Skály v Srbsku - Lezení na české vápencové útesy

Snímek: Jakub Turek

Mimo sezónu odjíždějí horolezci trpět do ledových alpských a tatranských stěn, anebo se uchylují na vyhřáté skály ve Španělsku. Ti zbylí jedou na víkend do Srbska. Nikoliv na Balkán, ale do obce poblíž Karlštejna. Čekají je tam jedny z nejlepších vápencových útesů v tuzemsku. Jsou obrácené k jihu, chráněné proti větru a i v lednu se na nich proto dá občas lézt v triku. Navíc na ně vedou čtyři stovky výstupů převážně střední a vyšší obtížnosti. Vyberou si rekreační lezci i extrémní sportovci.

Vydejme se tedy ze Srbska po levém břehu Berounky proti proudu. Už zdálky vidíme šedavý bílý útes kolmo spadající k řece. Ve výši očí je popsaný názvy horolezeckých cest a jejich obtížnostmi. To je Blážina stěna, první zdolaná skála na Srbsku.

Hned na rohu padne do oka melodramatické jméno výstupu Ocel a olovo (obtížnost 9). Vede po převislé pravé hraně stěny a demonstruje vývoj horolezeckého sportu. “V roce 1974 jsme to lezli v pohorkách, se spoustou skob, viseli jsme při tom v provazových žebříčcích a velmi se báli,” vzpomíná jeden ze tří prvovýstupců Ivan Rigel. “Po pětadvaceti letech jsem to zkusil znova a díky kvalitním lezečkám a bezpečnému zajištění novými nýty jsem to vylezl sportovně bez jejich pomoci a dokonce bez velkého strachu.” Horolezectví za tu dobu prodělalo vývoj od tzv. technologického lezení pomocí skob a nýtů k volnému sportovnímu lezení, kdy se všechny pomůcky používají jen k zajištění proti případnému pádu.

Vydáme-li se od hrany podél skal doprava do lesa, narazíme na kolmou Vlastinu stěnu, mezi jejímiž cestami dominuje Úmrtní list (8), jehož název signalizuje, co si autor o svém prvovýstupu myslel. O něco lehčí Zimní promenáda (5+) byla oproti tomu zřejmě procházkou. Ještě více v lese je zasunutý oblíbený Štítek se Starou (4) a Jezuitskou (5-) cestou vhodnými pro odpočinkové lezení.

Vrátíme se k vodě a pokračujeme v prohlídce Blážiny stěny. Názvy jako Helter skelter (9+), Nadechnout se a nedýchat (7+), Nervi mi nervy (7+), Linka důvěry (7-), Svátek funebráků (7+), Padák (6) a Boží mlýny (7-) vypovídají o rozpoložení těch, kdo se snažili o první přelez. Mezi nimi vyniká Hej kaskadére! (7-) z roku 1984 od Františka Čepelky. Dodnes se jí bojí i nejlepší, protože tehdejší špičkový horolezec nabyl v Tatrách a Dolomitech tolik morálních sil, že druhou polovinu tohoto výstupu vůbec neodjistil, ačkoliv pád z horní části stěny by znamenal přinejmenším těžké zranění. Není divu, že u této cesty je v průvodcích varující černý křížek. V levé části stěny vede nejstarší a zároveň nejkrásnější výstup Blážina cesta (viz nákres a doporučení Evy Kavkové).

Stěna končí hlubokým kuloárem, který vede k Barrandově jeskyni. V současnosti je do ní zakázán vstup kvůli ochraně netopýrů. Navíc je to velmi rozumné opatření pro bezpečnost, hned za vstupem číhají dvacetimetrové propasti, ke kterým vede jako nálevka koridor z mokrého a kluzkého jílu. Jeskyně je dlouhá 300 m a kromě propastí se brání návštěvě ještě uzoučkými chodbičkami, kterými se lze proplazit jen po břiše. Jeskyňáři prostě nesmějí trpět klaustrofóbií. Následuje poněkud dál od vody stěna Kotlů nazvaná podle dvou výrazných prohlubenin v horní části. Mineme i výrazně barevné skály Růžového abri a ocitneme se pod štíhlou bílou skálou Pupek.

