Dominika Applová: Chci malou fabričku, něco jako ČKD

Vytvářela design vozítku na Mars a nevadilo by jí vymýšlet nové kartáčky na zuby. Za návrh mobilních telefonů Siemens Xelibri nedávno získala českou Národní cenu za design.

snímky: HN - ONDŘEJ BESPERÁT

Jaký mobil používáte?
Mám čtyři, protože si nedokážu zorganizovat volání v Americe a v Evropě. Zrovna teď mám v baťůžku dva, z toho jeden zadarmo a druhý od táty, protože ho polil kafem. Chci si koupit mobil, který umí volat v Americe i tady v Evropě, ale ještě jsem to nestihla.

Nemáte s tolika mobily problémy?
Mít čtyři čísla znamená hrozný zmatek. Navíc jsou to mobily vyrobené většinou v první sérii, takže jim moc nevěřím. Mám raději starý mobil, který funguje.

Čemu u mobilního telefonu dáváte přednost - designu, nebo počtu funkcí?
Mobil zásadně používám jako věc, která musí vydržet třeba pád na chodník. Mně totiž mobily pořád padají. Jsem ráda, když podepíšu smlouvu s nějakým providerem, ten mi dá mobil zadarmo a já se dál nemusím starat.

Většina lidí se ale chová jinak.
Určitě. Kolekce Xelibri pro Siemens by nevznikla, kdyby se nevědělo, že spousta lidí je při nákupu mobilu motivována právě jejich vzhledem. Vždyť ještě donedávna byli někteří zvyklí při jednání telefon vytáhnout z kapsy a položit na stůl. Nabízí se srovnání s auty: někdo si koupí sporťák bez střechy jen kvůli tomu, že si tím pořídí náladu a prožitek.

U aut platí i to, že značka signalizuje společenské postavení.
Je to naprosto totéž. Vždycky když se snažím přijít na něco nového, hledám paralelu s auty. Funguje to.

Jakým lidem jsou určeny mobily, které jste navrhovala?
Tahle kolekce se narodila v soutěži světových designérských firem. Siemens oslovil hned čtyři, protože už něco podobného dříve zkoušel a měl špatné zkušenosti. Nakonec vyhrála kolekce tří telefonů z naší skupiny - podíleli se na nich i kolegové Jan Seibert a Leif Huff - a jeden od jiné. Já s tím čtvrtým nesouhlasila, protože se do kolekce nehodí a je to kýč, ale je to jen můj názor. Siemens se rozhodl jinak.
Než jsme začali kreslit, dostali jsme velice podrobnou trendovou a marketinkovou studii od jedné pařížské firmy. Zabývá se módními trendy, nikoli elektronikou. Teprve pak jsme se rozhodli, kolik mobilů vlastně v kolekci budeme mít. Bylo totiž důležité přesně zasáhnout některé vrstvy potenciálních zákazníků. Nevím, jestli to není únik informací, ale šlo o přesné typy zákazníků. Měla jsem se s nimi i setkávat, chodit do jejich prostředí, abych pochopila, co pro ně například znamená módní doplněk.

Kde všude jste takhle byla?
Než jsem začala pracovat na této zakázce, poslední čtyři roky jsem hodně cestovala, věděla jsem tedy, co "frčí" v Londýně a Mnichově, dlouho jsem žila v New Yorku a pak v San Francisku. Takže přestože nás vysílali, ať cestujeme do prostředí našich potenciálních zákazníků, jezdili především kolegové. Já na to neměla čas. Pak jsem si spíš jen ověřila své domněnky, víceméně se řídila intuicí.

Jak tedy konkrétní mobily vznikaly?
Jednomu jsme říkali Sára. Je pro slečnu, která je trošku konzervativní, nic sama nevymýšlí, jen sleduje trendy. Chodí do butiků, je nezávislá na rodičích, má svůj plat. U Sáry bylo jasné, že má jít o druhý telefon, jeden už bude mít na byznys. Když ale její majitelka půjde ven, třeba na rande, tak si vezme právě Sáru. Na rozdíl od dalších telefonů z kolekce je Sára ovládána hlasem, nemá žádnou klávesnici, aby byla co nejmenší, aby se z ní dal udělat náhrdelník. Kruh, na kterém visí, je ale strašně ošklivě zpracován, a tak jsem bojovala za to, aby ho stáhli z trhu, aby to s tím neprodávali. Jsem ale bohužel malým pánem.
Další mobil se pracovně jmenoval Oskar. Je určen těm, co chtějí, aby měl mobil nějaký fór. Kdybych si jeden z těch tří měla vybrat pro sebe, tak tenhle vyhraje. Má vyřešen jeden praktický problém - jde nosit jako klipsna, takže když zazvoní, člověk nemusí hrabat v tašce, jako to běžně dělám já.
Třetí mobil jsme nazvali Pako. Je pro nějakého skejťáka, který nechce "vydyzajnovaný" mobil. Říká: Já vám na to kašlu, na nějaké barvičky, výměnný kryty, já chci něco praktickýho. Tak vznikla hranatá věc s minimem rádiusů. Brala jsem to čistě prakticky, aby se to dalo nacpat někam do batůžku, je to spíš antidesign.

