Josephine Baker: idol z hnědé oceli, ironie a zlata

Josephine Baker vl. jménem Freda Josephine McDonald
Narozena: 3. června 1906 v Saint Louis
Zemřela: 12. dubna 1975 v Paříži

Josephine byla nejstarší ze čtyř dětí. Otec Španěl byl hudebník a matka Senegalka pracovala jako pradlena. Ačkoliv spolu měli čtyři děti, nikdy nebyli manželé. Rodina se potýkala s velkou chudobou, a tak Josephine již v osmi letech začala pracovat jako posluhovačka. Když zjistila, že její nejmilejší zábavou je tanec, začala si přivydělávat jako pouliční tanečnice. "Spojila jsem tak příjemné s užitečným," zdůrazňovala při rozhovorech v době, kdy už byla slavná. Když poznala, že se lidem její tanec líbí, rozhodla se, že v životě nic jiného než tanec dělat nechce a nebude.

Když jí bylo dvanáct let, odešla ze školy a ve čtrnácti opustila domov s tím, že bude dělat kariéru tanečnice. V šestnácti letech se bezhlavě zamilovala a provdala. Celkem byla vdaná pětkrát. Příjmení Baker získala svým druhým sňatkem.

Černá Venuše z Ameriky

Josephine začala nejprve vystupovat na Broadwayi jako sborová tanečnice. Jejího vrozeného citu pro tanec si však nemohli nevšimnout choreografové, a tak se z ní během krátké doby stala sólová tanečnice s obrovským úspěchem u obecenstva. A to v době, kdy černošský vzhled velkou část Američanů spíš dráždil, než aby se mu obdivovali. Po velkém úspěchu na Broadwayi odjela s taneční skupinou Black Birds na turné do Paříže.

Jestliže v Americe někomu mohla vadit její barva kůže, v Paříži takové věci nikdo neřešil. Od prvního vystoupení se stala miláčkem publika. Její krásné čokoládové tělo, z kterého čišela obrovská živočišnost, nemohlo ponechat Francouze chladnými. Teprve v Paříži poznala Josephine, co je obdiv a úcta k umělci, a byli to právě Francouzi, kdo Josephine nazval "Černou Venuší". Tento název ji dali poté, co jim předvedla vášnivý tanec, při kterém na sobě neměla skoro nic. Po dlouhých deset let vystupovala ve slavných podnicích, jako byly Folies-Bergere a Casino de Paris. Měla také svůj vlastní podnik Chez Josephine.

Z Ameriky odjížděla jako tanečnice, ale teprve v Paříži se z ní stala taneční hvězda. Právem. Josephine věděla, že jen tancem si publikum dlouho neudrží, že musí svá vystoupení něčím obohatit, a tak do některých tanečních výstupů začala přidávat komické prvky. Snad nejznámější je její groteskní taneční číslo tehdy velmi populárního tance charlestonu. Josephine ho zatančila jen v sukénce, která byla vyrobena z čerstvých banánů. Jindy zase zaujala diváky nádherně předvedenou šansonovou písní. Měla ochočeného leoparda, kterého brala na jeviště k pobavení svých diváků. Chiquita byla nádherná leopardí slečna, která během  tanečního vystoupení Josephine běhala po jevišti a někdy také zavítala do orchestřiště, což děsilo hudebníky, ale velmi bavilo publikum. Rozesmáté a šťastné lidi v hledišti Josephine zbožňovala. Věřila tomu, že když se člověk směje, nemůže být zlý.

Oslavovaná i v Čechách

Jak stoupala její sláva, začali se o ni zajímat umělci zvučných jmen. Mezi její velmi dobré přátele patřili Pablo Picasso a Ernest Hemingway. Christian Dior si považoval za velkou čest, že mohl Josephine navrhovat oblečení. Z Paříže odjížděla Josephine na turné po celé Evropě. Všude byla vítána a uctívána. Fanoušci ji doslova padali k nohám.

