Máme konkurenceschopný systém vzdělávání?

Rozhovor s profesorem Milanem Zeleným volně navazuje na náš třídílný seriál Otazníky nad vstupem ČR do EU (viz MŘ č. 4, 5 a 6/ 2004). Tento uznávaný ekonom a vysokoškolský profesor, který působí na Fordham University v New Yorku a současně přednáší též na univerzitě T. Bati ve Zlíně, je známým kritikem naší soudobé praxe řízení a podnikání.

I když následující text může být považován za subjektivní pohled na vzdělávací systém v ČR, s nímž zejména akademická obec nemusí souhlasit, nelze mu upřít racionální jádro, které je hodnotným příspěvkem do diskuse na dané téma.

Domníváte se, že čeští vysokoškoláci jsou obecně dostatečně konkurenceschopní ve srovnání se studenty členských zemí EU, případně jiných zemí?

Nemyslím si to, obzvláště ne v aktivních společenských, ekonomických a manažersko-podnikatelských oborech. Není to pouze jejich vina, je to důsledek zastaralého rakousko-uherského systému vzdělávání, který komunisté neodstranili a který dodnes dominuje českému vysokému školství. Studenti jsou tedy spíše oběťmi systému, ale bohužel oběťmi pasivními a tudíž spoluzodpovědnými. Studentská demonstrace či tzv. "týden neklidu" otázky kvality a konkurenceschopnosti neadresuje, ale spíše naléhá na zvýšení veřejného financování systému, který již svoji nevhodnost a nekonkurenceschopnost plně prokázal a po vstupu do EU svůj osud zpečetí v praxi.

A v čem se rakousko-uherský systém liší od anglosaského?

Pro Rakousko-Uhersko byl životně důležitý důraz na stejnost a podobnost, nikoliv na diferenciaci, individualitu a konkurenceschopnost, jak vyžaduje dnešní doba. Všichni se učili totéž a tomu odpovídá i dosud přetrvávající důraz na opakování, memorování a biflování pouček a vzorečků. Mozek studenta funguje jako databáze pro ukládání informací a principů. Typický pro tento způsob výuky je tedy důraz na informace na úkor znalostí. Prostý technický trénink pro již odeznělou informační éru, namísto vzdělávání pro výrazně dominantní znalostní éru, už nevyhovuje a je nekonkurenceschopný. Mít informace je na hony vzdáleno znalosti "umět". Stačí porovnat celosvětový zájem o studenty indické nebo čínské, a jejich aktivní roli v globální znalostní ekonomice s lokální provinčností a sebeuspokojením u nás.

V čem konkrétně náš univerzitní(VŠ)vzdělávací systém nevyhovuje požadavkům znalostní společnosti, do které svět vstupuje?

Nevyhovuje především "posluchačský" přístup ke studiu. To, že přednášky jsou sice nepovinné, ale cvičení povinná jsou, i když to má být naopak. Formální dělení na přednášky a cvičení (semináře) je jako celek neefektivní a do moderního vzdělávání nepatří. Strategie biflování však takový přístup vyvolává. Důsledkem nepovinných přednášek je odměňování docházky (tj. prostého bytí) pomocí zápočtů.

V moderním vysokoškolském vzdělávání není nic povinné ani nepovinné - vše je absolutně nutné k profesionální kariéře a ke zdárnému absolvování studia. A jestli to absolutně nutné není, tak to ve vzdělávání nemá co pohledávat.

Nevyhovuje ani řada dalších věcí. Například spoléhání se na výsledek zcela subjektivní ústní zkoušky nebo dlouhá zkoušková období či zdůrazňování významu zkoušek na úkor vlastního studia - to vše je jen plýtvání časem. Zcela zbytečné jsou všelijaké "pohovory" a "diskuse" namísto zkoušek. Také spoléhání se na skripta - většinou zastaralé kompilace ze zastaralé literatury - a malé využívání originálních učebnic a textů významných myslitelů a praktiků, to již vůbec neodpovídá současné digitální podobě znalostí, které odrážejí dynamiku současného rozvoje.

Panuje zde také nízká univerzitní kultura chování, zodpovědnosti a respektu, obzvláště respektu ke znalostem a jejich nositelům. Vysoké školy pak připomínají "autobusová nádraží": studenti volně přicházejí, odcházejí, posedávají (a polehávají) po chodbách (ve zkouškovém období), bez soustředění a motivace; mají ležérní přístup ke studiu. Skutečné talenty se pak ztrácejí v beztvaré mase.

