Gibraltar: Mezi Británií a Evropou

snímky: AUTOR A AP

Piloti letadel společnosti British Airways, kteří chtějí bezpečně dosednout na jediné ranveji gibraltarského letiště, musí zvládnout poměrně složitý manévr. Nalétávají na letiště souběžně s masívem čtyři sta metrů vysoké vápencové skály, vybíhajícím pět kilometrů do Středozemního moře, a těsně před přistáním provádějí prudký obrat o devadesát stupňů. Jsou totiž nuceni vyhnout se španělskému vzdušnému prostoru.

Ranvej gibraltarského letiště vybíhá půl kilometru do Algeciraského zálivu a nesmí na ní pro změnu přistát žádné španělské letadlo. Jedinými destinacemi letounů startujících z Gibraltaru jsou Londýn a marocký přístav Tanger. Letiště postavené na pozemku, jenž nebyl zahrnut do Utrechtské smlouvy z roku 1713, na základě které Španělsko postoupilo Gibraltar Británii, tak nemohlo být zahrnuto do návrhu unijní Dohody o otevřeném nebi.

Londýn a Madrid svůj tři sta let starý spor o území o rozloze šesti a půl kilometrů čtverečních loni nevyřešily ani po sérii úmorných diplomatických jednání. Konečné slovo v celé při totiž budou vždy mít obyvatelé skalní výspy. A ti prohlašují, že se nikdy nestanou poddanými španělského krále Juana Carlose či jeho syna, prince Filipa.

Šedesát kilometrů chodeb

Gibraltarská skála je děravá jako ementálský sýr. Britští vojáci v ní za Velké blokády v letech 1779 - 1783, kdy byl přístav Španěly téměř hermeticky odříznut od okolního světa, vyhloubili systém chodeb, který během druhé světové války rozšířili tak, že dnes dosahuje celkové délky šedesáti kilometrů. Střílny s průzory lemují šedobílý vápencový masív po celém obvodu a vybetonovaných plošin pro dělostřelecké baterie si všimne každý, kdo přijíždí od letiště po Smith Dorrian Avenue do centra přístavu ověšeného britskými vlajkami.

Stotunové dělo, schopné vystřelit na vzdálenost pěti kilometrů náboj o váze téměř tisíc kilogramů, Britové umístili na konci devatenáctého století i na molu u Rosia Bay. Přesně tam, kde zakotvila v roce 1805 po bitvě u Trafalgaru vlajková loď Victory s tělem admirála Nelsona krátce předtím, než bylo po vítězné bitvě se Španěly převezeno do Británie. Zaoblený mys, u kterého Britové zničili španělsko-francouzské loďstvo a zajistili si tak na další století nadvládu na moři, leží padesát kilometrů západně po pobřeží na půli cesty mezi Gibraltarem a Cádizem.

Desetimetrová hlaveň děla, z něhož obránci Gibraltaru na nepřítele paradoxně nikdy nevystřelili, slouží jako promenáda mořským rackům spouštějícím se z nebe nad pevnůstkou Parson's Lodge tyčící se u vjezdu do Rosia Bay. Temně modrá hladina zálivu je plná nákladních lodí a Algeciras, do kterého z Gibraltaru navzdory dvacet let staré dohodě mezi Londýnem a Madridem stále nevede přímé spojení po moři, je jako na dlani.

Union Jack vlaje i nad starou maurskou pevností nad Casemates Square, náměstím s bary a restauracemi, na níž se vypíná bronzová socha britského pěšáka. Zástavu představující tři sta let ponížení mohou dobře vidět i obyvatelé La Líney, španělského městečka na hranici neutrální zóny obemykající enklávu ze severu. "Bienvenidos a la ciudad de San Roque donde reside la de la Gibraltar," připomíná radnice městečka ležícího dalších pět kilometrů na sever od La Líney, do něhož se kdysi uchýlili Španělé, kteří museli opustit Gibraltar.

"S místním španělským obyvatelstvem dnes nemáme žádné problémy," tvrdí šéf gibraltarských liberálů Joseph Garcia. "Čtyři tisíce z nich sem každý den jezdí za prací a polovina zdejších lidí hovoří španělsky. S vládou v Madridu je to horší."

Loni v prosinci nechaly španělské úřady uzavřít hranice Gibraltaru, neboť v přístavu kotvila britská výletní loď, na jejíž palubě onemocněla třetina cestujících úplavicí. Patnáct let trvající blokádu uvalil v roce 1969 na enklávu španělský diktátor Franco, který chtěl Gibraltar vojensky obsadit už za druhé světové války. Uzávěra hranic skončila až v roce 1985 poté, co se v Madridu dostali k moci socialisté Felipa Gonzáleze.

Když mají obyvatelé výspy, požívající status samosprávného zámořského území, demonstrovat svou náležitost k britské koruně, vyhrnou se do ulic městečka všichni. Devadesátiprocentní účast provázejí i volby do místního parlamentu a referenda odmítající návrat pod španělskou nadvládu.

"Za Brity se dnes považuje jen nepatrný zlomek obyvatelstva Gibraltaru. Když Británie výspu obsadila v roce 1704 a všichni Španělé odešli pryč, přistěhovali se sem lidé z celého Středomoří. Malťané, Židé, Savojci, Janované, Portugalci - a později znovu také Španělé. Jsme multikulturní národ," říká Garcia. Středomořské, přesněji španělské předky nezapře ani on sám. Již dnes nemají Gibraltařané žádný problém s integrací, například eurem se naprosto běžně platí ve všech obchodech.

