Modla stříbrného plátna slaví osmdesátku

Gina Lollobrigida, poválečná modla stříbrného plátna a tehdejší nejkrásnější žena světa, ve středu slaví již osmdesáté narozeniny. Italská legenda, která se kromě pěkné tváře proslavila také hudebním a výtvarným talentem, stále překypuje energií.

Osmdesátka není žádný věk

"Ještě mám dost sil, ještě mám to nejlepší před sebou," vzkazuje Gina Lollobrigida stále svému okolí. Že je na svůj věk stále při síle, dokázala nedávno plánovanou svatbou s o 34 let mladším Javierem Rigau y Rafolsem, ze které však nakonec sešlo. "Vždy jsem měla slabost pro mladší muže, protože jsou velkorysí a nemají žádné komplexy," uvedla v lednu pro španělský časopis Holla.

Se svým prvním manželem, jugoslávským lékařem Milkem Skofičem, se Lollobrigida rozvedla v roce 1971. "Je lepší být sama než snášet špatnou společnost, a také už velice dobře vím, že je lehké najít partnera, ale těžké se ho zbavit. Bůh mi dal na vybranou mezi úspěchem soukromým a veřejným - oba mít nemohu," řekla tehdy.

Nesmrtelná sláva

Že byly její profesní úspěchy opravdu veliké, dokazuje neutuchající zájem médií. Jeden francouzský novinář jí kdysi položil indiskrétní otázku: "Období největší slávy máte za sebou. Necítíte se jako 'mrtvá herečka'?" Gina Lollobrigida s ledovým klidem kontrovala: "Kdy jste viděl naposledy nějaký můj film?" "Asi tak před týdnem v televizi," zněla odpověď. "Aha, takže už týden nejsem mezi hvězdami? To jsem netušila. Ach můj Bože, jak ten čas letí," shrnula ironicky Lollobrigida.

Gina Lollobrigida do světa prorazila v roce 1952 po boku Gérarda Philipa filmem Fanfán Tulipán, kde se prezentovala jako nezkrotná kráska, kterou v očích veřejnosti zůstává dodnes. Z jejích rolí se staly nejznámějšími snímky Římanka či Zvoník od Matky Boží, kde hrála s Anthony Quinnem. Celkově natočila přes 60 filmů, některé i v Hollywoodu. Pod dokumenty o Fidelu Castrovi a Indiře Gándhíové je podepsaná jako režisérka. Ještě před vstupem na stříbrné plátno studovala zpěv a výtvarné umění, ke kterému se po skončení filmové kariéry v roce 1972 opět vrátila, když se začala věnovat fotografování a sochařství. Stala se mimo jiné velvyslankyní dobré vůle OSN, angažuje se i v mnoha humanitárních projektech UNICEF, UNESCO a FAO. Koncem dvacátého století neúspěšně kandidovala do Evropského parlamentu.