Když spánek není dost cool

Světovým tiskem proběhla nedávno senzační zpráva. Přístroj, který si nasadíte na hlavu, by podle ní mohl způsobit jakýsi spánek v kostce. Při pokusu vyslala takzvaná transkraniální magnetická stimulace neškodné magnetické signály do mozku dobrovolníků. To v něm vyvolalo pomalé vlny, typické pro nejhlubší fázi spánku. Média citovala profesora Tononiho, uznávanou kapacitu ve výzkumu spánku: "Vytvářením pomalých vln na zakázku by se jednoho dne mohla léčit nespavost," prohlásil a pokračoval: "Teoreticky by to mohlo vést až k jakémusi kondenzovanému spánku. Za pár hodin byste se cítili, jako byste spali osm hodin." Zajímavá informace jak pro ty, kdo spát nemohou, tak pro ty, kdo spát nechtějí.

Padající hlava
Na internetových stránkách studentského zdravotního střediska Oregonské státní univerzity si každý může přečíst volání o pomoc. Napsal je student, který je v koncích, protože, jak tvrdí, "nemá čas spát". Je na denním studiu a zároveň má několik zaměstnání. "Obvykle se učím do jedné, do dvou, ale třeba také do osmi ráno. Někdy se za celý týden nebo i za delší dobu ani jednou pořádně nevyspím," přiznává. "Vypiju čtyři espressa za večer, nakonec mám puštěný metal na plné pecky, ale stejně mi hlava spadne do skript."
Student tvrdí, že takový životní styl patří všeobecně "ke kolejní kultuře", takže případná rada pomůže mnoha lidem najednou.

A jakou radu čeká? O tom má přesnou představu. "Potřebuju praktickou radu, jak zůstat vzhůru a při smyslech," žádá. "Ale neraďte mi, ať si na chvíli zdřímnu: nemám čas, a navíc by mě to vyřídilo na zbytek dne. Neraďte mi ani, ať piju víc tekutin: potřebuju espresso, ne vodu. Je také zbytečné radit mi, abych zdravě jedl. Nemám na to čas ani peníze. A rozhodně nemám čas ani energii na žádné cvičení. Je už kokain legální? Nebo něco podobného?"
Co myslíte, že mu zdravotní poradna odpověděla? "Musíte dostat do života víc rovnováhy. Nedostatek spánku je nebezpečná věc. Potřebujeme přežít. Spánek restauruje naše tělo i duši." A hnala ho za školním psychologem.

Žít nonstop
Ten štvanec mimoděk vyjádřil posedlost mnoha dnešních lidí: manažerů, obchodníků, kreativců, úspěšných lidí všeobecně. A také lidí, kteří se chtějí bavit, hrát si, konzumovat, zkrátka "žít nonstop", a spánek je pro ně ztráta času. Takových lidí přibývá.
Už pár let se mluví o čtyřiadvacetihodinové společnosti, o světě, který nikdy neusíná. V roce 2020 prý bude v Británii v takové společnosti žít čtvrtina všech obyvatel. Britská nadace Future Fund zjistila, že už dnes je prý od devíti večer do šesti ráno aktivních sedm miliónů Britů.

Globalizace hbitě rozrušila vzorec práce od devíti ráno do pěti odpoledne a setřela rozdíl mezi pracovním dnem a víkendem. Čím dál víc lidí pracuje na směny. V průmyslových zemích je dnes už takových celá pětina ze všech zaměstnaných lidí. Čím dál častěji překonáváme letadlem časová pásma a pravidelně si tím narušujeme rytmus noci a dne. Přibývá lidí, kteří pracují z domova, nebo si berou práci domů a pokračují v noci, když je klid a děti spí. Čtyřicet procent Britů si prý stěžuje, že nemají dost každodenního spánku. A čtvrtina tamějších manažerů přiznává, že s nimi denně cloumá blbá nálada, protože jsou nevyspalí.

Co je "normální"
Ti, co si úmyslně ukrajují ze spánku, aby mohli hovět svému workoholismu nebo nezkrotné "žízni po životě", se často chlácholí příklady slavných nespavců. "Napoleon prý spal jen dvě až čtyři hodiny, a stačilo mu to," ohrazují se. Edison prý tvrdil, že spánek otupuje a po čtyřech hodinách spaní dokázal pracovat dvacet hodin bez přestávky. Že čtyři hodiny stačí, soudí i bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová. Ale kdo z nás stál u jejich postele se stopkami? A navíc, i kdyby Napoleon s Edisonem a pár dalších celebrit dokázali spát za pochodu, jsou to jen výjimky.