Nezávislost není na pořadu dne

Navzdory tomu, že se Gibraltařany cítí být dvě třetiny obyvatel výspy, jen málokterý z nich vidí svou budoucnost jinak než pod svrchovaností Británie. "Nezávislost? Možné je všechno, osobně by mi to nevadilo," říká šéf firmy, která dokončuje poslední stavební úpravy v aule městské radnice na Convent Place. Sleduje přitom slavnostní výměnu stráží, kterou před bílými arkádami Konventu, františkánského kláštera a tradičního sídla britského guvernéra, provádějí příslušníci Královského gibraltarského pluku. Londýn je stále odpovědný za vnitřní bezpečnost výspy, pozemní jednotky ale opustily Gibraltar již v roce 1991.

Přes odpor opozičních konzervativců se vláda britského premiéra Tonyho Blaira chtěla předloni dohodnout s Madridem a rozdělit si pravomoci nad Gibraltarem v rámci tzv. sdílené suverenity. Kabinet hlavního ministra Petera Caruany i obyvatelé enklávy byli však rozhodně proti a z plánu nakonec sešlo. Od referenda z listopadu 2002, kterým místní voliči devětadevadesáti procenty hlasů britsko-španělský projekt zamítli, uvízla veškerá jednání na mrtvém bodě. Hlasy volající po nezávislosti od té doby zesílily, nikdo si ale nedovede pořádně představit, jakým způsobem by bylo možné samostatnost Gibraltaru financovat. Madrid dal navíc nedávno opakovaně najevo, že něco takového nikdy nepřipustí.

"Je to nesmysl, nebyli bychom schopni konkurovat Španělům na druhé straně hranice. Spoustu věcí stále musíme dovážet a plán pronájmu námořní základny, o kterou se prý zajímá NATO, se mi nezdá reálný," říká Jonathan Sacramento z deníku Gibraltar Chronicle.

Válečná kalvárie

"Chceme plnou dekolonizaci Gibraltaru, nic víc a nic míň. Napříště by se nám zamlouval podobný autonomní status, jaký dnes mají Normanské ostrovy v Lamanšském průlivu. Britské koruně jsme zůstali vždycky věrni, navzdory tomu, co si naši předkové prožili za války," říká Garcia.

Na přelomu května a června 1940 opustilo spěšně Gibraltar patnáct tisíc civilistů, z nichž většina se nikdy nedostala dále než do deset kilometrů vzdáleného Algecirasu. Desátého června vyhlásila Spojencům válku Mussoliniho Itálie a hrozilo, že se stejně zachová i frankistické Španělsko. O obsazení Gibraltaru tehdy uvažoval také šéf abwehru admirál Canaris.

První destinací evakuovaných byly sběrné tábory rozeseté po periferiích devíti měst Francouzského Maroka. Čtyřiadvacátého června 1940 ale Francie kapitulovala a gibraltarští běženci byli za strastiplných podmínek urychleně převezeni zpět. Devatenáctého července dvě tisícovky z nich Britové převezli na portugalský ostrov Madeiru, kde uprchlíci zůstali do konce války. Další dva tisíce Gibraltařanů skončily na Jamajce. Ti, co měli větší štěstí, strávili válku v Londýně, pokud tedy lze hovořit o štěstí. Aby všem kalváriím nebyl konec, převezly britské úřady v říjnu 1944 většinu z přibližně deseti tisíc gibraltarských běženců do tří táborů na území Severního Irska.

"Po pěti letech pobytu na britské půdě toužili všichni po návratu domů. Za války byli lidé středomořského vzezření v Londýně přinejmenším podezřelí, pro Němce tu pracovali španělští špióni. První úvahy týkající se gibraltarské nezávislosti pocházejí z té doby," říká Joseph Garcia.

Herkulovy sloupy

Španělé a Marokánci, kteří vedou hostel Emile za Casemates Square, s Brity problémy nemají. "Místní lidé by nikdy nesouhlasili s tím, aby se Gibraltar stal součástí Španělska. Dnešní situace, navzdory veškeré nejistotě, nakonec všem vyhovuje," tvrdí třicetiletý muž v recepci. Marokánci ovládají obchod se zeleninou v obchůdcích na Governor Street, ani po dvacetiletém pobytu v Gibraltaru však většina z nich nemá možnost získat britské občanství. Afričtí běženci překračující Gibraltarskou úžinu se území výspy vyhýbají, protože Britové je nemilosrdně posílají zpět.

Poblíž majáku postaveného v roce 1841 na nejjižnějším cípu výspy v místě nesoucím název Europa Point dnes stojí největší mešita vybudovaná v neislámské zemi. Gibraltarská skála, první z Herkulových sloupů střežících vstup do Středozemního moře, za své jméno vděčí tangerskému emírovi Taríku bin Zijádovi, který se na druhou stranu úžiny vydal v roce 711. Gibraltar je zkomoleninou názvu Džabal Tarík (Taríkova hora). Druhý z Herkulových sloupů, Džabal Músá, se tyčí hned naproti na druhé straně úžiny na marockém území nad zálivem, ze kterého startují čluny s přídavným motorkem přeplněné běženci směřujícími do Evropy...