S americkým nadhledem

Tady se v roce 1982 odehrála zásadní událost, která později nepřímo umožnila již zmiňovanému Ivanu Rigelovi překonat Ocel a olovo čistě bez pomoci skob stejně jako tisícům jiných lezců na všech zdejších cestách. Tehdy přijel do Srbska špičkový americký lezec Mark Wilford a nechal si ukázat nejtěžší cestu Šelem brumlíkovitých (dnes 8). “Na nástupu nenašel problém, krok u kruhu zdolal čistě a místo traverzu pokračoval přímo,” napsal očitý svědek Petr Ulrich do časopisu Minihory. Onen ležérně zmíněný krok u kruhu však hrál největší roli pro dalších dvacet let lezení v Českém krasu. Do té doby ho nikdo nebyl schopen udělat bez přítahu za zmíněný kruh. Wilford ukázal, že to jde. Tím se spustila lavina čistého přelézání cest, které se do té doby lezly jen po skobách. Poslední taková “hákovačka” byla přelezena shodou okolností v roce 1991 také na Pupku a jmenuje se Big Ben (9). Od té doby je ostudou chytit se skoby, nýtu nebo kruhu a tvrdit, že cesta je přelezena. Pokládá se to za nesportovní a neetické: použitím technologie nedáváme skále šanci, aby nás porazila ve férovém souboji.

V horní části Pupku nad jasně viditelnou policí vede v převislých plotnách současný nejtěžší výstup v Českém krasu zvaný Nanebepění (10). K absolutní světové špičce chybějí ještě dva stupně.

Ráj průměrných

Od Pupku přejdeme potok Kačák po lávce a mezi domy zvanými V Kozle projdeme do dvou obrovských amfiteátrů lomu Alkazar, které dělí vysoký a předsunutý Malý Matterhorn. Velký Matterhorn připomínající tvarem svého švýcarského jmenovce uzavírá lom zleva. V pravém amfiteátru lezou především místní znalci, protože skála v něm není všude úplně pevná. Na Malém Matterhornu hlavně začátečníci. Jako stvořené jsou pro ně cesty zvané Turistická (4+), Stará (4) a Bazénový trik (4). Nechejte si je ovšem vylézt nejprve někým zkušenějším, protože se na nich prvolezec nemůže zajistit proti pádu a jediný chybný krok znamená desítky metrů dlouhý pád.

V levém amfiteátru jsou pro adepty lezeckého sportu vhodné ještě zprava doleva Železitá (5+), Belinčiny skopičiny (4) a Sestupovka (2) se spoustou nových pevných skob. Ve střední obtížnosti pátého až sedmého stupně jsou tu desítky cest nasázených po dvou metrech od sebe. Na Velký Matterhorn vede zprava impozantní Jižní hrana (5+) vysoká přes padesát metrů a zajímavý Traverz (4) celou stěnou po lehké a dobře zajištěné polici.

Lesklé skoby zaručují bezpečí

Ačkoliv lezci někdy mluví o lehkých, bezpečných a dobře odjištěných cestách, myslete vždy na to, že horolezectví je nebezpečný sport. Během výstupu vám uklouzne noha, neudržíte se na chytu nebo špatně zapnete lano do karabiny a na neštěstí je zaděláno. Co potom v cestách, kterým se v hantýrce přezdívá vraždy nebo pomníky. Tam se prostě udělat chyba nesmí.

V Alkazaru navíc přistupuje nebezpečí ze špatných jistících nýtů. Prvovýstupci tu totiž mnohdy místo normovaných skob a kruhů zatloukali do skály rezavějící šrot. Důkazem je každoročně několik vytržených nebo zlomených nýtů během nevinných krátkých pádů a následný dopad na zem. Každoročně proto aspoň jednou místo lékařů zasahuje pohřební služba. Důvěryhodným znakem relativně bezpečné cesty v Srbsku je řádka obdélníkových lesklých skob zalepených do skály. Na ty ostatní se raději zeptejte zkušenějších spolulezců.

K přírodě slušně

Správa chráněné oblasti Český kras, do jejíž působnosti srbské skály spadají, nemá námitky proti celoročnímu lezení. Vyžaduje jen jedno – slušnost k přírodě. Znamená to, že se nedolézá až na temena skal, kde roste nejvíce vzácných rostlin, ale sestupuje se slaněním z posledních skob a kruhů. Nerozdělávají se ohně ani se nebivakuje ve štolách či jeskyních, k tomu je vyhrazeno neplacené tábořiště v lomu Alkazar. Podzemí je v zimě domovem několika druhů netopýrů. Že všechny odpadky odnesete s sebou, je samozřejmé. Stejně tak pokud narazíte při lezení na netopýry, ptáky či jejich hnízda, okamžitě slaňte a pokud možno to oznamte ochranářům.