Zdůrazňování kvantity na úkor kvality, je další charakteristikou rakousko-uherského modelu vzdělávání. Počet hodin rozhoduje, ne jejich kvalita. Jestli někdo učí stovky hodin podřadného "materiálu" tak může napáchat více škody než ten, kdo učí jedinou, ale kvalitní hodinu. Rozlišovací schopnosti nejsou u studentů (ani u administrace) pěstěny. Vše pak splývá v beztvarou masu "hodin". Kritéria úspěchu školy a vzdělání se měří úplně jinak než počtem předmětů a hodin.

Podobných charakteristik je mnohem více, jsou různě důležité a mají různé dopady. Absolutně nekonkurenceschopné jsou však ve svém celku jako rakousko-uherský vzdělávací systém, praktikovaný ve své čisté formě již vlastně pouze v ČR.

Nadějnější by bylo, kdyby se "týden neklidu" soustředil na kvalitu a náplň kursů, kvalitu profesorů (a studentů), uplatnitelnost studentů na trhu EU a příčiny studentské nezaměstnanosti.

To je poněkud pochmurný obrázek našeho systému terciárního vzdělávání. Jsou čeští studenti v něčem lepší než jejich zahraniční kolegové a v čem za nimi, podle vás, pokulhávají?

Čeští studenti jsou lepší v kvantitě informací a fakt - obzvláště v geografii, historii, filozofii a matematice - které nosí v hlavách. Umí odpovídat na otázky, mají encyklopedické znalosti, ovládají "trivia". Chtějí být TV "Milionářem". Odrážejí tak širší národní kulturní preference (informace, fakta a trivia).

Jenomže ve světě to nestačí, jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Na VŠE jsem býval nejlepším studentem ve statistice. Statistika je přece statistika - všude na světě. Přesto jsem v USA u první zkoušky ze statistiky propadl. Znal jsem všechny vzorečky a jejich odvození, ale při setkání s novým problémem jsem neuměl prakticky použít ani jeden. Měl jsem informace, ale ne znalosti. V USA se informace předpokládají a nikdo je nezkouší. Zkouší se kreativní použití znalostí v nových, překvapujících problémech a souvislostech. Testují se znalosti. V české kultuře se rozdíl mezi informací a znalostí nerozeznává.

Čeští studenti pokulhávají za konkurencí také v menší schopnosti klást otázky a účastnit se diskuse. Jsou zvyklí se neptat anebo se ptát Jak? Neumí se ptát Proč? Jsou povětšině pasivní a neiniciativní. Nikdo je neučil řízení a koordinaci procesů, organizaci projektů, rozhodování, týmové práci, spolupráci a rozlišování originálu od kopie. V těchto rozhodujících oblastech musí spoléhat jen na vlastní intuici a mimoškolní zkušenosti. A to nestačí. Účelem vzdělání nejsou informace a schopnost odpovídat na otázky, účelem vzdělání jsou znalosti a schopnost formulovat otázky, schopnost se ptát. Jako americký profesor nepoznám dobrého studenta podle jeho odpovědí, ale podle jeho otázek. Účelem vzdělání není se něco naučit, ale naučit se učit. Tedy ne produkt, ale proces.

Hlavní nedostatek tedy vidím v kultuře imitace, opisování, "pajcování", interpretace a přejímání, v malé vnitřní sebedůvěře a motivaci k originální, původní práci. Nízká vnitřní sebedůvěra se kompenzuje vnějším "haurstvím" a "vytahováním" - a to je zcela nekonkurenceschopné.

A co jazyková vybavenost? V posledních letech se přece zlepšila...

Jazyková vybavenost českých studentů stále není dostatečná. Je to následek vlivu celkové kultury, která nevyhledává a někdy i nesnáší originalitu. Originalita a původnost jsou potlačovány: zahraniční filmy jsou dabovány, mladí lidé neznají ani zvuk a rytmus cizího jazyka. Český "kopírung" je běžný i v populární hudbě: každý jen překládá, přepisuje a napodobuje někoho jiného. Vydává se to za kulturu a někdy i za umění. To se promítá i do imitace a opisování univerzitního, profesionálního, podnikového a konzultačního.

Skutečná originalita je podezřelá a často i trestaná. A to není dobré prostředí pro konkurenceschopnou jazykovou vybavenost. Jinými slovy, neexistují zde správné podmínky pro jazykové vzdělávání.