Spousta lidí si láme hlavu nad tím, kolik hodin by tedy vlastně měli spát. Vedoucí lékař spánkové laboratoře neurologického oddělení pražské nemocnice Na Homolce Tomáš Procházka cituje nedávný zahraniční výzkum. Ten dokázal, že lidé, kteří spí méně než šest a půl hodiny, mají vyšší úmrtnost. Když někdo dlouhodobě spí méně než pět hodin, hrozí mu třikrát větší riziko než těm vyspalým dorůžova, že ho sklátí nějaká srdeční příhoda. Ale ti, co potřebují spát víc než devět hodin, mají větší pravděpodobnost, že dostanou infarkt. Takže? "Zjednodušeně se z toho dá vyvodit, že nejmenší riziko úmrtí mají lidé, kteří spí v noci šest až sedm hodin," shrnuje doktor Procházka.
Ideální by prý bylo spát mezi desátou večer a šestou ranní, protože biologicky se náš spánek váže na rozdíl světla a tmy.

Bděním zmoření
Václav Marvan je strojvedoucí, jeden z těch dvaceti procent zaměstnaných lidí, kteří pracují na směny. "Takový stroj, co by mi dal za dvě hodiny spánku sílu jako za osm, to bych tedy bral!" zasní se. Bělma má zarudlá a prsty se mu chvějí. Nemůže si zvyknout na střídavé směny, je z toho vysílený. Ale pořád shání zázračné recepty, místo aby zašel za lékařem. Jen tři z deseti jemu podobných se prý svěří do odborných rukou.

Riskují při tom hodně. Nevyspání otupuje pozornost. Může za dvě ze tří nehod na silnici. Kdo nespí, tomu se snižuje imunita. "Jedna studie zjistila, že po očkování proti chřipce měli lidé, kteří spali čtyři hodiny, jen polovinu protilátek než ti vyspalí," uvádí Tomáš Procházka. Chronicky nedospalí lidé jsou podráždění, mají sklon k depresím, k obezitě, podávají horší výkony v testech inteligence. Jejich mozek se nemůže zregenerovat, a tak se jim zhoršuje paměť.

"Měníme se v národ zombiů," postěžoval si Russell Foster z univerzity v Oxfordu, když z průzkumu vyplynulo, že Britové spí v průměru jen šest hodin denně. "Spánek není nemoc, která by se měla léčit," prohlásil a varoval, že lidem zodpovědným za chod hospodářství ještě nedošlo, jak nebezpečné jsou nevyspalé mozky pro ekonomiku, jež čím dál víc závisí na inteligenci.

Spát jako vlk
Leonardo da Vinci se prý každé čtyři hodiny prospal patnáct minut, a to mu stačilo. Dnes se tomu říká "vlčí spánek". Už nějaký čas ho nacvičuje náš vynikající jachtař David Křížek. Potřebuje ho umět pro přežití při dálkových plavbách, kdy je na lodi sám.
Spí jen v deseti až čtyřicetiminutových intervalech maximálně čtyřikrát denně. "Zkoušel jsem to nacvičovat doma, ale nejde to," svěřil se Víkedu HN. "Když nejste v extrémní situaci, není síla, která by vás donutila dobrovolně se trápit a vstávat každých dvacet minut. Na vodě je to jiné. Jde spíš o mdloby z totální únavy. Nebezpečné jsou i halucinace. Když je to opravdu zlé a v bouřlivém počasí nemohu spát a musím kormidlovat, pak občas zažívám situace, kdy bdím, ale začíná se mi zdát sen. Spánek se nedá ošidit. Spát se musí," říká David Křížek.

Stroj, který kondenzuje spánek na dvě hodiny, by ocenil, ale, jak přiznává, připadal by si pak sám jako stroj a nebyla by to už zdaleka taková výzva. "Ztratilo by to kouzlo překonávání sebe sama," říká. "Největší umění totiž není v tom jet rychle, ovládat taktiku, strategii, meteorologii, proudy, vývoj počasí, techniku, ale hlavně v překonání únavy a nedostatku spánku. Když prostě i dvacátý den plavby, kdy máte oči opuchlé únavou, vážíte o deset kilo méně, jedete stále naplno." To umění ho začal učit předseda České společnosti pro výzkum spánku a spánkovou medicínu Karel Šonka. Dnes, kdy se chystá na legendární transatlantický závod malých plachetnic, už David Křížek spolupracuje i se zahraničními týmy.
"Jinak ale já spánek miluju a, možná k vlastní smůle, spím rád a spím dobře," svěřuje se.

