Volavky, miny a močály

Šedovlasý Arpád Steklič z Kopačeva na severu Chorvatska chodí na ryby od narození. Přinesl už jich domů metráky, ale teď mu rybaření nějak nejde. "Je sucho, vody málo jako nikdy. Nic tady není," mumlá si stařec. V levé ruce žmoulá cigaretu a pravou neúnavně nahazuje vlasec do bahnité strouhy. Občas zamžourá někam k obzoru. V oparu tam lze tušit temnou hradbu lesa. Pak mrskne nedopalkem do vody a stejně prudce máchne rukou ve směru, kam se prve díval. "Kdybych tak mohl támhle, to by byly ryby!"

O poznání mladší muž nastartoval motor na zádi dřevěné pramice a vyplul na jezero. Bydlí v sousední vesnici, ale na rozdíl od starého Stekliče se tady v okolí může vydat, kam se mu zlíbí. Rybářské nádobíčko však na loďce chybí. Místo udice a podběráku nosí dalekohled, revolver a zelenou bundu se siluetou velikého ptáka vyšitou na rukávu. Orel mořský je největším dravcem Evropy a ve znaku ho má přírodní park Kopački Rit - největší rezervace v Chorvatsku.

Strážce rezervace Vatroslav Škrnjug míří s pramicí k soutoku Dunaje a Drávy. Každý rok na jaře tady řeky vystupují z koryt a voda se rozlévá na ploše dvacet tři tisíce hektarů. Služební pramice pluje lesem, co chvíli však mizí za hustým porostem vysokého rákosí. Spleť kanálů a slepých ramen nabízí jedinou možnost, jak se tou krajinou bezpečně a rychle pohybovat. Přesto má teď pramice potíže. Vody v kanále je už jen půl metru a vrtule motoru seká do bahna.

Přírodní park Kopački Rit leží v místech, kde Dunaj vytváří přirozenou hranici mezi Chorvatskou republikou a Srbskem. Slovo rit se dá přeložit jako mokřina nebo močál. Vesnice Kopačevo leží na samé hranici parku, který tedy nese jméno Kopačevské močály.

"Tohle jsem tu ještě nezažil. Takové sucho!" překřikuje strážce hluk motoru a otáčí pramici na cestu zpátky. Ve větvích nad kanálem poletuje poplašené hejno kormoránů. Z kolmého břehu visí nad hladinu kořeny stromů silné jako lidská ruka a stopy bláta dokazují, že tu bývá nejméně o dva metry vody více. Severní Chorvatsko má za sebou půl roku bez jediné kapky a je to znát i v srdci věčných bažin.

Na celém toku Dunaje jsou jen dvě podobná území. Je to dunajská delta v Rumunsku, tam se řeka vlévá do Černého moře, a Kopački Rit. V době, kdy je rezervace pod vodou, připlouvají sem hejna ryb. Záplavy pravidelně doplňují vodu v jezerech, kanálech a slepých ramenech, kde se ryby rozmnožují. Korytem Dunaje i Drávy potom ryby z rezervace táhnou na jih, na sever i na západ, stovky kilometrů daleko.

Pod ochranou státu je Kopački Rit od roku 1967. Do té doby tu rybolov živil celé vesnice, ale po vyhlášení přírodního parku ho úřady zakázaly. "Děda byl rybář a otec také. Ryby nás nakrmily všechny," vzpomíná Arpád Steklič. Na ryby do zakázaného území se neodváží a raději se trápí u vyschlého kanálu za domem, moc dobře ale ví, že se ryby v rezervaci chytají. "To víte, že jo. Tam je rybářský ráj," usmívá se.

PYTLÁCI A VÁLKA

Podobně jako Vatroslav Škrnjug hlídá rezervaci ještě deset dalších mužů. Ve dne v noci křižují park jejich motorové pramice. Také oni vědí, že zájem o ryby je tu mimořádný. V této části Chorvatska je čtvrtina lidí bez práce a pytláky z okolních vesnic neodradí ani riziko, že skončí ve vězení. Letos na jaře dopadli strážci pytláka ve člunu plném ryb. Byl to soused z jejich vlastní vesnice a z rezervace odvážel tři metráky divokých kaprů, sumců a štik.