Ani na státních univerzitách se nepřednáší v angličtině, nečtou se anglické originály, nepíše se anglicky - jako v konkurenčních zemích EU. V podnicích se neužívá angličtina jako jednací jazyk, politici (ne politikové) povětšině anglicky neumí. Angličtina se v ČR stále chápe jako cizí jazyk, ne jako technická vybavenost. V éře internetu, telekomunikací a globálních trhů je angličtina něco jako matematika anebo programovací jazyk - tedy to, co se předpokládá a co ani v nejmenším neoslabuje roli přirozeného národního jazyka.

Většina studentů z Finska, Švédska, Holandska, Belgie, Norska, atd. mluví plynně anglicky a je schopna absorbovat přednášky v angličtině. Není divu, že tyto státy na vzdělávání svých studentů uvolňují vysoké prostředky - návratnost investic je vysoká (viz Finsko, Irsko, Indii a Čínu). Mých 100 MBA studentů v Pekingu mluvili všichni perfektní angličtinou. Angličtina je podmínkou úspěchu a vstupenkou do profesionálního života. Po vstupu do EU přijde angličtina za vámi - ve formě kvalitních absolventů z EU - vy nemusíte vycestovat za ní.

Myslíte si, že vstupem do Evropy se v oblasti vzdělávání něco změní? Co to přinese českým studentům?

Těm nejlepším a nejschopnějším to dá možnost odejít, uplatnit se v těch nejlepších podmínkách. Tak jako v hokeji či v kopané. Těm středním to přinese zvýšenou konkurenci, motivaci a porovnatelnost s okolím. Naučí se tak pracovat, vydržet, nevzdávat se a prosadit se. Přijdou však studenti z Evropy, z Číny a z USA, budou se ucházet o řídící a manažerské pozice, budou prosakovat do univerzit, budou v ČR podnikat. Nastaví nová kritéria, nové standardy a nové návyky práce, iniciativy a úspěchu. Budou draví a ambiciózní, protože jejich cílem nebude "být za vodou". ČR budou vnímat jako "přestupní stanicí" do globálních organizací a podniků - do USA, Anglie, Irska, Finska, atp.

To vše bude mít kladný vliv na motivaci, inspiraci, zodpovědnost a konkurenceschopnost českých studentů. Ti lepší ztratí svoji pasivitu a začnou se vážně zabývat tím, kdo je učí, co je učí a hlavně proč je to učí. Bude to jakási fáze renesance a sebeuvědomění českého studentstva. Už ne "týden neklidu", ale celá éra znalostního neklidu, kreativnosti a podnikatelství na vysokých školách. Za své vzdělání si konečně začnou platit, stanou se tak zákazníky a jako zákazníci se začnou domáhat kvality, diferenciace, použitelnosti a globální uplatnitelnosti svého vzdělání.

Taková renesance a probuzení představují nesmírné potenciální přínosy pro studenty. Zbaví se provinčnosti, začnou užívat internet ne jen pro zábavu, přestanou podporovat místní "interpretace" a "znění" a začnou oceňovat a vytvářet skutečnou, českou originalitu.

Totéž zřejmě platí pro české manažery, jejichž vzdělávání typu MBA, většinou vedené v angličtině, už má tento mezinárodní rozměr. Souhlasíte?

V zásadě ano. Mnohé české podniky začnou najímat zahraniční odborníky a manažery. To jim dá možnost porovnávat se s okolním světem v práci, výkonu, kreativitě, chování a etice. To jsou nezaplatitelné přínosy.

V EU se již neuplatní "zlaté české ručičky" - jsou drahé a již dávno nejsou "zlaté", zůstanou nezaměstnané, venku i doma. Začnou se uplatňovat "zlaté české hlavičky", ale musíme se naučit je generovat, vytvářet, stimulovat a podporovat - totální a úplnou restrukturalizací vysokého školství a školství vůbec.

Vstup do EU přinese ohromnou příležitost: ti nejlepší z nás se budou moci skutečně projevit, realizovat a uplatnit. Nejen v EU, ale skrze EU i globálně. Namísto postkomunistického "Jsme na tom lépe než Bulharsko" se nám vrátí to baťovské "To nejlepší na světě je pro nás docela dobré." I to bude přínosem, který převýší celých 15 let přešlapování na místě a spoléhání se "na ty druhé".

Důležité tedy je se i správně ptát: ne co přinese EU nám, ale co my můžeme přinést EU - a skrze EU i celému světu? Takto položená otázka je bránou k úspěchu.

Motto:

Information is not knowledge
l'information n'est pas la connaissance
Informationen sind nicht Wissen
le informazioni non sono conoscenza
la información no es conocimiento

Zdroj: Moderní řízení