Lenošení mnohé lidi stresuje, jiné těší

Bible přirovnává lenocha ke hromádce hnoje nebo k pokálenému kameni, nad kterým si každý odplivne. Ani v pohádkách nebo lidových příbězích se mu nevede lépe, a to nemluvíme o ideálu pracovitého a výkonného člověka v současné západní kultuře. Většina psychologické literatury 20. století si s pojmem "lenost" nebo "nicnedělání" nedokáže poradit a podobně jako psychologický výzkum selhává ve snaze jej definovat. Autoři jako by očekávali, že jim čtenáři rozumí, slovo "lenost" se stalo termínem lidové psychologie, jejž není třeba nijak dál vysvětlovat.
Proč se ale člověk vyhýbá práci, je líný, "fláká se"? Důvodů určitě může být celá řada - někdo chápe nicnedělání jako formu odpočinku, jiný člověk "nic nedělá, aby nic nezkazil" či odkládá z různých důvodů své rozhodnutí a svou aktivitu na pozdější dobu. Někdo se vyhýbá práci, protože nachází seberealizaci spíše ve svých volnočasových aktivitách. Pro někoho je možnost nedělat nic vytouženým okamžikem, pro jiného zase stresující zátěží nebo hrozbou nudy.

Ohrožení nudou

Pokud se s někým seznamujeme nebo vyprávíme o sobě, obvykle spojujeme svou vlastní identitu s prací a se svým zaměstnáním - tak je někdo právník, manažer, lékařka nebo učitelka. Podle kanadského publicisty a konzultanta v oblasti managementu Ernie Zelinského však takto přicházíme o většinu své osobnosti, nejlépe totiž můžeme prokázat vlastní jedinečnost v osobním životě. Proto by měla být naše osobnost spíše spojená s podstatou, kterou projevujeme ve svých osobních zájmech.
Také řada sociologických výzkumů v poslední době ukazuje, že si lidé daleko lépe uvědomují hodnotu času stráveného mimo práci. V jednom americkém výzkumu z roku 1990 vybralo 41 procent dotázaných jako nejdůležitější složku života právě volný čas, zatímco jen 36 procent zvolilo práci. Tento výsledek je zajímavý proto, že o pět let dříve dopadl podobný výzkum opačně. Práci zvolilo 46 procent dotázaných a volný čas jen 33 procent.
Přesto se ukazuje, že pro mnoho lidí je čas strávený mimo práci značně stresující - dovolená či Vánoce se pro ně stávají obdobím nudy, která je spojena s neklidem, únavou i fyzickou nepohodou a promítá se do pocitů nevole a nutkání k agresívnímu chování. "Nuda vzniká ze situace chudé na okolní podněty nebo při nezájmu či nemožnosti vnímat, koncentrovat se nebo motivovat se nějakým jiným myšlenkovým obsahem," říká psycholožka Jindra Bolla-Mládková.
"Pocit nudy vzniká jednak s potřebou a touhou dělat něco jiného, než to, co jsme v daném časovém úseku nuceni dělat, anebo z nemožnosti nebo neschopnosti věnovat situaci pozornost. Pokud se zabýváme nudou v souvislosti se stresem, pak časové vakuum nicnedělání působí obdobně jako jeho opak - člověk prožívá situaci, nad níž nemá žádnou kontrolu. Nemůže ji ovlivnit a nijak využít ke svému potěšení a přemíra času vytváří tlak, který může přivodit i psychosomatické onemocnění," říká.
Z toho důvodu lze určité skupiny ve společnosti považovat dokonce za rizikové z hlediska ohrožení nudou a nicneděláním. Velmi často se setkáváme se stresem způsobeným nicneděláním u nezaměstnaných a strach z nudy je pravděpodobně i jednou z příčin, proč řada lidí, zejména mužů, otálí s odchodem do důchodu. "Ohrožené jsou v zásadě osoby, které si nedokáží ochránit a vytvořit vlastní zájmy a udržet hranice, kam až smí do jejich zájmů zasahovat ty ostatní," pokračuje Jindra Bolla-Mládková.
Dále jsou podle jejích slov ohroženi jedinci, kteří podléhají vlivům ostatních a nevytvoří si vlastní mínění o tom, co chtějí dělat, a nechají si vnutit od ostatních jejich vůli a přijímají slepě jejich pokyny. Tak samozřejmě nemohou prožít volný čas podle vlastních představ a začnou pociťovat nudu.
Z toho důvodu se za nejúčinnější prevenci pocitu nudy považuje dlouhodobé pěstování koníčků a činností, které člověku přinášejí ve volném čase radost. Lidé s velkým množstvím osobních zájmů pak obvykle nevyvede z míry ani velké množství volného času.