Všechny tři vaše mobily umí telefonovat a posílat esemesky. Proč nemají třeba fotoaparáty a kamery? Jde o jakýsi návrat k jednoduchosti?
Ta marketinková studie byla jasná a mně se moc líbila: mělo jít jen o základní funkce mobilu. Myslím, že si řekli: Nokia, Sony a Ericsson se cpou na trh tím, že přidávají různé funkce. Siemens se proto pokusí o změnu formy, ne obsahu.

Vypálili tak někomu rybník?
Asi úplně všem. Je známo, že Nokia, Sony a další firmy měly dlouhodobé studie. Od Siemensu nikdy nikdo něco takového v časopisech nečetl. A najednou z ničeho nic Siemens vyjel za šest měsíců s něčím převratným. Bylo to strašně natlačené, strašně rychlé, ale bylo to. Nokia zkusila něco podobného po dvou měsících, ale byl to hokus pokus, neměli čas.

Čas je v byznysu mimořádně důležitý. Jak vás v tomhle smyslu utváří život v Silicon Valley? Jací tam vlastně žijí lidé?
Jsou tam cítit peníze. Kdyby tam nebyly, nebylo by ani to základní, čili technologie a jejich vývoj. A design je spojen s výrobou pionýrských či pilotních projektů. Když se něco vymyslí - ať je to čip nebo něco v biochemii - musí to mít nějaký design. A jsou to příležitosti naprosto unikátní.
Můj nejbizarnější projekt bylo vozítko na Mars. Prostě přišel chlápek a řekl: Potřebujeme vozítko na Mars. Chceme vědět, jak bude vypadat. Já na něj koukala jako na zjevení. Vymysleli prostě určitý mechanický princip, který dokázal něco posunovat po Marsu, a potřebovali na to design.

Málokoho by asi napadlo, že vozítko na Mars vytváří designér...
Jistě, pracuje na tom velký tým inženýrů, mechaniků, prostě kdo je třeba. Ale pak to nakonec bude někdo používat, musí se to nějak převážet, musí to mít nějakou skladebnost, musí se tam vyřešit mnoho věcí. Nic proti inženýrům, ale kdyby to řešili celé oni, tak by ten stroj byl možná velký jako tenhle barák.

Jaké lidi vlastně Silicon Valley přitahuje?
Jsou to lidé z celého světa. Je tam hodně univerzit, což hraje v rozvoji téhle oblasti ohromnou roli. Univerzity přitahují studenty z celého světa a ti pak v Silicon Valley většinou zůstávají. Aktivně vyhledávají lidi z celého světa i jednotlivé firmy. Tak jsem se tam dostala i já. Není to jako Londýn nebo Milán, není to designérská oblast. Pro designéry je to docela strastiplné, protože lidé nejsou motivovaní designem, ale technologií. Je tam prostě spousta šílenců, kteří začínají opravdu tak, že v garáži montují nějakého robota.

Říkáte, že jsou to šílenci. Poznáte je na první pohled?
Silicon Valley rovná se Kalifornie. Má super klima, takže můžete chodit celý rok v jednom tričku, v jedněch teniskách, v jedněch džínách. Třeba tam nepotkáte ženskou na podpatcích. Nanejvýš na nějakém večírku. Hlavně aby bylo pohodlí. A čím tu mají lidé blíže k profesi designéra, tím víc jsou "vysmátí a vyrelaxovaní". To klima prostě udává styl života.
Co se týče Silicon Valley, je důležité i to, že jde o doménu mladých lidí. Jsou to mladí workoholici, většinou svobodní, protože nemají čas na nějaké seznamování - nebo toho už ani nejsou skoro schopní -, protože pracujeme 16 nebo 18 hodin denně. Víkendy máme, ale když je práce, tak vždycky dostane přednost. Jde o určitý styl života, který vyhovuje určitému typu lidí. A když už se člověk blíží ke čtyřicítce a usazuje se, tak z toho vypadává.

Takže si ani nedokáží své peníze užít?
Asi ne. Ale on tam toho člověk moc nepotřebuje. Koupí si nějaký dům, nějaké auto a je to. Já si třeba koupila u pumpy asi patnáct let starý Volkswagen Golf. Byl úplně rozmlácený, takže jsem testovala, co vydrží. Jezdila jsem v něm i do Microsoftu k Billu Gatesovi a všem to bylo úplně jedno.

Jak relaxujete?
Pořád surfuju.

V Americe jste začínala ve squatu v New Yorku. Snila jste tehdy o tom, že budete jednou žít v Silicon Valley?
Vůbec ne. Chtěla jsem zůstat v metropoli, v designérském centru. Bylo jedno, jestli v New Yorku nebo v Chicagu, ale hlavně ne v Kalifornii. Ta mi připadala příliš "vyrelaxovaná".

