Káhira - Chaotická matka měst

Čajovny, smog, mozaiky, bazary, krajkoví mešit, vodní dýmky, prodavači vody, jasmíny, šílená doprava a hlavně neskutečné množství lidí. To všechno je Káhira. Neuchopitelná a stále se přelévající lidská řeka. Nedoceněná perla islámského světa utopená v chaosu. Město pohádek Tisíce a jedné noci...

Nikdo přesně neví, kolik má Kahira obyvatel, odhaduje se od sedmnácti do dvaceti miliónů. Každý den se sem přistěhují dva tisíce nových lidí. A protože v některých čtvrtích dosahuje už koncentrace obyvatel počtu více než 120 tisíc lidí na kilometr čtvereční, usazují se desetitisíce nových příchozích na hřbitovech.

Káhira se totiž nejvíc ze všeho podobá natlakovanému papiňáku, který sice už dlouho varovně píská, ale mimo veškerá očekávání stále ještě nebouchl. Třetina káhirských domácností nemá tekoucí vodu, čtvrtina nevlastní ani kanalizaci. Kdyby se rozpočítala veškerá zeleň v Káhiře na počet obyvatel, na jednoho člověka by vyšlo dvanáct čtverečních centimetrů, tedy plocha menší než dětská dlaň. Město vyprodukuje za den tolik zplodin, co L. A. za týden, a uvádí se, že jednodenní pobyt v centru Káhiry se rovná vykouření třiceti cigaret. Přesto je tento egyptský poklad pod smogovým příkrovem neopakovatelnou a jedinečnou záležitostí, která se vám během pár hodin dostane pod kůži. Nejlépe to ilustruje věta jednoho z arabských básníků, jemuž se podařilo zachytit prchavou podstatu metropole: “Káhira... je nebem pro všechny, kdo mají oči k vidění.”

Od faraónů k islámu

Káhira vypíná pyšné minarety mešit mezi údolím a úrodnou deltou Nilu, na místě, kde se údajně odehrál boj mezi dvěma znepřátelenými bohy Horem a Sutehem, mezi řádem a chaosem (ačkoli to při pohledu na káhirskou dopravu není možná zcela patrné, vyhrál Hor, tedy řád). Za své existence dostalo město dvě neskromná přízviska: Umm ed-Dunja (Matka světa) a El-Quahira (Vítězná). Ačkoli celý svět zná metropoli pod tímto druhým jménem, když o své zamilované Káhiře mluví Egypťané, používají výraz Masr, který označuje jak hlavní město, tak zemi samotnou. Co se týká stáří Matky světa, v roce 1969 oslavila tisící výročí svého založení, ale předpokládá se, že se jednalo o velmi skromný odhad.

První předchůdkyní dnešní Káhiry bylo totiž s největší pravděpodobností první hlavní město staré egyptské říše, rezidence faraónů v Mennoferu. Islám dorazil do Káhiry v 7. století spolu s vojevůdcem Amr Ibn el-Ásem. Ten na místě starého římského tábora rozbil svůj stanový tábor (Fustát), z něhož později vyrostla stará Káhira. Postupně se v Egyptě vystřídala spousta dynastií, z nichž stojí za povšimnutí především dvě: Fátimovci, kteří založili srdce dnešní Káhiry, a Mamlúci. Ti byli původně otroky v tělesné stráži egyptských vládců, když ale přestoupili k islámu, dostali svobodu a vojenské vzdělání. Překotná kariéra v armádě vyvrcholila uchvácením moci. Nastolili v Egyptě tvrdou diktaturu a ještě tvrdší daně, na druhou stranu věnovali městu nespočet mešit, mauzoleí a škol.

