Umění představit se mnohým nejde

Představování nemá jen ryze vnější účel, aby si dosud neznámí lidé navzájem řekli jména, případně tituly, aby věděli, s kým mají tu čest. Důležitější a hlubší význam představování je v tom, že příslušné osoby tím vlastně získají právo navázat spolu společenský styk. Stává se často, že lidé sice velmi dobře znají jména těch druhých, jejich postavení a někdy i podrobnosti o soukromí, a přesto se k sobě chovají jako cizí lidé. Teprve aktem představení se zruší určitá přehrada a mohou mezi sebou začít i velmi přátelský rozhovor.

Kdy se představujeme

Při jakých příležitostech se představujeme? Je zcela nutné představit sebe nebo své známé:

potkáme-li při určité společenské příležitosti známou osobu, s níž chceme pohovořit - pak představíme ji i svůj doprovod, a to vždy podle pravidla společenské významnosti;

při příchodu do místnosti, kde máme jednání, nebo mezi lidmi, s nimiž se budeme častěji setkávat;

když někoho, koho jsme osobně neznali, jdeme navštívit soukromě, např. do bytu (ne jako poštovní doručovatelé);

máme-li hovořit k jiným lidem (jako přednášející, s diskusním příspěvkem apod.);

setkáme-li se s přáteli a pozveme si hosty, kteří se všichni mezi sebou neznají;

účastníme-li se kongresu, trávíme-li někde dovolenou, jsme-li na lázeňském léčení atp., kde se setkáváme opakovaně se stejnými lidmi.

Naprosto nezbytné je představit se do telefonu a při jakémkoliv jednání, zejména obchodním nebo úředním.

Potkáme-li na ulici známého a dostaneme-li se s ním do hovoru, nemusíme svého průvodce hned představovat. Jestliže však bude rozmluva trvat déle, musí být doprovod zapojen do rozhovoru a představen. Kdybychom se tomu chtěli vyhnout, nesmíme se do hovoru vůbec pouštět - jen pozdravit, nezastavovat se a jít dál.

Jak se představujeme

Představování může být dvojího druhu: přímé a nepřímé, tedy zprostředkované. V historičtějších dobách bylo prakticky vyloučeno, aby se člověk představil sám, bez zprostředkování třetí osobou. Jsou země, kde tento způsob dodnes převažuje a jiný způsob seznámení je považován za nezdvořilý až nemožný.

Ale dnešní životní styl směřuje přece jen k dynamičtějším, méně formálním způsobům jednání s lidmi a mnohdy je nezbytné se umět sám představit. U profesí, kde umění "vnutit se" je podmínkou úspěchu (obchodní zástupce), prakticky každé jednání se zákazníkem začíná představením, kdy jej oslovíte a představíte se mu sami (ovšem on má možnost prohlásit, že nemá zájem, a v tom případě byste měli setkání ukončit a nevynucovat si představení z jeho strany).

Přímé představení využijeme prakticky ve všech pracovních a obchodních příležitostech, méně, ale přece jen často i ve společnosti. Můžeme se představit i s titulem - alespoň v našich zemích je to běžná součást oslovování. Při obchodním jednání záleží na tom, zda onen titul souvisí s předmětem jednání. (Znám špičkovou sommeliérku, která je vzděláním právnička, ovšem asi by na degustaci francouzských vín vypadalo divně, kdyby se představovala s akademickým titulem.) Máme-li titulů více, vybereme pouze ten nejvýznamnější. Své jméno přitom vyslovujeme zřetelně, hlasitě a pečlivě, abychom předešli možným nedorozuměním - nešeptáme, nemumláme a hovoříme k osobě, které se představujeme.

K zprostředkovanému představování dochází i v pracovním styku, kdy například vedoucí pracovník představuje nového zaměstnance ostatním kolegům a kolegyním, přednášející je představován posluchačům atp., ale nejčastěji se s tímto způsobem představování setkáme ve společnosti, kde seznamujeme své přátele či obchodní partnery mezi sebou.

Františku, to je pan premiér

Tak jako při zdravení a podání ruky, i při představování platí zásada vycházející z pravidla o společenské významnosti: vždy představujeme nejprve společensky méně významnou osobu člověku společensky významnějšímu. Představujeme tedy muže ženě, podřízeného nadřízenému, mladšího staršímu. V některých případech druhá část představení dokonce odpadá. To tehdy, jde-li o osobu velmi významnou, všeobecně známou, o níž lze předpokládat, že by ji představovaní měli znát (např.: "Pane premiére, dovolte mi, abych vám představil našeho generálního ředitele, doktora Františka Kroupu.").

Další formulace, které můžeme při představování použít, jsou: "Prosím, seznamte se: docent Vlček - slečna Nováčková.", nebo oficiálněji: "Pane Lédře, dovolte mi, abych vám představil pana Kříženeckého. Pane Kříženecký, představuji vám tímto pana Lédra." Jedná-li se o seznamování v téže společenské skupině, mezi mladými lidmi, sportovci apod., používáme neformálního způsobu: "Jirko, to je Jarek, jak jsem ti říkal, že je specialista na džez. Jarku, Jiří se zabývá fotografováním a počítači."