Nicnedělání jako rys osobnosti

V množství podnětů potřebných pro ochranu před nudou se lišíme. K lidem "ohroženým volným časem" patří podle psychologa Karla Paulíka aktivní jedinci, kteří nedokáží ve svém volném čase jednoduše nic nedělat. "Tito lidé situace s přemírou volného času prožívají emočně velmi negativně mimo jiné i proto, že se u nich objevuje pocit viny z neefektivně stráveného volného času. V takových situacích to mají obtížnější jedinci, které jejich původní rodina v dětství nenaučila smysluplně volný čas strukturovat a organizovat," říká Karel Paulík.
Při porovnávání osobnostních rysů vyjadřujících svědomitost a vztah k práci se na jednom pólu nacházejí cílevědomí, ctižádostiví, pilní, vytrvalí a systematičtí jedinci s pevnou vůlí, disciplinovaní, spolehliví, přesní a pořádní. Pravděpodobně většina těch, kteří se nějak prosadili (například ve sportu, podnikání, politice, vědě) mají tyto vlastnosti ve vysoké míře. Druhým se takový člověk může jevit jako přehnaně náročný na sebe i druhé, pedant a workoholik.
Na opačném pólu jsou pak lidé popisující se jako nedbalí, lhostejní a nestálí. K plnění úkolů přistupují spontánně, na nic se nepřipravují. Mají potíže si všechno zorganizovat a postupují nesystematicky. Stává se jim, že neplní své závazky. Nevyvíjejí velké úsilí při plnění povinností. Mají tendenci úkoly odkládat a nechat se něčím nebo někým rozptylovat a mohou dělat ukvapená rozhodnutí. Nemají potřebu v něčem vyniknout, o nic neusilují a raději si užívají života, než aby se lopotili za nějakými výkony.

Nicnedělání neznamená "flákání"

Člověku s malou mírou svědomitosti vyhovuje nicnedělání. Slovo "flákač" by ale pro něj bylo příliš silné. Pracovně mu říkejme spontánní jedinec. Mít malou míru svědomitosti je totiž za jistých okolností dokonce výhodné. Takový člověk dokáže kdykoli v průběhu činnosti přepnout a zabývat se něčím jiným, je schopen pracovat na několika úkolech současně. Umí reagovat na požadavky okamžiku, nevadí mu střídání různých činností a mnozí workoholici by se od něj mohli učit tomu, jak "vypnout" a "užívat si". V manažerské pozici je pohromou pro firmu nebo organizaci a jako podřízený potřebuje neustálý dohled, kontrolu, zadávání krátkodobých úkolů nebo vytyčování priorit. Druhým může připadat jako neproduktivní a nezodpovědný, jako člověk, který si neumí zorganizovat a uspořádat své povinnosti.
Soužití s partnerem (partnerkou) s nízkou mírou svědomitosti může být problematické. Takový člověk nejen že se nepřetrhne v práci, ale navíc na něj není spolehnutí, nedodržuje závazky, sliby, zanedbává domácnost, rodinu. Z různých kombinací míry svědomitosti u partnerů proto nejvíce nedorozumění přináší soužití spontánního (nesvědomitého) muže s cílevědomou (svědomitou) ženou. Mimo jiné proto, že se spontánní muž ocitá v konfliktu s obecně uznávanou mužskou rolí, kdy se od něj očekává, že se bude zodpovědně starat o rodinu, zajistí ji finančně a předpokládá se od něj také přiměřené pracovní nasazení. Partnerka však může mít dojem, že on o nic neusiluje, místo toho, aby plně pracoval a zabezpečil rodinu, si užívá života. V jeho očích je ona zase nemožná kariéristka a workoholička, která veškerou svou energii a čas obětuje práci a vůbec nechápe, že v životě je tolik jiných zajímavých věcí.

Článek je převzat z prosincového čísla časopisu Psychologie Dnes, je redakčně upraven a zkrácen. Dále si v něm můžete přečíst rozhovor s psychiatričkou Leou Brodovou či text o psychických dopadech emigrace.

Zdroj: Příloha Zdraví, Hospodářské noviny