Skutečnou pohromou pro život v rezervaci však byla občanská válka mezi Chorvaty a Srby. Jen osm kilometrů od Kopačeva leží Osijek a kousek dál Vukovar, místa nejtěžších bojů. "Tady byla první linie, tady byla válka a každý si dělal, co chtěl," vzpomíná strážce parku. Motor jeho pramice teď vystřídala vesla a loďka se tiše blíží ke kolonii volavek. V mokřině na druhém konci jezera jich postávají stovky. Z dálky vypadají ptáci jako sochy, jen občas se některý zvedne a přeletí o kus dál.

Po skončení války před desíti lety bychom tu podobný výjev pozorovat nemohli. Válka vyhnala z domovů milióny lidí a prchat musela také zvířata i ptáci z rezervace. "Vyděšená zvěř utíkala před válkou i před pytláky," vypráví Vatroslav Škrnjug.

V místech, kde odjakživa panovalo hluboké ticho, zněl dlouhé měsíce rachot střelby a duněly výbuchy granátů. Vojáci i civilisté lovili ryby ve velkém, vybíjeli vysokou zvěř i hejna ptáků, káceli vzácné stromy. Vyhlídková loď, na které se před válkou plavili parkem turisté, sloužila k loveckým výpravám do močálů, až nakonec skončila pod vodou. Vojáci postupně celou rezervaci zaminovali.

S obnovou parku začalo Chorvatsko v roce 1997 a ze všeho nejdříve bylo nutné zlikvidovat tisíce min. Ani po šesti letech však stále ještě není všude bezpečno. Kromě přirozeného toku Dunaje a Drávy tvoří hranici rezervace také umělý násep, který okolní krajinu chrání před velkou vodou. Po jeho hřbetu vede silnice asi čtyřicet kilometrů dlouhá a tu dodnes lemují tabule s výstrahou POZOR MINY!

"Nějaké miny tam ještě jsou, alespoň se pytláci budou trochu bát," utrousí manažer parku Besim Mehič za volantem terénní dodávky. "Kdo se ale drží cesty, tomu se nic nestane." Besim zřejmě ví, o čem mluví. Během války velel jednomu z oddílů, které bránily Osijek před útoky Jugoslávské armády. Desítky kilometrů hráze byly tehdy pro všechny bojující strany nepřehlédnutelným cílem.

TADY LOVIL TITO

Oblast severovýchodního Chorvatska nese jméno Baranja a v rytmu povodní tady lidé žili stovky let. Postupně vysušovali mokřiny a přeměňovali je na pole nebo zakládali rybníky. Hráz, která oddělila močály od zemědělské krajiny, vyrostla až koncem dvacátých let minulého století. Není však jedinou "vodní" stavbou, kterou tady lidé v dějinách vybudovali. V dobách Osmanské říše nechali Turci v bažinách vystavět most z dubového dřeva. Spojoval Osijek s vesnicí Dardou a byl dlouhý osm kilometrů.

Přestože terénní auto dokáže po hrázi ujíždět stovkou i rychleji, musí každou chvíli zastavit. V místech, kudy by se do rezervace snad dalo proniknout vozem, stojí v cestě modrobílé ocelové závory. Besim Mehič neúnavně vylézá z auta, velikým klíčem otvírá jednu závoru za druhou a zase je zamyká. Když jich takhle překoná asi čtyřicet, sjede z hráze a zamíří do vesnice Tykveš. Úzká asfaltka tady vede dubovým pralesem. Stěny stromů po obou stranách cesty se ve výšce spojují a tvoří tunel.

Na první pohled to vypadá, že Tykveš je pouze několik chalup s rákosovou střechou uprostřed lesů, ale po dalším kilometru jízdy čeká překvapení. Prales se mění v udržovaný park se zámkem, kaplí a desítkou dalších budov. V první polovině osmnáctého století nechal zámek postavit Eugen Savojský a od té doby sem směla výhradně honorace. Stáda jelenů v okolních lesích lákala lovce ze všech koutů Evropy a zámek Tykveš se stal známým mezi loveckou smetánkou celého kontinentu. V dobách rakousko-uherské monarchie sem přijížděli lovit císaři, královské rodiny i ruský car.