Egyptské muzeum

Egypské muzeum

Historie Egypta by samozřejmě popsala několik objemných knih. Pokud patříte mezi její obdivovatele, můžete si jí užít plnými doušky v Egyptském muzeu. Jen stěží najdete druhé místo s tak obrovskou koncentrací exponátů a neskutečného kulturního bohatství. Muzeum vlastní 155 tisíc předmětů. Kdybyste u každého pobyli jednu minutu, strávili byste v muzeu nepřetržitě sto sedm dní. Kvůli nedostatku místa je sice vystavená asi jen polovina, ale i tak se vyplatí pečlivě vybírat. Neopomenutelnou atrakcí je poklad panovníka Tutanchamona, který je očividně díky své záhrobní výbavě mnohem proslulejší po smrti než za svého života. Jeho skvostný poklad čítající 1700 předmětů najdete v prvním patře rozhlehlé budovy. Pokud si budete chtít vyfotit 225 kg těžký zlatý sarkofág bezvýznamného a v mládí zesnulého faraóna, musíte si připlatit navíc.

Druhým stěžejním bodem Egyptského muzea, který by neměl uniknout vaší pozornosti, ačkoli se v něm vybírá extra vstupné 40 liber, je Sál mumií. Celých čtrnáct let trvalo, než byla tato místnost znovu zpřístupněna. V roce 1980 totiž někdejší prezident Sadat prohlížení mumií z pietních důvodů zakázal. Nicméně teď je deset z celkem sedmadvaceti mumií zakonzervováno a uloženo ve speciálních vzduchotěsných vitrínách. V tajemném příšeří zatemněného sálu tak můžete spatřit takové velikány egyptské historie, jako byl Ramesse II., jeho otec Sethi I. nebo Thutmose II.

Islámská Káhira

Až vás přestane bavit historie za sklem vitrín, můžete nasávat téměř původní atmosféru islámské části Káhiry. Ze tří orientálních metropolí, Bagdádu, Damašku a Káhiry, byla totiž jen ona ušetřena fatálních mongolských nájezdů a její středověké jádro tak zůstalo nedotčeno. Islámská Káhira nenabízí návštěvníkům jen různé stavby a mešity s pohádkovými ornamenty, ale především jedinečný ruch tržišť, zapadlé uličky, všudypřítomnou vůni vodních dýmek a nevyrušitelné domorodce, u nichž máte dojem, že před svým krámkem sedí v nezměněné poloze snad už celá staletí. Zkrátka koncentrovanou romantiku orientu.

Pokud návštěvu této městské části začnete na severním konci, rozhodně byste neměli vynechat čtvrť bazarů a z nich potom ten nej – Chán el-Chalílí. Nejslavnější a největší tržiště celé Afriky. Jedinečná změť uliček, v nichž dostanete snad opravdu všechno od špendlíku po lodní šroub, získala jméno po mamlúckém princi el-Chalílí. Ten tady, na místě bývalého mamlúckého hřbitova, nechal ve 14. století založit gigantický sklad (persky chán). Za nejslavnějších dob v bazaru žilo a pracovalo přes 12 tisíc lidí a obchodovalo se tu s nejvzácnějším zbožím, tedy drahokamy, kořením a hedvábím.

Dnes je sice nabídka nepoměrně širší, ale jednotlivé uličky se stále ještě jmenují po řemeslech, která se v nich původně provozovala – železná, stříbrná, zlatá... A ještě něco si súk (trh) uchoval až do dnešní doby: okouzlující ruch, překřikování jednotlivých obchodníků a orientální pestrost. Pak je tu samozřejmě nezbytné smlouvání, při kterém vás každý prodávající přesvědčuje, že pokud vám dá zboží laciněji, zahyne jeho patnáct dětí hlady (jakmile všichni zúčastnění dospějí k přesvědčení, že toho druhého patřičně natáhli, zapije se dobrý obchod neuvěřitelně sladkým a nad očekávání poživatelným čajem).