Co potřebujete

Pokud jste se rozhodli opustit umělé stěny a konečně vyrazili do opravdových skal, budete potřebovat o dost více věcí. Koupit je chce co nejdříve. Pokud možno nikdy nekupujte od kamarádů, z bazaru nebo dokonce někde na tržnici nebo na burze. Na vybavení bude záviset váš život a musí být v perfektním stavu. A vy byste měli vědět, co se s ním kdy stalo, abyste je zavčas vyhodili a koupili nové.

* Lano: Kupte si raději 60m, ačkoliv standard je dnes spíš o 10 m kratší. Zvláště při delších slaněních se vám může pár metrů navíc hodit. Na trhu je dnes spousta lan, jejichž reklamy se předhánějí ve vychvalování váhy, nepromokavosti, odolnosti apod. Začátečníci by měli kupovat spíše podle ceny a doporučení zkušenějších lezců. Některé modely se totiž rychle odřou, jiné zase ztvrdnou po prvním dešti a další jsou zbytečně drahé.

Ke každému lanu je v obchodě připojen deníček, kam si zapište, kdy jste lano koupili, a postupně si do něho zapisujte i delší pády, které jste přestáli. Každé lano se totiž má nejpozději po 5 letech vyhodit. Pokud jste do něho hodně padali, třeba po půl roce. Musíte se ho zbavit i okamžitě, jak objevíte předřený oplet, zásek od kamene nebo naříznutí od skalní hrany. Lanu také nenápadně, ale razantně škodí kyselina sírová a minerální oleje (vylité nebo jen vycákané v kufru auta či na podlaze železničního vagónu).

* Bezpečnostní úvazek se zásadně skládá ze sedací a hrudní části slangově nazývaných sedák a prsák. Na skalky stačí oboje velmi lehké a co nejjednodušší. V obchodě tedy při prohlížení vynechejme speciální horské modely nebo dokonce pracovní pro výškové specialisty.

Mnohdy jsou vidět lezci bez hrudní části úvazku, protože si v něm připadají nemotorně. Jde však o zvyk a v současné době výrobci ani metodici ze všech světových horolezeckých svazů nedoporučují lézt jen v sedáku. Hrozí v něm během pádu převrácení hlavou dolů, poškození páteře nebo dokonce vyklouznutí celého těla. To jsou všechno příčiny těžkých nebo dokonce smrtelných úrazů.

* Stejné jako s hrudním úvazkem je to s přilbou. Mnoho sportovců ji nenosí, ale kvůli neopatrnosti přišlo dost lidí o život. Stačí, aby spadl ze skály malý kámen, při pádu trefíte hlavou výčnělek nebo se stane cokoliv jiného a bez přilby jste namydlení.

* Jištění: Na dobře zajištěné skály je potřeba nějakých osm expresek, což jsou dvojice karabin pospojovaných pevným popruhem. Slouží k připnutí lana do skob a nýtů. Na jištění pak jednu masívní karabinu HMS, která nese anglickou zkratku pro poloviční lodní uzel. Ten na ní jistič udělá a používá ho jako brzdu pro případ pádu prvolezce. I na zachycení desetimetrových pádů mu stačí jedna ruka. Na sestupy ze skal se hodí místo HMS karabiny spíše slaňovací brzdy. Nejpopulárnější je osma, což je kovový odlitek ve tvaru této číslice, který si k sobě lezec připne, omotá okolo něho lano a spouští se po něm dolů.

K jištění tam, kde nejsou nastálo zatlučené, zabetonované nebo zalepené skoby, se používají půlmetrové až dvoumetrové kusy lan a plochých popruhů zvaných smyčky. Lezci je zavěšují na skalní výčnělky anebo jejich uzly cpou do spár. Na zakliňování do spár poslouží sada kovových klínků na lanku neboli vklíněnců. Ještě lepší jsou friendy, které se ve skalních trhlinách samy rozevřou a dobře drží.

* Obuv: Výstupy usnadní speciální lehoučké boty – lezečky. Kupte si je co nejtěsnější, aby dobře přilnuly na nohu i skálu. Hledejte především cenově nejdostupnější univerzální boty. Na speciály bez šněrování (baletky), kotníkové (horské) či superdrahé modely světových značek máte času dost.