Pokud jsme představováni při konkrétní příležitosti (například při příchodu na určité jednání), je vhodné se představit (nebo být představen) tak, aby bylo zcela jasné nejen, kdo jsem, ale také koho reprezentuji (firmu, úřad), případně - stojí-li to za zmínku - jaké tam mám postavení (finanční ředitel, obchodní zástupce atd.) a proč jsem přišel. Tedy například se při vstupu do kanceláře představíme: "Dobrý den, jsem Jan Novák z firmy Šlapeto a přišel jsem kvůli vaší poptávce na horská kola." Obdobně nás může náš známý představit v úvodu jednání např. slovy: "Dámy a pánové, to je pan doktor Dvořák, specialista na tunelování bank."

Manželé se představují jako "pan a paní Novákovi" jen tehdy, jsou-li v okamžiku představování spolu. Druhou možností je použít formulace "Josef a Marie Novákovi" nebo "Josef Novák a jeho žena Marie".

Těší mne

Úplně cizího hosta ve společnosti seznámí s přítomnými hostitelé nebo jiná pověřená osoba - např. jiný člen rodiny. Je třeba tak učinit co nejdříve, aby se mohl zapojit do společenského dění a nepostával trapně v koutě. Skupině, třeba u stolu, představujeme příchozího všem přítomným najednou tak, že hlasitě vyslovíme jeho jméno a přidáme nějakou charakteristiku, aniž bychom jej předváděli každému přítomnému zvlášť. Představovaný se může pousmát, uklonit, pozdravit přítomné a připojit se k nim.

Ve velkých společnostech, kde se již utvořily skupinky nebo dokonce se nacházejí ve více místnostech či v plenéru, se nově příchozí představuje samozřejmě nejdříve hostiteli a na něm pak je, aby vhodným způsobem zapojil nový přírůstek do společnosti - nejlépe tak, že jej provede mezi přítomnými a představí v některých skupinkách, u některých stolů, některým lidem.

Po výměně úvodních formulí se oba představovaní mírně ukloní a společensky významnější osoba nabídne představované, o něco méně významné osobě ruku ke stisku. Bývá zvykem při představování odpovědět: "Těší mne, že vás poznávám", "Jsem ráda, že jsem se s vámi seznámila", nebo jen stručně "Těší mne". To ale přísluší především významnější osobě, na níž je vyjádřit se, zda seznámení s námi považuje za příjemnou záležitost.

Při představování bychom měli vždy stát; sedět může pouze velmi starý nebo zdravotně postižený člověk. Dámy zůstanou sedět, představuje-li se jim nepříliš starší pán nebo mladá dívka; není to ale dogma a v určitých situacích velmi záleží na jejich taktu a zkušenosti. Dále pak zůstáváme sedět v řadě sedadel - v divadle, na koncertě, kde bychom při představování rušili své okolí. (Vůbec nejlepší je počkat s představováním na přestávku.)

Mnohokráte se setkáme na různých úředních či obchodních jednáních s trapnou situací, kdy nikdo nepředstaví všechny účastníky jednání. Pak jsou jednající v nemilé situaci, protože pouze oni nevědí, kdo všechno sedí proti nim u stolu, a mohou pochybit i co do věcného obsahu jednání nebo vyjednávací taktiky.

Ještě jeden typ trapasu se občas přihodí: přijde-li dvojice, u níž jednoho nebo oba osobně neznáte, ověřte si nejprve, zda to jsou opravdu předpokládaní Josef a Marie Novákovi, nikoliv pan Novák se svojí milenkou či paní Nováková s kolegou ze zaměstnání.

Tipy a triky

Seznamujeme-li se s novými lidmi, může se nám snadno stát, že nezaregistrujeme, nezapamatujeme si jméno člověka, kterému jsme byli právě představeni. Je to pochopitelné a běžné, vždyť musíme dělat současně několik činností a svoji pozornost rozložit mezi ně. Není proto vůbec žádným společenským prohřeškem zeptat se na jméno, které jsme dobře neslyšeli nebo si nezapamatovali, ještě jednou. Druhému člověku spíše zalichotí, že projevujeme zájem o jeho jméno, a tedy o něj, a rád je zopakuje. Dobrou pomůckou k zapamatování je použít při nejbližší příležitosti jméno, které jsme se právě dozvěděli. Tím se upevní dočasný paměťový spoj v našem mozku a pravděpodobnost zapamatování je tím větší, čím častěji toto jméno sami vyslovíme. (Je tedy lépe říci: "Těší mne, pane Nováku" než jen pouhé "Těší mne".)

Často se stává, že spolu seznámíme dva lidi a opustíme je se slovy: "Tak se tady pěkně bavte, já ještě musím..." Pak může dojít - a také mnohdy dochází - k tomu, že právě seznámení pánové Novák a Dvořák na sebe rozpačitě hledí a nevědí co dál, z jakého soudku načít rozhovor. Není trapnějších okamžikůw než zeptat se člověka, kterému utekla manželka (nebo se naopak k němu vrátila), na rodinné poměry, nebo s vyléčeným alkoholikem zavádět řeč na škodlivost alkoholu.

Neznalost ani zde neomlouvá. Je proto výhodné říci při představování nějaké informace o každém člověku tak, aby tím bylo usnadněno navázání kontaktu a vymezeny alespoň úvodní okruhy otázek, o nichž se lze bavit bez obavy, že řekneme něco nepříjemného, dopustíme se z neznalosti nějakého faux pas. Angličané pro jistotu hovoří o počasí, tam prakticky nelze narazit.

Vladimír Smejkal je univerzitním profesorem a soudním znalcem v oblasti práva, ekonomiky a managementu, se zvláštním zaměřením na informační systémy a počítačovou kriminalitu. Problematice společenského chování se věnuje již přes 30 let.