"Asi neslavnější éru však Tykveš zažil v dobách socialistické Jugoslávie," vypráví Melita Mihalevičová, ředitelka rezervace Kopački Rit. "Po druhé světové válce komunisté zámek znárodnili a prezident Tito si tu vybudoval svou rezidenci." Titův věhlas a obojaké postavení Jugoslávie ve světě rozděleném studenou válkou způsobily, že sem na lov jezdily celebrity z obou stran železné opony. V době Titova pobytu bývaly okolní lesy neprodyšně uzavřeny, podobně jako to turisté na Jadranu znali v případě ostrova Vis, kam se prezident jezdil koupat. Padesát let neslyšeli lidé zvony z věže kapličky. Ty utichly, když správa rezidence přeměnila církevní stavbu na toalety.

Staré časy na zámku Tykveš skončily s pádem Jugoslávie. Během války vyrabovali vojáci lovecké sídlo tak dokonale, že zůstaly jen holé zdi. "Ztratilo se všechno, co se ztratit mohlo. Zmizely obrazy, nábytek, sbírky trofejí i loveckých zbraní," vzpomíná Melita Mihalevičová. Ve stropě Titovy ložnice zeje díra po granátu a otlučené, kdysi luxusní obkládačky na stěnách koupelny jsou asi tím jediným, co tady z té doby ještě zůstalo.

Před válkou žilo v lesích pět tisíc jelenů, dnes jich tam je okolo patnácti set. To však není jediný důvod, proč lovecká sláva zámku Tykveš zůstane asi minulostí. Chorvatská vláda rozhodla, že místo lovců sem bude zvát vědce. Hlavní zámecká budova sice na opravu teprve čeká, ovšem stavby v okolí už jsou na tom lépe. Světová banka věnovalo na obnovu parku Kopački Rit dva a půl miliónu eur a za část těchto peněz tady vzniká evropské centrum pro výzkum a ochranu ekosystémů.

NA STŘECHU RÁKOS

Také v Kopačevu se pracuje. Žena středních let čistí spáry v dlažbě zarostlé trávou a dvojice chlapců hází do vody malou síť v místech, kde obvykle chytá ryby Arpád Steklič. Jinak se ovšem ve vsi nic neděje a také v hospodě Zelena Žaba je prázdno. Každý třetí dům tady chátrá a zarůstá vinnou révou, která už od války stačila zplanět. Zatímco zvířata a ptáci na válku zapomněli a postupně se do rezervace vrátili, lidem se zpátky nechce. Z tisícovky obyvatel jich tady není ani polovina. Většina místních se hlásí k maďarské národnosti a ti, kteří v době války utekli do bezpečí staré vlasti, už tam často zůstali.

V těsném sousedství vesnice se ovšem staví stejně intenzívně jako v okolí tykvešského zámku. Z dubových trámů vyrůstají roubené stavby. Některé stojí na metrových kůlech, protože v době záplav tady bude voda. Podlahy a stěny prokládají stavitelé rákosovými rohožemi a také střechy pokrývají rákosem. Staví se stejně, jak na to lidé v močálech byli zvyklí odjakživa. Bydlet se v těch domech ale nebude. Od příští sezóny tu začne fungovat turistické centrum s kinosálem, muzeem a restaurací.

Z místa, které je vstupní bránou do rezervace, povede dřevěný chodník. Přes močály a slepá ramena po něm turisté dojdou do přístavu, odkud vyplují na prohlídku parku. Správa rezervace nechala vytáhnout z bahna rezavý vrak a dnes už na břehu jezera stojí čerstvě natřená loď. "Lávka do přístavu bude dlouhá osm set metrů. Tedy přesně desetkrát méně než starý turecký most z Osijeku do Dardy," ukazuje Besim Mehič směr, kudy chodník povede.

Z autobusu u brány do parku se vyhrnula parta studentů střední školy ve Vukovaru. Školní zájezdy jsou tady zatím nejčastějšími hosty. Ředitelka Melita Mihalevičová ovšem plánuje, že kromě biologů ze zahraničních univerzit začnou z ciziny přijíždět také turisté. "Naše země není jenom Jadran a Plitvice," říká. Přesto vedení parku nepočítá s tím, že sem někdy budou jezdit davy lidí jako třeba na Plitvická jezera. "Ani bychom to nedovolili. Budujeme biosférickou rezervaci a to nikdy nesmí být masová záležitost," vysvětluje ředitelka.

Každý rok má park přijmout maximálně padesát tisíc turistů. A to je asi tolik, kolik na soutok Dunaje a Drávy přilétá každý rok divokých hus, aby tu v klidu močálů a bažin přečkaly zimu.

Zdroj: Víkend Hospodářských novin, text, snímky: Tomáš Netočný