Divoký a plný vášní, ale zároveň elegantní, ladný a důstojný je tanec, o němž se říká, že v něm jsou nejlepší jihošpanělští Cikáni. Flamenco je ale také hra na kytaru a zpěv, který může být i pomalý a melancholický, podle toho, zda vyjadřuje radost, hněv, lásku či bolest. Všechny jeho formy ale mají společný silný emocionální náboj. O tom, zda při flamencu jiskra přeskočí opravdu na každého, se lze přesvědčit ve středu a ve čtvrtek v pražském divadle Archa, kde vystoupí přední světová tanečnice flamenca Belén Mayaová.
Lesk i bída
Kolébkou tohoto lidového umění, které se do světa rozšířilo zejména díky zpěvákovi Camarónovi de la Isla, kytaristovi Pacovi de Lucia, tanečníkovi Antoniovi Gadesovi a režiséru Carlosovi Saurovi, je jihošpanělská Andalusie. Po několik staletí se tam mísily kultury křesťanská, židovská, cikánská a arabská. Posledně jmenovaná dala asi tomuto fenoménu i název, odvozený od "fellah mengu", což znamená "venkovan bez půdy".
Právě chudí Andalusané, většinou Cikáni, se stali někdy v 15. století "otci" flamenca, když jím původně v úzkém rodinném kruhu vyjadřovali své nejniternější pocity. Jejich písně byly často smutné až tragické a vyprávěly o těžkém životě, nešťastné lásce, zradě i smrti. Hranice svého rodiště překročilo flamenco v 19. století, kdy se objevilo v dílech zahraničních autorů romantismu (Meriméeova Carmen či hudební díla Glinky a Rimského-Korsakova).
V polovině 19. století začaly vznikat specializované kavárny (café cantante), kde se rodili první profesionální zpěváci flamenca, kteří odstartovali jeho Zlatý věk. S cílem co nejvíce tento žánr zpopularizovat se přidávaly operní a divadelní prvky, až bylo pravé flamenco počátkem 20. století zatlačeno do pozadí. O vzkříšení jeho čisté formy se neúspěšně pokoušeli například spisovatel Federico García Lorca a skladatel Manuel de Falla.
Teprve v 50. letech se ve Španělsku podařilo oživit pravé flamenco. Rozhlasové stanice začaly vysílat pravidelné pořady, tiskly se o něm knihy a v roce 1958 dokonce vznikla v andaluském Jerez de la Frontera první katedra flamenkologie. Širšímu mezinárodnímu publiku zpřístupnili flamenco v 70. letech mj. Gades a Saura ve filmech Krvavá svatba či Carmen.
Tanec, zpěv, rytmus
Kromě tance, zpěvu a hry na kytaru je součástí flamenca i takzvané jaleo - rytmický doprovod především v podobě tlesků a "povzbuzování" interpreta slovy a výkřiky (olé!, arsa!, anda!, vamos!). Každá ze složek flamenka může mít několik forem - hlubokou (jondo), střední (intermedio) a lehkou (chico). První z nich, nejstarší, je pomalá a smutná, flamenco chico je veselé, živější a optimistické, a i když se to nezdá, bývá náročnější.
Flamencová kytara, jejímiž průkopníky jako sólového nástroje byli Ramón Montoya, Niňo Ricardo či Sabicas, se od klasické španělské kytary liší například nižším posazením strun nad hmatníkem. Její zadní deska a luby se vyrábějí z cypřiše nebo palisandru, vrchní, ozvučná deska ze smrku nebo z cedru. Mezi slavné flamencové kytaristy patří v současnosti Pepe Habichuela, Tomatito, Moraíto či Vicente Amigo.
Asi nejznámějším flamencovým kytaristou je Paco de Lucía (59), vlastním jménem Francisco Sánchez Gómez, který tento žánr obohatil o nové prvky (zejména z jazzu) a také o nový nástroj, původně peruánský lidový - cajón. Na této dřevěné "bedně", bez níž se dnes neobejde téměř žádné flamencové představení, se sedí a rukama bubnuje do přední ozvučné desky.
Jako rytmický doprovod se v posledních desetiletích používají i další nástroje, například basová kytara, flétna, saxofon, housle a různé druhy perkusí. Klasickým doplňkem jsou kastaněty, dřevěné prstové perkusové nástroje, které pocházejí ze staré Kréty, kde byly původně vytvářeny z mušlí. Především muži pak při tanci používají luskání prstů, pro ženy je typické ladné kroužení rukou. Příznačné výhradně pro muže bývalo také "zapateado" (podupávání), které do ženského tance zařadila spolu s razantnějšími pohyby paží až slavná Carmen Amaya (1913-1963), považovaná dodnes za "královnu flamenca".
