Narozena: 31. března 1936 v Praze
Zemřela: 11. února 1957 v Praze
Jana Rybářová se filmovým divákům stačila představit pouze v šesti filmech. Mladá, půvabná a jemná dívenka poprvé zazářila ve filmu Václava Kršky "Stříbrný vítr". Její Anička Karasová, kterou překřtil Jan Ratkin v podání Eduarda Cupáka na Aničku posedlou, byla okouzlující. Do své první role dala vše ze svého mládí a sama o sobě říkala, že je vlastně také taková Anička posedlá. Přitom vůbec nechtěla být herečkou. Milovala balet a také ho začala na taneční konzervatoři studovat. Po velkém úspěchu svého prvního filmu však školu opustila a začala se naplno věnovat herectví.
Její talent byl nesporný. Nabídky na filmování se jen hrnuly. Přitom nebyla jen filmovou herečkou, jejího talentu si všimli i divadelní režiséři a od roku 1955 byla stálou členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Na divadle i ve filmu byla vždy představitelkou mladých dívek, které se k ní vzhledem k jejímu vzhledu a mládí velmi hodily. Pro svoji jemnost a ušlechtilou krásu byla často přirovnávána k Zorce Janů či Jarmile Horákové.
V soukromí byla Jana velmi plachá. Václav Krška byl z její plachosti velmi v rozpacích, jak sám říkal, s ničím podobným se za celou svou režijní kariéru nesetkal. Úspěch, který následoval po jejím prvním filmu, ji zaskočil. Na něco takového nebyla připravená a možná to ani nechtěla. Lidé ji poznávali na ulici a ona sama se bála, že je zklame, že z ní nikdy dobrá herečka nebude. Zároveň ji ale něco hnalo dál. Když jí Krška nabídl další roli, neodmítla. V životopisném filmu o Bedřichu Smetanovi "Z mého života" byla kouzelnou Eliškou Krásnohorskou. Krška se poté stal jejím dvorním režisérem, velmi si ji oblíbil a nabídl jí možnost hrát v dalších dvou jeho filmech "Labakan" a "Legenda o lásce".
O co větší měla úspěchy ve filmu a na divadle, o to větší problémy měla v soukromém životě. Po čtyřech letech se rozešla se svojí velkou láskou, o které však nikdo nic nevěděl. Veškeré své problémy a radosti svěřovala svému deníčku, ale i tam byla na jména skoupá. Ví se jen jediné, že velkou roli v jejím citovém životě sehrál její herecký kolega, operní pěvec Přemysl Kočí. Sblížili se při natáčení filmu "Legenda o lásce", který se točil v Bulharsku. Přesto, že byl Kočí ženatý a o dost starší, Janiny city opětoval, ale vše v rámci slušnosti. Po příjezdu do Prahy se vztah rozplynul. O to víc citlivou Janinu duši zraňovaly narážky na její poměr se ženatým mužem. (Po její smrti se pomluvy ukázaly jako nespravedlivé, Jana zemřela jako panna.)
Plná pochybností začíná natáčet s Otakarem Vávrou svůj poslední film "Proti všem". Stále častěji se cítila zbytečná a se svým životem si nevěděla rady. V době, kdy se Jana stále více zmítala ve svých depresích a přemýšlela o nespravedlnosti a nesmyslnosti života, rozhodl se Jiří Weis natočit film "Vlčí jáma". Ani na vteřinu neuvažoval o jiné představitelce hlavní role než o Janě Rybářové. Bohužel, když jí chtěl roli nabídnout, bylo už pozdě. Dne 11. února 1957 spláchala Jana sebevraždu svítiplynem, bylo jí 20 let. V dopise na rozloučenou napsala, že teprve teď má před sebou úctu.
Jana Rybářová se přes svoje mládí a předčasnou tragickou smrt bezesporu zapsala do dějin Československé kinematografie a patří k legendám Československého poválečného filmu.
