Vymítání čerta ďáblem. Tak lze shrnout plán na stavbu gigantického kanálu odvádějícího část toku sibiřských řek Ob a Irtyš ze severu na jih. Aralské jezero, které leží ve Střední Asii na pomezí Kazachstánu a Uzbekistánu, napájejí či spíše napájely dvě řeky, Amudarja a Syrdarja. Jejich společný přítok do Aralu býval vyšší než průtok Nilu. V 60. letech však začala stavba rozsáhlé sítě kanálů zavlažujících bavlníková pole.
Jezero postupně ztratilo 90 procent svého objemu, jeho průměrná hloubka klesla na polovinu a pobřeží ustoupilo až o 250 kilometrů. Katastrofa byla i v socialistických měřítcích tak strašlivá, že ji sovětská vláda v roce 1984 chtěla napravit přivedením vody ze sibiřských veletoků. Stavba přívodního kanálu tehdy začala, ale projekt byl zastaven po tvrdých protestech vědců, spisovatelů a ekologů.
Rusko teď o kontroverzním díle začíná znovu uvažovat. Dokonce by pro něj mohlo získat mezinárodní podporu. Má v rukou silný trumf: globální oteplování.
Vzrůstající teplota planety zvyšuje průtok sibiřských řek. Vzbuzuje to obavy, že by vody Arktického oceánu mohly zpomalit či úplně zastavit hlubinné proudění vod v severním Atlantiku. Tím by se také zastavil teplý Golfský proud a Evropu by začaly sužovat daleko tužší zimy.
Odvedením části vody ze sibiřských veletoků by tomu bylo možné předcházet. Otázkou zůstává, za jakou cenu a s jakými následky.
Když žízní bavlník
Projekt otočení sibiřských řek vypadá tak giganticky, že jej týdeník New Scientist přirovnal k nápadu zavlažovat Mexiko vodou ze severoamerických Velkých jezer. Předpokládá výstavbu 200 metrů širokého a 16 metrů hlubokého kanálu dlouhého 2500 kilometrů, který by vodami Ob a Irtyš zásoboval řeky Amudarja a Syrdarja ústící do Aralského jezera. Mělo by jím protékat 27 kilometrů krychlových ročně. Odpovídá to devadesátkrát vypuštěné Lipenské přehradě.
O mohutnosti sibiřských veletoků svědčí pozoruhodný poměr. Pouhých sedm procent průtoku odebraného z Obu by znamenalo padesátiprocentní zvýšení přítoku do oblasti Aralu.
Projekt získal podporu některých politiků. Patří k nim moskevský starosta Jurij Lužkov, ale také představitelé středoasijských států. Pokud by se projekt uskutečnil, Rusko by v oblasti posílilo svůj politický a hospodářský vliv. Kromě toho se obává, že zhroucení ekonomiky jižních sousedů by vyvolalo mohutnou vlnu přistěhovalců. Od roku 1990 už z uzbekistánské oblasti Karakalpak emigrovala do Ruska pětina obyvatel.
Ekonomické pozadí projektu je zřejmé. Podstatná část příjmů středoasijských států pochází z prodeje bavlny, plodiny mimořádně náročné na vodu. Uzbekistán a Turkmenistán mají nejvyšší světovou spotřebu vody v přepočtu na obyvatele. A to Turkmenistán hodlá zdvojnásobit produkci bavlny v průběhu příštích deseti let.
Za nadměrnou spotřebu vody nemůže ani tak žíznivost bavlníkových polí, jako zchátralá síť zavlažovacích kanálů měřící kolem 50 tisíc kilometrů. Většina jich je zanesená a neudržovaná. Podle odhadů odborníků Světové banky skoro dvě třetiny vody nikdy nedotečou k polím.
Netýká se to ovšem jenom bavlníkových zemí. Mezinárodní úsilí o nastartování ekonomiky severního Afghánistánu stojí a padá s tím, zda se z řeky Amudarji podaří každoročně odčerpat zhruba deset kilometrů krychlových vody. Klimatické modely přitom nasvědčují, že v oblasti budou stále slábnout srážky. Mezinárodní krizové sdružení sídlící v Bruselu na základě toho varovalo před nebezpečím vzniku ozbrojených konfliktů o vodní zdroje.
Záchrana jezera je sporná
"Začali jsme přehodnocovat staré projektové plány na obrácení sibiřských řek. Shromažďujeme staré materiály ze tří set institucí," řekl týdeníku New Scientist Igor Zonn, ředitel ruské vládní agentury Sojuzvodprojekt. Vzkříšení socialistického megaplánu však děsí některé odborníky. Patří k nim Nikolaj Dobrecov z Ruské akademie věd, podle něhož by obrácení části toku vyvolalo v povodí Obu ekologickou a sociálně-ekonomickou katastrofu. Zničilo by to rybolovné oblasti a rozvrátilo tamní klima. Také záchrana vysychajícího Aralu je sporná. Většina sibiřské vody by do něho zřejmě nedorazila, protože by se vyplýtvala v zavlažovacích kanálech.
Středoasijské země musí řešit zásadní dilema: buď se vydat cestou zásadních změn, které by vedly k účinnějšímu využití vody a menší závislosti na žíznivých plodinách typu bavlny, nebo kupovat vodu odjinud. Podle Nikity Glazovského, předního ruského geografa a někdejšího náměstka ministra životního prostředí "je stále snazší odklonit řeky než skoncovat s neúčinným zavlažováním".
Není však pravděpodobné, že by Rusko začalo v brzké době uskutečňovat projekt, jemuž stojí v cestě tolik finančních, politických a ekologických překážek. Nicméně tak dalekosáhlé projekty nemusí zůstávat jen na papíře. Příklad? Čína se pustila do obrovského a nákladného díla, které přivede vodu z řeky Jang-ce-tiang do Žluté řeky.
Autor je spolupracovníkem redakce
info
Jezero, jež mizí před očima
Někdejší čtvrté největší vnitrozemské jezero na světě, které leží ve Střední Asii mezi Kazachstánem a Uzbekistánem, začalo vysychat počátkem 60. let. Vodu jeho přítoků Amudarji a Syrdarji pohlcovaly umělé kanály na zavlažování bavlníkových polí.
V roce 1960 do Aralu ještě přitékalo 63 až 65 km3 vody ročně - nyní je to půldruhého kilometru.
Jezero ztratilo z původní rozlohy 65 tisíc km2 více než polovinu. Objem vody se ztenčil z 1000 km3 na nynějších 110 k m3. Hladina poklesla z 53 na 28 m a linie pobřeží sestoupila o 250 km.
Slanost vody v jezeře stoupla z 10 procent na více než 23 procent a zanikl rybolov. Zasolená půda dává nižší úrodu. Mírné klima se zvrátilo v horká, suchá léta a dlouhé studené zimy.
Přehrada dlouhá 12,7 km má do čtyř let definitivně oddělit severní část jezera od podstatně větší a definitivně odepsané jižní části. Hladina se během osmi až deseti let vzedme o 38 až 42 m, což umožní obnovu rybolovu.
Jezero by mohla zachránit voda přivedená obřím umělým kanálem do Amudarji a Syrdarji ze sibiřských veletoků Ob a Irtyš.