Úděl pěšáka
Ne každý je nadšen vidinou světa, ve kterém budou lidé spát dvě hodiny a dvaadvacet hodin budou aktivní.
"To je to nejhnusnější, co by se lidstvu mohlo stát," hrozí se Neil Stanley z univerzity v Surrey. Vize bezesných nocí neláká ani českého odborníka na reklamu Ivana Tomka: "Neprodloužilo by to dobu, po kterou budou lidé dělat smysluplné věci, například se vzdělávat," soudí. "Jen by to zvětšilo prostor pro konzum, a tak není o co stát."

Ale armáda o to stojí, a hodně. Proto podporuje výzkum, který jí má napovědět, jak udržet vojáky zvláštních misí bdělé co nejdéle. Takoví vojáci operují v průměru dvaasedmdesát hodin, než si mohou odpočinout.
V americké armádní agentuře DARPA na základně v Arlingtonu ve Virginii provádějí a podporují většinu základního výzkumu bdělosti. Hledají látky a metody, které bdění prodlouží a zefektivní. Zkoušejí, jak působí látka CX717 nebo Modafinil, známý u nás jako Vigil. Na podobné "posilovače bdělosti" se hodlají vrhnout další farmaceutické firmy a armáda se netají tím, že ji to zajímá.
Zajímá to ovšem i nespavce z přesvědčení. Časopis New Scientist cituje programátora, který "nestíhá", a tak se dal na Modafinil, a moc si libuje.

S tím by ale Tomáš Procházka ze spánkové laboratoře Na Homolce nesouhlasil. "Podobné prostředky musí být vyhrazeny pro ty, kdo nedokáží adekvátně spát ze zdravotních důvodů," říká. Výjimku by udělal ještě u lidí, kteří špatně snášejí práci na směny, a s určitými etickými výhradami u vojáků. "Ale představa, že předepisuji Vigil někomu proto, že je dnes v trendu pracovat šestnáct hodin a pak být čtyři hodiny v klubu, je pro mě nepřijatelná," tvrdí.
A co si myslí o transkraniální magnetické stimulaci (TMS), o tom "stroji", který "stlačí" spánek do dvou hodin? Také jeho výzkum podporuje americká armáda.

"Profesor Tononi přidal důležitý střípek k základnímu výzkumu mechanismu spánku. Ale není vůbec jasné, jak, kdy a zda vůbec se výsledky tohoto základního výzkumu promítnou do praktické medicíny," chladí rozpálené hlavy Tomáš Procházka. "Každá špičková práce má také PR složku," říká. Tak podle něj vznikly titulky o senzační šanci na léčení nespavosti a kondenzování spánku.
TMS je pořád ještě experimentální metoda a i když jsou magnetické pulsy bezpečné, je tu riziko, že by mohly vyprovokovat epileptický záchvat. Kondenzovaný spánek, který doktoru Procházkovi připomíná stravu pro kosmonauty, by připravil spáče o fázi REM, ve které probíhá mimo jiné většina našeho snění. "Je pravděpodobné, že sny určitý význam pro organismus mají," říká Tomáš Procházka. Předpokládá se, že ve snech se interpretují a analyzují události a vzpomínky, vtahuje se afekt a emoce, a vzniká tak forma, která těmto událostem dává význam a vodítko pro naše další jednání. A o to bychom přišli.

Nojo, ale co dělat
"Když ráno přijdu domu, sednu si a zapnu televizi, venku choděj krásný holky, začíná novej den, nojo, ale co dělat, chce se mi spát," napsal Filip Topol v textu pro skupinu Psí vojáci.
Mohla by to být hymna nespavců z přesvědčení. Nojo, ale co dělat, když Russell Foster z Oxfordu tvrdí, že ti, co si myslí, že o víkendu dospí, co přes týden nestihli, klamou sami sebe, protože "dohnat se to nedá". A co dělat, když Tomáš Procházka zdůrazňuje, že "neexistuje žádná náhrada za dobrý, zdravý noční spánek, a proto bychom ho neměli obětovat nějakým společenským aktivitám". Co dělat? Spát.

Snímky AP: Spánek je biologická potřeba. Workoholici si myslí, že se od něj dokážeme osvobodit. Nedokážeme, nakonec nás přemůže; Vojáci ve zvláštních misích často musí čekat na odpočinek dvaasedmdesát hodin. Armáda zkoumá, jak je udržet bdělé; Dát si dvacet je zdravé. Za dobrý noční spánek ale neexistuje žádná náhrada.