V roce 1928 navštívila Josephine poprvé Prahu. Pražané, kteří ji do té doby mohli znát pouze z filmového plátna (v roce 1927 se v Praze promítal film "Svůdná Paříž", ve kterém Josephine hrála a tančila), ji přijali s nadšením. Krásné město i celé uvítání Josephine tak uchvátilo, že v roce 1932 navštívila Prahu podruhé a Češi ji opět přivítali jako velkou hvězdu. Její představení v pražské Lucerně bylo vyprodáno několik měsíců před její příjezdem.

Francouzka bojující za rovnost ras

Po 12 letech strávených ve Francii si ji Josephine tak zamilovala, že prohlásila, že ne Amerika, ale Francie je jejím domovem. Také Francouzi si ji vzali "za svou", a proto nikoho ani nepřekvapilo, že jí bylo udělené francouzské občanství. Svou lásku k Francii ukázala za druhé světové války, kdy se plně zapojila do odboje. Po válce jí byla plným právem udělena francouzskou vládou Stužka čestné legie.

Když přijela po dlouhých 12 letech strávených ve Francii opět do Ameriky, dávala velmi ostentativně najevo, jak nesouhlasí s rozdělením publika na černé a bílé. Totéž se jí nelíbilo ani v hotelu, kde černí měli vyhrazeny pokoje tak, aby nepřicházeli do styku s bílými. Konstatovala, že se Amerika za těch 12 let v tomto směru vůbec nezměnila, a byla z toho velmi smutná.

Josephine po celý svůj umělecký život nekompromisně bojovala za rasovou rovnost. Aby dokázala, že to myslí vážně a že to není jen její umělecká image, adoptovala postupně 12 dětí různé barvy pleti. Při rozhovorech často říkala: "Sama děti mít nemůžu, tak je mojí povinností udělat šťastné děti cizí, teď už vlastně mé, a postarat se o moji duhovou rodinku co nejlépe." Zakoupila pro sebe, děti a zvířata krásný zámeček Les Milandes poblíž Paříže. O své děti se starala skvěle. Byla pečlivá a starostlivá matka a dopřála svým dětem tu nejlepší výchovu a vzdělání. Bohužel se to začalo odrážet v její umělecké kariéře.

Zadostiučinění na závěr

Nedostatek času na vlastní kariéru a přibývající věk přivedl Josephine do velkých finančních problémů. Musela se vzdát svého malebného zámečku u Paříže, což v případě její rozvětvené rodiny nebylo nic příjemného. Když se o její zlé finanční situaci doslechl monacký kníže Rainier, rozhodl se společně se svou ženou Grace Kellyovou, která byla velká kamarádka Josephine, že se o ni a její děti postarají. Zakoupili jí vilu u Monaka, kde mohla v klidu se svými dětmi žít.

Na jevištích se Josephine objevovala do poloviny sedmdesátých let. Její vystupování nebylo již tak časté, ale vždy kvalitní. Kamkoliv přijela, publikum ji vřele vítalo. Ať to bylo v berlínském Friedrichstadt-Palastu nebo v newyorské Carnegie Hall. Právě tam zažila to, na co celý život čekala: přízeň amerického publika, které ji uvítalo potleskem vstoje.

V dubnu 1975 Josephine oslavila v Paříži velkým galakoncertem padesát let své kariéry na francouzských jevištích. Byl to bohužel její poslední koncert v životě. Dne 12 dubna 1975 zemřela ve věku 68 let na krvácení do mozku. Pařížané jí vystrojili pohřeb s vojenskými poctami, rozloučit se s ní přišlo bezpočet lidí. Z Paříže byly její ostatky převezeny do Monaka, kde byla pochována.

Josephine Baker byla opravdu všestranná umělkyně. Do všeho, co dělala, dávala samu sebe. Tančila, zpívala a hrála pro radost svých posluchačů, kterých si velmi vážila. Nic nedostala zadarmo, vše si musela tvrdě zasloužit. Dokázala se povznést nad svůj "handicap" černé pleti a naopak z něj udělat přednost. A to v době, kdy začínala, nebylo právě jednoduché. Snad nejvýstižněji se o Josephine vyjádřil francouzský básník Jean Cocteau, když o ní řekl: "Ona je nádherný idol z hnědé oceli, ironie a zlata."