Luboš Majzlík: Problematika náboženského fundamentalismu je některými médii vnímána dost problematicky!

(pokus o stručnou analýzu)

Když dnes nějaký publicista použije termínu náboženský fundamentalismus, naskakují často neinformovaným čtenářům jako synonyma slůvka fanatismus, radikalismus a terorismus. Mezi těmito termíny je ovšem rozdíl, který se pokusím v následujícím textu stručně vyložit. Slůvko fundamentalismus má kořeny v latině. Fundō, āre, ātum znamená stavět, zakládat, upevňovat základy. Fundamentalismus (tedy hledání fundamentu) potom znamená hledání nějakého základu, něčeho původního, tradičního, na čem by se dalo dále stavět. Problémem tohoto fundamentalismu je, že na této cestě ke kořenům, může ztratit ze svého zřetele jejich smysl. Zjednodušeně by se dalo říct, že s takovým hledajícím fundamentalistou je ještě občas možné diskutovat, což už u fanatiků či teroristů většinou možné není.

Tedy, náboženský fundamentalismus stojí na počátku celé dlouhé cesty na jejímž konci může stát fanatický radikál, stejně tak jako umírněný tradicionalista. Rozdíl je v tom, zda dotyčný při svých toulkách minulostí dokázal nebo nedokázal zohlednit postoje moderního člověka či zda je dokonce odvrhnul jako pouze striktně patologické. Přibližme se pojmu fundamentalismus ještě více a to výklady některých autorů, kteří se touto problematikou zabývají. Günther Hole vysvětluje fundamentalismus jako určité lpění na idejích, Pavel Říčan ho dokonce dokáže vnímat i jako úsilí o osobní záchranu, naproti tomu Jan Heller v něm vidí pouze majetnický postoj k pravdě. Vzhledem k tomu, že toto zdánlivé přiblížení nám na první pohled celou problematiku ještě více zamotalo, pokusme se z toho zase částečně vymotat.

Současný svět, vnímaný často jako postmoderní, nabízí široké spektrum variant přístupu ke světu, stejně jako stanovisko trvalého přechodu mezi nimi, či dokonce v té nejradikálnější podobě samotné stanutí v tomto okamžiku přechodu. Z toho vyplývá, že člověk sice může na jedné straně vnímat svůj život z tisíce různých pohledu, na straně druhé se ovšem v tomto množství alternativ může i snadno ztratit. A zde nastupuje právě zmiňovaný fundamentalistický postoj, jehož „ohlédnutí zpět“ může ve světě relativních pravd poskytnout jediné pevné místo (tak nějak bych vnímal Říčanovo pojetí fundamentalismu jako osobní záchrany). Ovšem toto nalezené místečko může ve výsledku působit několika způsoby. Buďto jako odrazový můstek, chvíle klidu a odpočinku, která nám pomůže zorientovat se před skokem do dalšího víru západní plurality, nebo taky jako konečný cíl, konečné uchopení idejí. A zde se skrývá nebezpečí tohoto přístup. Pokud se totiž stane nalezený fundament (základ) výmluvou pro zmiňované majetnické uchopení pravdy, může tento pohled směřovat i k radikalizaci daného postoje a v konečné fázi až k fanatickému zotročení jedinou správnou myšlenkou. 

Ernest Gelner ve své knize uvádí trojí možný postoj k pravdě: 1) pravda je a my ji celou máme (sem by se dalo zařadit právě ono Hellerovo majetnické uchopení pravdy prosazované některými fundamentalisty), 2) pravda není, každý má tu svou, pravd je mnoho (postoj západního myšlení označovaný jako postmoderní a 3) pravda je, ale my ji nemáme, západní svět však vyvinul postupy jak se k ní dopracovat. Tato poslední kategorie sice skrývá jistou naději, avšak zároveň je i příkladem postoje, který vyvolává radikalizaci fundamentálních postojů východu (Proč zrovna západ?).

Shrnuto, fundamentalismus je postoj hledačů a vlastníku pravdy. Je to v každém případě postoj mentální (tvrdost srdce jak říká Gelner), který nemá sám o sobě žádná radikální východiska. Teprve v té chvíli, kdy se nalezená pravda stane měřítkem pro hodnocení ostatního světa, kdy se přesune do roviny nutnosti „ukázat tuto pravdu jiným“, ukázat ji jako jediné východisko, v tomto okamžiku popření všech kladných aspektů západního pluralismu (či radikálního pluralismu jak říká Wolfgang Welsche), se fundamentální postoje stávají radikalismem, fanatismem a od něj už je jen krůček k ozbrojenému extremismu teroristických skupin.

Jeden arabský bojovník proti fundamentalismu dělí fundamentální postoj do dvou rovin, za prvé rozumový fundamentalismus, který znamená jediné, i v postmoderně pluralitním světě zůstat věrný základním článkům víry (zde je nutno podotknout, že Korán jako pramen víry je  sám o sobě velmi tolerantní, obsahuje súru Nevěřící (súra 109), která končí slovy, „…vy máte své náboženství a já své náboženství mám.“ ), za druhé existuje ovšem i fundamentální postoj, který na znovuobjevených (a často nepochopených) idejích začne budovat politické hnutí a to pak snadno přijímá cíle, které vedou k extremistickým akcím. Na závěr je třeba říct, že fundamentalismus není jen záležitostí Islámu, ale jeho projevy lze najít v každém institucionalizovaném náboženství (snad s výjimkou Buddhismu). Jeho problém spočívá v tom, že vedle svých možných kladných stránek souběžně otvírá i dveře k politicko-pseudonáboženské manipulaci, která potom vede k vzniku v médiích tak často zmiňovaných teroristických skupin. Možná je jedním z východisek, naučit se v našem multikulturním dialogu respektovat i hlasy těch, kteří s námi dialog vést nechtějí. Omezíme tím šanci, aby z řad těchto zklamaných duší, jímž byla „svoboda“ vnucena, rekrutovali polovojenští šílenci další bojovníky pro svá nebezpečná hnutí.

Luboš Majzlík