JAKUB TUREK

Autor je redaktorem odborného serveru horydoly.cz

Již vyšlo:

30/2002 Umělé stěny
33/2002 Horolezecké školy a kursy (Černolice)
36/2002 Lezení po ledopádech (Krkonoše a Jizerské hory)

JAK SE TAM DOSTAT

* Vlakem do Karlštejna na trati Praha – Plzeň. Nezapomeňte koupit zpáteční jízdenku, neboť jízdné tak přijde podstatně levněji. Z Prahy až do Radotína platí průkazka na městskou hromadnou dopravu, zbytek doplaťte u pokladny.

* Chcete-li opravdu ušetřit, jeďte autobusem ze Zličína do Mořiny nebo Bubovic a pár kilometrů dojděte po turistických cestách.

* Autem dojedete do Srbska z Prahy přes Dobřichovice a z Berouna přes Hostím.

KAM NA JÍDLO

Srbsko se ještě nevzpamatovalo po loňských záplavách, kdy přišlo o turisticko-horolezeckou hospodu U Berounky na levém břehu a trampskou putyku U Hulanů napravo. Spolehlivě tedy funguje jen restaurace Elma dál od řeky. Najíte se tu dobře, ale nečekejte zázraky a originální atmosféru. Zdejší genius loci totiž může odkázat leda ke komunistické akci Z, kdy tady svépomocí vznikla samoobsluha, která záhy po sametové revoluci zkrachovala, aby ji posléze majitelé přestavěli na hotel.

Pitná voda vyvěrá v bočním údolíčku asi tři sta metrů od lomu Alkazar proti proudu řeky.

PRŮVODCE

Nejnovější průvodce je Petr Resch: Český kras a okolí. Xerografia, Dobříš 2000. Je k dostání ve všech horolezeckých obchodech. Občas se dá ještě koupit starší, ale spolehlivý Karel Žák: Srbsko. Alpy a hory, Lysá nad Labem 1992.

Před vstupem na skálu doporučujeme přečíst dvoudílnou publikaci od šéfa bezpečnostní komise mezinárodní asociace horolezeckých svazů, který popisuje všechny myslitelné případy, jak se zranit nebo zabít, a hlavně, jak se tomu vyhnout. Schubert Pit: Bezpečnost a riziko na skále, sněhu a ledu. Freytag and Berndt, Praha 2000/2002.

INFORMACE

Lezecký průvodce Srbsko 1 www.horolezectvi.cz
Lezecký průvodce Srbsko 2 www.lezec.cz/pruvodce.php
Lezecký průvodce Srbsko 3 www.volny.cz/horolezectvi/srbsko.html
Oficiální stránka Srbska www.obecsrbsko.cz
Učebnice horolezectví http://horometodika.webpark.cz 
Trénink skalního lezení (anglicky) www.planetfear.com/climbing/training

SLOVNÍČEK

Co znamená, když je v průvodci napsáno:
Stup, chyt – skalní výčnělky pro zachycení rukama a postavení nohou
Prvovýstup – datum a jména lezců, kteří první překonali vytyčený směr, se píše do průvodce
Klíčové místo – nejobtížnější místo, které když překonáte, máte výstup v kapse
Exponované – asi se budete bát, protože pod nohama uvidíte jen malé stupy a okolo hodně vzduchu
Nejištěno – nebezpečná cesta, protože prvovýstupce nemohl zatlouci skobu či nýt a neumístil jistící vklíněnce či smyčky – ani vám se to nepodaří
Lámavé – stupy a chyty nejsou stoprocentně jisté a mohou se vylomit, každý lezec má pocity nebezpečné lámavosti jinde
! – označení v textu nebo nákresu cesty pro velké nebezpečí, obvykle se tím myslí volné skalní bloky
* – krásná a relativně bezpečná cesta (slangově hvězdičková cesta)

STUPNICE OBTÍŽNOSTI

Existuje několik stupnic obtížnosti výstupu. Na skalách je klasifikováno jen nejtěžší místo. V Česku se mimo pískovcová skalní města používá škála UIAA. Ve starších průvodcích jsou stupně psány římskými číslicemi, dnes arabskými. Znaménko minus znamená o něco lehčí a plus o něco těžší cestu, než uvádí číslice. Může je doplňovat ještě stupeň technického lezení.

