzuje jízlivé poznámky některých svých kritiků, že i na hřišti touží hrát hlavní roli. Že chce být výjimkou ze starého zlatého pravidla, které říká: neviditelný rozhodčí, nejlepší rozhodčí. A to v pasážích, v nichž se svěřuje, že ho potěšil i zájem novinářů: "Když rozhodčí dostali povolení mluvit s novináři, což se stalo během mistrovství asi třikrát, většina žurnalistů chtěla mluvit především se mnou."
Ale lze se mu divit? V Itálii platí, že rozhodčí nejsou profesionály a nesmějí pískat po pětačtyřicítce. Collinovi, kterému tak zbývají pouhé dva roky před povinným odchodem ze scény (a je tímto pravidlem znechucen), světová pozornost zajistila přinejmenším několik zajímavých smluv na vystupování v reklamách. "Jestli mi rozumíte," řekl v již citovaném rozhovoru pro Observer, "je mnohem lepší, když lidé závidí vám, než když závidíte vy jim."
Čepice mi nesluší
Pokud se týká čistě fotbalového rozhodování, Collina pochopitelně o ironické nálepce "tvůrce hry", kterou mu někteří dávají, ví. Naoko mu nevadí, ale přesto se ji snaží ve svých pamětech sloupnout. "Upřímně tvrdím," píše, "že si vůbec nepamatuji, kdy a komu jsem dal svou první červenou kartu. To, že někoho vyloučíte, není nic, co by stálo za zapamatování. Beru to jako povinnost, ale nikoli jako důkaz toho, že jsem mocný a dobrý."
Jeden český fotbalista, hrající v Itálii, sice tvrdí pravý opak (Collina ho v lize několikrát vyloučil), ale proč bychom to rozhodčímu nevěřili. Píská přece od roku 1977, od svých sedmnácti let. Kdo by si pamatoval, kolik červených karet rozdal coby teenager?
Lidé, kteří Pierluigiho Collinu znají zblízka, se naprosto rozcházejí s pohledem českého fotbalového davu, k němuž lze zařadit i několik českých hráčů. Jeho blízcí tvrdí, že holohlavý chlapík, který se plynně domluví italsky, francouzsky, anglicky a španělsky, dovede být milým, vtipným kumpánem. Pravdou je, že některé osobní pasáže z chystaných pamětí vyvolávají v čtenáři sympatie.
Přiznává v nich například, že "jako každý čtrnáctiletý kluk" chtěl samozřejmě fotbal hrát, a nikoli soudcovat. "Jenže pak přijde den," píše sudí, "kdy se podíváte na vlastní nohy, a chtě nechtě si přiznáte, že s nimi to asi nepůjde." (Přesto Collina dodnes hraje za italské národní mužstvo rozhodčích. Na jakém postu? Přece ze střední zálohy řídí hru.)
S podobnou nadsázkou dokáže Collina psát i o svém nemoci. O všechny vlasy přišel během patnácti dní ve svých čtyřiadvaceti letech - a nikdo neví, proč. "Díky své lebce jsem nepřehlédnutelný," říká o svém vzhledu, "takže mě všude poznávají, dokonce i v zahraničí. Jen když jdu ven s dcerami, chci, aby měly klid, takže nosím čepice. Ale nemám to rád. Čepice mi vůbec nesluší."
Pískám citem
Na Collinovy paměti se v Británii těší kromě jiných i bývalý slavný hráč, dnes trenér londýnského mužstva Tottenham Hotspur, Glenn Hoddle. Ačkoli jindy klidný, nedávno se natolik rozzlobil kvůli výkonu anglického ligového rozhodčího, že po utkání prohlásil: "Myslím si to už delší dobu, ale teď to vím jistě. Rozhodčí jsou rozděleni do dvou kategorií: rozhodčí-prefabrikáty a přirození rozhodčí. Propast mezi nimi je nezměrná."
Podle Glenna Hoddlea je nejlepším světovým příkladem přirozeného rozhodčího Pierluigi Collina. A ten, aniž mohl při psaní knihy cokoli o trenérově výroku tušit, se cosi podobného snaží naznačit: Pískám citem, duší, instinktem. "Největší myslitelnou metou rozhodčího je, že ho hráči natolik respektují, že mu odpustí chybu, anebo že s nimi může řešit sporné situace vtipem," píše. A protože není stydlivý, jednu takovou situaci dává v knize k dobru:
"Stalo se to v zápase Argentina - Anglie. Vraceli jsme se po přestávce na hřiště a Gabriel Batistuta si přišel stěžovat, proč jsem mu dal žlutou kartu hned ve dvanácté minutě. Věděl jsem, že by nebylo dobré vysvětlovat mu důvody rozhodnutí, které mi napověděl kanadský čárový rozhodčí. Naštěstí znám argentinského útočníka Batistutu dobře, tak jsem zvolil vtip. Použil jsem tradiční argentinsko-chilskou rivalitu, a řekl mu: Víš proč? Protože ten čárový je sice z Kanady, ale původem je Chilan... Batistuta se zasmál, pochopil, v jaké jsme oba situaci, a všechny protesty skončily."
Už slyším, jak se Česko baví.
(zdroj: Víkend HN, autor: Michal Růžička, Londýn, snímky: Reuters)
