Vlasta Fabianová

Narozena 29. června 1912, Lvov
Zemřela 26. června 1991, Praha

Vlasta Fabianová se narodila ve Lvově v rodině bankovního úředníka. Po vypuknutí I. světové války se celá rodina přestěhovala do Prahy. Její rodiče dbali na klasické vzdělání své dcery a představovali si, hlavně tatínek, že z Vlasty bude jednou učitelka nebo lékařka. Maminka, která měla ráda balet, chtěla mít z Vlastičky slavnou baletku. Vlasta nesplnila ani jedno z přání svých rodičů. I ona totiž měla svůj sen, a to stát se činoherní herečkou. Když přesvědčila rodiče, že nic jiného dělat nebude a ani nechce, že jediným správným povoláním pro ni je herectví, svolili.

Již na konzervatoři si profesoři všimli Vlastina výrazného hereckého talentu a povolili ji hostovat za nemocnou Annu Sedláčkovou v Národním divadle. Po absolvování pražské Státní konzervatoře byla v krátkém angažmá ve Švandově divadle na Smíchově, odkud odešla v roce 1933 do Zemského divadla v Brně. V roce 1941 jí bylo nabídnuto angažmá v činohře Národního divadla v Praze, kam přišla už jako vyzrálá a kvalitní herečka.

Ve Zlaté kapličce, kde působila neuvěřitelných 36 let, ztvárnila velké ženské postavy nejen českých i světových klasiků, ale i moderních autorů. Byla skvělá jak v rolích tragických, tak komických. Za všechny nádherné divadelní role je třeba připomenou alespoň dvě: postavu Věry Mixové v Hrubínově Srpnové neděli (tuto roli si také zopakovala ve stejnojmenném filmu z roku1960) a Giselu v nezapomenutelné Kočičí hře, která byla bohužel v Národním divadle její poslední. V této roli předvedla veškerou škálu svého hereckého umění, přes tragiku až po komično. Po právu za ni dostala nejvyšší maďarské vyznamenání.

Ve filmu se poprvé objevila v roce 1940 ve slavné Pohádce máje v režii Otakara Vávry. Hrála svůdnou bytnou hlavního představitele Ríši v podání Svatopluka Beneše. Další filmové role na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1943 natočil František Čáp s hvězdným obsazením (J. Štěpničková, M. Glázrová, K. Höger, T. Brzková, R. Nasková) film Tanečnice, kde si paní Vlasta zahrála noblesní princeznu Marii Luisu. Hrdou a nedostupnou kněžnu Andresovou ztvárnila po boku stárnoucího knížete v podání Františka Smolíka ve filmu Prstýnek, který v roce 1945 režíroval Martin Frič. I když v 50. letech doba kvalitním filmům nepřála, měla v tomhle paní Vlasta přece jen trochu štěstí. Typově se hodila do rolí aristokratek, záhadných a hrdých žen a také do nich byla obsazována. Za zmínku stojí alespoň filmy Housle a sen (1946), Krakatit (1948), Morálka paní Dulské (1958).

Paní Vlasta se také objevovala velmi často v TV a v rozhlase, kde mohla uplatnit svůj malebný hlas. V roce 1947 dostala nabídku vyučovat na pražské konzervatoři. Nejprve učila umělecký přednes a od roku 1950 herectví. Na konzervatoři působila do roku 1975. V roce 1960 byla jmenována docentkou na DAMU.

Jejím prvním manželem byl rozhlasový režisér Josef Bezdíček. Po jeho smrti žila několik let sama, až v roce 1971 (sama tomuto sňatku říkala pozdní svatba) se provdala za svého hereckého kolegu Bohuše Záhorského. Jejich manželství bylo velmi harmonické. Volný čas trávili na své chatě v Kamenném přívozu, kde se pan Záhorský staral o zahrádku a své zkušenosti a rady z oblasti zahrádkaření předával i prostřednictví televizní obrazovky. Další jejich záliba byl pejsek. Měli krásného malého pudla barvy aprikot. Bohoušek vždycky říkal: "My se o venčení psa nehádáme, jdu vždycky já a rád."

Jít na návštěvu k paní Vlastě a panu Bohouškovi, to bylo pohlazení na duši. Bydleli na nábřeží pár kroků od Národního divadlo. Z balkonu jejich bytu byl nádherný výhled na Hradčany. Vždy tam bylo něco dobrého na zub, ale hlavně milé a vlídné přijetí.

Paní Vlasta vlastní děti neměla, ale ke svým studentů a k dětem vůbec měla úžasný vztah. Její studenti na ni nikdy nezapomněli a pravidelně ji navštěvovali. Byla za to velmi vděčna.

V roce 1977 ji vedení Národního divadla požádalo, aby odešla do důchodu. Nebyly pro ni role. Bylo jí dovoleno hrát jen v Kočičí hře, ale bohužel smrtí Dany Medřické skončilo i to. Když v roce 1980 zemřel její muž Bohuš Záhorský a tři roky po něm její nejlepší kamarádka Dana Medřická, uzavřela se paní Vlasta do sebe. Každé ráno se smutně dívala z okna svého bytu na Národní divadlo a vzpomínala jen na to hezké, co tam prožila. Radost jí udělala až Sametová revoluce v roce 1989. Byla zvána na různé besedy do divadel a bylo jí nabídnuto, aby se vrátila do Národního divadla. Nabídkou byla nesmírně potěšena, ale vzhledem k zdravotnímu stavu ji musela odmítnout. Radost měla ale velikou, dokonce začala psát knihu svých vzpomínek, kterou nazvala "Jsem to já". Bohužel jejího vydání se nedožila. Paní Vlasta Fabianová zemřela 26. června 1991 v nedožitých 80 letech.

Je dobře, že máme filmy pro pamětníky, ve kterých máme možnost vidět krásnou a charismatickou ženu se sametově podmanivým hlasem, Vlastu Fabianovou.