1 – přechod od turistiky k lezení, je potřeba používat ruce
2 – hranice obtížnosti lezení bez lana, některé cesty mohou být nebezpečné
3 – začátek opravdového lezení, ve dvojici by měl být aspoň jeden zkušený lezec
4, 5 – obtíže může zdolat běžný rekreační lezec, je nutno počítat s pádem
6, 7 – tady končí ambice občasných horolezců, z nejobtížnějších míst se často padá
8, 9 – kolmé stěny s malými chyty a převisy s dobrými stupy i chyty jsou dostupné jen trénovaným sportovním lezcům
10, 11 – výstupy jsou dosažitelné jen úzké sportovní špičce se speciálním tréninkem
12 – nejvyšší dosažená obtížnost, lezci spíše levitují na konečcích prstů, než stoupají po skalách
A0 až A4 – kde byly obtíže příliš veliké, prvovýstupci si někdy pomohli podržením za skobu (A0), nebo si ze skob, nýtů a provazových žebříčků udělali cestu (A1 až A3), případně viseli v háčcích (A4). tak zvané technické lezení je považováno za méněcenné a dnes se používá jen zřídka.

Co doporučuje zkušená lezkyně Eva Kavková

1. lom Alkazar, Malý Matterhorn – Hare Kršna (obtížnost 5)

Cesta začíná z předskalí nejvíce vysunutého jako zobák do lomu. Středem stěny vede jasná linie stříbrných skob zalepených do vápence. Lezeme od jedné k druhé přes krátké plotničky s malými, ale pevnými chyty. Výstup končí na polici se třemi masívními kruhy, od kterých je nutné slanit. Pozor, délka slanění je třicet metrů a většina lan přeložených na polovinu má jen pětadvacet metrů!

Supercesty v Srbsku už nejsou, protože vápenec je oklouzaný od desítek lezců, kteří tu tráví víkendy a v poslední době i všední dny. Moje nejoblíbenější je přesto stále hodně lezený dlouhý výstup s krásným rozhledem. Jeho autor Míla Pletánek ho nazval poněkud bizarně Hare Kršna, Kršna, Kršna… a teprve až odříkáte celou mantru, dopracujete se ke konci jména výstupu.

S sebou nepotřebujete nic než pět karabin na zapínání lana do zcela spolehlivých skob a jednu na připoutání ke slaňovacímu kruhu nahoře na podvrcholové polici široké asi půl metru. Je odtud překrásný výhled do kaňonu Berounky. Nedivím se proto kamarádům, kteří tu jednou v lednu bivakovali. A ještě jedna perlička: Malému Matterhornu se někdy říká Homole.

2. lom Alkazar, levý amfiteátr – Přes přílep (obtížnost 5)

Mezi dvěma zabetonovanými štolami ve spodní etáži levé části lomu podél dlouhého skalního odštěpu přes pět vrtaných skob na horní hranu stěny. Návrat vede pohodlným slaněním.

Lehká a hezky odjištěná cesta si nachystala nejtěžší a nejzajímavější místo až těsně pod vrcholem. Problémem je, že tam občas hnízdí netopýr. Cestu sice Miroslav Sládek přelezl teprve v roce 1991, ale klíčový kamenný přílepek už trochu duní a možná se časem odporoučí i s některým lezcem k zemi.

3. Blážina stěna – Blážina cesta (obtížnost 5)

V levé části stěny se nastupuje přímo z frekventované turistické cesty do obtížné plotny. Podél odštěpu se leze pod převis (kruh), přes něj doleva do spáry a pod mohutný černý převis (smyčka) a ručkováním doprava na prostornou polici ke stromu (slaňovací kruh). Od něho stoupáme kolmou trhlinou, která se za pár metrů položí a změní na úzkou lávku, která nás dovede na travnatou plošinku (další slaňovací kruh). Vysoká stěna se slaňuje nadvakrát.

Cestu z roku 1944, stejně jako celou skalní stěnu, pojmenoval legendární František Kutta po neméně legendární Bláže Karasové. Oba jsou dnes živoucími hrdiny válečného a poválečného lezení v Českém krasu, na Suchých skalách u Turnova a ve Vysokých Tatrách.

Spodek cesty je sice oklouzaný, ale jinak mi výstup přišel docela rozmanitý. Dole se stoupá plotnou, výše pomáhá už jen tření podrážek o skálu, následuje menší převísek a nejzajímavější je lezení nad policí.

(IN)