Při pohledu na nepřeberné množství kýčů možná získáte dojem, že súk je především ohromnou vábničkou na turisty a atrakcí zbudovanou speciálně pro tyto účely. Nenechte se ale mýlit, bazary stále ještě představují jakýsi druh obchodních domů pro většinu Káhiřanů, kteří zde nakupují všechno. Od šperků přes kuchyňské nádobí až po koření do faláfil (kořeněná fazolová směs, která se společně s cibulí a rajčaty nacpe do chlebové placky, prodává se přímo na ulici a úspěšně tak supluje fastfoody).

Islámský Vatikán

Hned naproti neúnavně hlučícímu bazaru najdete mešitu a areál univerzity Al-Azhar. Jméno Al-Azhar se překládá jako “kvetoucí” nebo “zářící”. Obě jména dobře vystihují úctu, které požívá mešita mezi muslimy. Přezdívá se jí také “islámský Vatikán” a představuje centrum islámské učenosti. Šestnáct let po vysvěcení mešity (r. 972) byla oficiálně ustanovena také univerzita, jež patří k jedné z nejprestižnějších vzdělávacích institucí pro muslimy vůbec. První byla otevřena teologická fakulta (dodnes platí za nejvíce povolanou v otázce výkladu koránu), následovala právnická a islámské vědy. Studenti jsou přijímáni maximálně v osmnácti letech, protože celková délka vzdělání tu trvá deset let a privilegium vzdělání na univerzitě Al-Azhar je vyhrazeno pouze těm, kteří umí zpaměti recitovat korán. Ženám bylo univerzitní vzdělání tohoto druhu zpřístupněno až v roce 1964.

A konečně do třetice byste své putování islámskou částí Káhiry měli završit v muzeu islámského umění. Průřez islámským uměním vám tady nabízí 62 tisíc exponátů. Už notoricky známou skutečností je absence portrétů lidí a ztvárnění zvířat v islámském umění jako důsledek odmítání figurální tvorby. O to preciznější jsou ale ornamenty a mozaiky z rukou kameníků a uměleckých písařů. Geometrické tvary a rostlinné symboly jsou dovedené k naprosté dokonalosti a jejich rozmanitost spolu s pečlivě vykalkulovaným efektem berou návštěvníkům dech.

Alabastrová mešita

Mešita Ibn-Túlún

Pozornosti by ale rozhodně neměly ujít ani křivolaké uličky citadely a přilehlé okolí. Citadela bývala kdysi vládní čtvrtí s paláci a zahradami, ve 12. století tu nechal sultán Saladin postavit pevnost okopírovanou podle křižáckých hradů. Pro své dílo použil kameny ze zničených staveb Memfisu a Sakkáry a práce na vládním komplexu trvala všehovšudy třicet jedna let. Pevnost úspěšně fungovala sedm století, pak ale část vládní rezidence rozmetala exploze. Tehdejší guvernér Muhammad Alí nehodlal nechat pobořenou chloubu města jen tak a na zříceninách paláce dal v roce 1830 vystavět novou a obrovskou mešitu, která se stala jedním ze symbolů Káhiry – mešitu Muhammeda Aliho.

Konečně o tom, že tento místodržící byl opravdu mužem činu, vypovídá i způsob, jakým se vypořádal se svými odpůrci. Mamlúky, kteří se proti němu vzbouřili, pozval ke slavnostní hostině do káhirské citadely a tam je nechal pobít. Ze všech čtyř set osmdesáti přítomných přežil masakr pouze jediný. Přesto je však Muhammad Ali považován za schopného politika a modernizátora Egypta (zavedl pěstování bavlny, které se záhy stalo jedním z pilířů egyptského hospodářství). Zdobnost a okázalost celé stavby hodné pohádek Tisíce a jedné noci se odráží i v druhém jméně, které svatostánek získal. Podle povrchu stěn bohatě obložených vzácným materiálem se mu přezdívá též