Co vás přinutilo změnit rozhodnutí?
Vystudovala jsem v Americe školu, vrátila se do Prahy a založila studio. Pracovali jsme tu hodně, ale v českých podmínkách mi připadalo, že jde všechno strašně ztuha. Že když už se nějaká firma rozhodne s designérem spolupracovat, což je šíleně těžké, nedá mu prostor na nějaké experimentování. Když se dělá pro velkou světovou firmu, můžete si dovolit spoustu úletů. A tak jsme si s partnerem řekli, že na tohle jsme moc mladí a pojedem vyzrát ven. Pochopili jsme průmyslovost designu, já odjela zpátky do Ameriky, on šel do Německa.
Pracovala jsem v New Yorku, kde jsou malá designérská studia a bezvadní lidé. A pak mi někdo zavolal na mobil, že o mně slyšeli a jestli bych nepřiletěla do Kalifornie.

Myslíte si, že kdybyste zůstala v Evropě, tak byste na zakázku od Siemense nedosáhla?
Nevím. Je fakt, že Silicon Valley a Amerika mají jakýsi punc, takže když si přivezou amerického designéra, tak mají lepší pocit. Přitom vůbec nevědí, odkud vlastně je, jakou má národnost.

Jakou mají podle vás čeští designéři šanci u nadnárodních firem?
Šanci má kdokoliv. Ale v Silicon Valley jsem nepotkala jediného Čecha, který by přišel třeba z uměleckoprůmyslové školy. A přestože se znám se spoustou lidí z téhle komunity, nikdo zatím nepřišel a neřekl hele, já bych se tam chtěl jet podívat, nezařídila bys mi to? Já bych tam chtěl také pracovat. Takovému člověku bych ráda pomohla.
Myslím si, že naše školy nevedou studenty k větší průbojnosti, s kterou by se prosadili venku. Design je řemeslo, které se dá naučit, jen o špičce pak rozhoduje talent. Naši kantoři tady chodí trošku s páskou na očích. Vůbec nevím proč. Mně to připadá trochu jako zločin na studentech. Věřím totiž, že česká mentalita a náš způsob myšlení jsou ojedinělé. Je to dáno kulturou, jazykem a historií.

Jak byste design vyučovala vy?
Navázala bych se na zahraničí, abych neobjevovala kolo. Dneska je ve světě pět prestižních institucí. Studovala jsem na dvou z nich a vím, že každá má svůj ověřený program. Jsou veřejné a podle toho bych sestavila program řekněme na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, který by byl věnován průmyslovému designu.

Ale vždyť ho tam učí...
Ale výsledkem je jedna židle nebo popelník, které se vystaví v Miláně. To nic neřeší.

Váš snoubenec říká, že by s vámi chtěl žít v normálnějším prostředí, než je Silicon Valley...
Když jsem v Silicon Valley, chci co nejvíc pracovat, protože mě to baví. Na druhou stranu mi tam ale chybí, že nikdo neví, co to je Maková panenka nebo Křemílek a Vochomůrka, nikdo neseděl na zahrádce Na Parukářce na pivě. Prostě jednoho dne se člověk probudí a hrozně mu to chybí.
Pro mě je v Silicon Valley nejvyšší estetickou hodnotou oceán. Surfuju skoro každý den, zažívám při tom pocity ohromného štěstí. Nicméně cítím, že to není na pořád. Proto když můj snoubenec mluví o nějaké normálnější zemi, tak si myslím, že to bude Evropa. Asi pak nebudu řešit jízdu po Marsu nebo raketoplán pro NASA a nebudu se muset učit ty strhující věci - jako co to je biosféra jedna nebo biosféra dvě, ale třeba někdo po mně bude chtít kartáček na zuby. A když ho udělám dobře a uvidím pak na českém trhu, tak budu stejně spokojená.

Co nejpodstatnějšího si jednou ze Silicon Valley odnesete?
Silicon Valley je šílená škola, kdo ji nezažije, neuvěří. Právě teď ale na sobě cítím, že se mi tam mnohé splnilo a já zvládla řemeslo. Proto se už mohu zabývat designem do hloubky. Už nemám mindrák z toho, že něco nenakreslím nebo nezvládnu na počítači. Konečně se cítím v pozici, kdy mohu začít řešit normální problémy a českým nebo evropským výrobcům nabídnout řešení. Má to pro mne velkou hodnotu.

Je pro designéra návrat z Marsu ke kartáčku na zuby řešením?
Určitě. Oba problémy jsou stejně zajímavé.

Chcete tedy nakonec žít v Čechách?
Ještě nějaký čas budu žít v Silicon Valley, pracuji na dlouhodobých projektech. Pak budu ale asi převážně v Londýně, už kvůli snoubenci, který je odtamtud. Strašně ráda bych ale své zkušenosti zúročila i doma. Opravdu mi trhá srdce, když vidím, co se na těch našich školách děje.

A trvale byste skončila s workoholismem?
Bez rodiny žít nechci, zkoušela jsem to čtyři roky v Silicon Valley. Být workoholikem znamená mimo jiné čekat na to, až se ten bumerang vrátí a začnete ztrácet reálné vztahy ke světu. Jestli o něčem sním, tak je to fabrika. Nechtěla bych žádnou velkou, prostě malinkou fabričku s komínem, ve které bych založila českou značku, která bude mít úroveň srovnatelnou se světem. Takový svoje ČKD.