Alabastrová mešita. Harmonický celek centrální kopule a dvou štíhlých 80m minaretů poněkud narušuje vysoká věž s hodinami, kterou Káhira dostala darem (za egyptský obelisk, který pro změnu stojí na pařížském náměstí Place de la Concorde) od francouzského krále Ludvíka Filipa. Nicméně sloupové arkády lemující vnitřní dvůr, interiér zdobený alabastrem z nedalekých lomů a zlatem, měkké koberce ve stylu tureckého rokoka, oslnivá kombinace zlaté a modré barvy na stěnách a rudých koberců dělá z mešity Mohammeda Aliho nezapomenutelný zážitek. Vychutnat si ho můžete, s bosýma nohama a zahalenou hlavou, každý den od devíti do pěti hodin odpoledne za 20 egyptských liber.

Město mrtvých

Ačkoli je vyloučeno ujít v Káhiře jen pár metrů a nenarazit na některou z mešit, neměli byste si nechat ujít návštěvu ještě jedné z nich. A totiž, mešity Ibn-Túlúna. Na rozdíl od komplikované výzdoby jiných staveb sází tento svatostánek na jednoduchost a promyšlené dávkování ornamentů. Je druhou nejstarší mešitou v Káhiře a stojí na dohled od Citadely, na místě, kde prý chtěl Abrahám obětovat svého syna Izáka.

Nejvíc se vám asi Ibn-Túlúnova mešita zapíše do paměti spirálovitým minaretem zkopírovaným podle mezopotámské Sámary. Je z něj úžasný výhled a údajně se z něj nechá dohlédnout až k pyramidám. K tomu je ovšem zapotřebí jasného počasí, takže se s touto perspektivou můžete, s největší pravděpodobností, již předem rozloučit a naladit se na rozhled po hradbách mešity zakončených cimbuřím a městě pod smogovým příkrovem.

Rovněž kousek od Citadely leží Město mrtvých. Původně Mamlúcký hřbitov se s narůstající bytovou krizí změnil na velmi živé město ve městě. S délkou přes 6 km patří mezi největší islámské hřbitovy na světě a žije na něm více než 300 tisíc lidí.

Většina hrobek byla koncipována tak, aby se v nich mohli návštěvníci hrobů několik dní zdržet, a tak je začali nově příchozí obydlovat. Překonáte-li předsudky, naskytne se vám nezapomenutelný zážitek. Obavy z nevhodnosti návštěvy jsou zcela zbytečné, Egypťané si odnepaměti vedle svých rodinných hrobů budovali přístěnky, v nichž přespávaly celé rodiny. Rodilí zámožnější Káhiřané by sem sice nevstoupili, protože Město mrtvých je vyhrazeno pouze těm nejchudším, ale jinak mají obyvatelé hřbitova všechno jako v ostatních čtvrtích: obchody, školy, elektriku a ti nejšťastnější i tekoucí vodu.

Přes svou markantní chudobu není Město mrtvých považováno za nijak zvlášť nebezpečné, dokonce ani pro turisty (za předpokladu, že budete dodržovat běžná bezpečnostní opatření). Nejkrásnější stavbou Města mrtvých je mešita Káit Bái. Vyhlášená je její barevná výzdoba zdí, ornamentální mramorové podlahy a kamenná kopule s dokonalými arabeskami.

Bezesporu největším zážitkem je však samotná atmosféra prostupující uličky Města mrtvých. Provizorně rozvedené elektrické dráty protínající se ve vzduchu, tepající řemeslné dílny, povozy tažené mezky mísící se s žalostnými autobusy a samozřejmě všudypřítomný těžký vzduch, který v sobě prolíná charakteristické káhirské aroma a droboučká písečná zrníčka. Město mrtvých žije vlastním tempem a způsobem, z něhož se nehodlá dát nikým vyrušit. Ostatně jako celá Káhira, která, navzdory tomu, že dělá vše pro to, aby sama sebe zničila, zůstává už celá staletí neporažena.

Barbara Dvořáková, IN - příloha Hospodářských novin

www.touregypt.net